Martin Vopěnka: Moře smutku za tvým psem

Celé září nepršelo a teď začínal říjen. Krajina sesychala k podzimu. Autobus odjel; zvuk jeho motoru slábl a nad zoraným polem se rozpouštěl oblak výfukových plynů.

Dovlekla se k polní cestě, kde začínala nízká mez, a tady batoh opřela do trávy. Po celou dobu měla hlavu skloněnou dolů – nedohlédala ani k nedalekému lesu. Těch několik kroků ji připravilo o poslední zbytky sil. Hluboce se předklonila a zdálo se jí nemožné ještě někam jít. Vlasy jí spadaly svisle dolů, rukama se opírala o kolena. Vysvitlo slunce a vykreslilo na cestě pod ní její stín. Ale neměla nejmenší chuť dívat se na něco, co s ní jakkoliv souviselo. Dřepla si raději ke slunci čelem; stín zůstal za jejími zády, a tak to mělo zůstat. O lesu nevěděla nic, ani o bledě modré obloze, ani o rybníku pod strání. Vše, co vnímala, byl její vlastní smutek, a potom ještě malý kousek cesty v nevelkém zorném poli ohraničeném okraji vlasů.

Potom ji upoutalo cosi nepochopitelného. Pohyb. Mezi oblázky a zrnky písku uháněla tělíčka mravenců.

Nevěřícně, nedůvěřivě, ba až nepřátelsky se na ně zahleděla. Mravenci spěchali napříč cestou – jeden vlekl zbytek mouchy, další kousek stébla. Zrníčka písku jim odskakovala od nohou, jak měli naspěch. … Co vědí o životě, o tíze, o smutku? myslela si. Co vědí?

Narovnala se. Nutnost rozhlédnout se ji ničila. Podobně nutnost stát na nohách. Nevyžádaná nutnost žít.

Nyní tedy již viděla pole a les, rybník pod strání i bledou podzimní oblohu. Na okamžik pojala naději, že ji krajina k sobě přijme, že ji pohltí. (Nejspíš hlína z hlubokých brázd.) Jenomže uviděla i batoh – plný pečlivě sbalených věcí. Balila dnes ráno – mimo sebe, a přece důkladně. Každý druh prádla dala do jiného mikrotenového sáčku. A navrch červený spacák.

Ráda by si umyla ruce. Pokaždé, když odněkud přicházela, si ruce myla, natož po cestě autobusem.

Zamračeně se zadívala k rybníku. Mohla by se touhle vodou omýt? Pocit špinavosti byl tak nesnesitelný, že neměla na vybranou. Hodila si batoh na záda. Vysoko nad polem cvrlikal skřivan a na fialových  květech bodláku bzučeli čmeláci. To vše nechávala bez povšimnutí. Vlekla se k rybníku – nečistá.

Břehy byly obrostlé kopřivou a jen asi na dvou místech se dalo sejít k vodě. Bahnitý vstup však nedával mnoho naděje. Beáta (nenáviděla to jméno a nechápala, proč jí je rodiče dali) přešla po hrázi a zastavila se u betonové výpustě. V šachtě bublala přepadávající voda – nic moc, ale přece jen alespoň proud. Temnota šachty by ji lákala – mohla by se v ní skrýt před lidmi, kteří nic nechápou, i před Bohem, který nenaslouchá. Jenomže šachta byla zamčená. A dole pod hrází se voda barvila do rezava.

Nakonec vzala zavděk schůdky uprostřed hráze. Svlékla si bundu, vyhrnula si rukávy a opláchla si nejprve obličej. Dvěma kapesníčky se otřela a ošplouchla si ruce. Voda byla po létu prorostlá řasami; na kůži po ní zůstával nazelenalý povlak. Když si toho všimla, pocítila palčivou nespravedlnost. To přece… Do očí jí vstoupily slzy. Koho se prosila o tohle tělo? Kdyby se mohla rozhodnout sama – dřív, než se narodila, nežila by. A už vůbec ne jako Beáta.

Dlouho na schůdcích seděla nehybná a barvy bledly. Když později pohnula nohou, vyplašila velkého skokana, a ten žbluňkl do vody. Vzpomněla si na svého chlapečka, který měl před lety knížku o zeleném žabákovi. Touhle dobou už David musel přijít ze školy. Možná dělá úkol nebo hraje fotbal. Tolik ho milovala. Jestlipak si na ni někdy vzpomene? Jestlipak jí porozumí?

Slunce sestoupilo k lesu a zdánlivě teplý vzduch vychladl. Beáta se nejprve schoulila do sebe, ale potom, když slunce zapadlo a nad hladinu rybníka se snesl mlžný opar, vstala. Oblékla si svetr, a uběhlo několik minut, než se znovu pohnula.

Navzdory vší stísněnosti jí dělalo i dobře, že vše nechala za sebou; že utekla; že o ní nikdo neví. Ať jí všichni dají pokoj. Všichni, kromě Davida. David je jiný – citlivější. Má jemnou vnímavou duši. Musela se až vítězoslavně usmát, když si uvědomila, že jí rozumí jen on. Je to jejich společné tajemství.

Zamířila po cestě k lesu. Když se přiblížila, překvapilo ji šero mezi stromy. Zanedlouho se setmí.

Cesta se stáčela mezi stromy a rozdvojovala se. Na rozcestí tu stála kaplička. Sošku dávno ukradli, ale kdosi sem pověsil obrázek Ježíše. Jak se blížila, hleděla jen na něj. Jeho také Bůh poslal na svět, aniž se ho ptal. A vložil na něj břímě pozemských útrap, bolesti a zrady.

Sundala batoh a sklonila hlavu pod obrázek. „Bože Otče, proč jsi připravil tak těžký úděl svým dětem? Proč se jich nezeptáš, co doopravdy chtějí? Rozhoduješ o nich, jako by byly tvým majetkem. A potom se ještě tváříš, že se tě to netýká. Nejsi spravedlivý!“

Zavřela oči a zdálo se jí, že je Ježíšovi blíž než kdykoliv předtím. Často chodila do kostela a celé hodiny čítávala z bible nebo se modlila, aby se jí dostalo milosti; aby Bůh změnil její život a zahrnul ji láskou. A teď nalezla Ježíše majícího týž úděl. Rozuměla jeho utrpení. Utrpení, jež vzešlo z Otce. Kdo dal Otci právo obětovat dokonce syna? A čemu vlastně? Tomuhle světu? … Jen blázni jej mohou nazývat zázrakem stvoření.

„Ježíši, pomoz mi,“ vzdychla. „Nešťastný Ježíši, obětovaný a opuštěný.“