V.

CESTA SE ZTRÁCÍ V MLZE ZAPOMNĚNÍ A OPĚT SE Z NÍ NOŘÍ

 

4.

Plují přes Dunaj s mafiány a řidiči kamionů

Nikdy by se mi asi nevybavil hraniční přechod mezi bulharskou Vidiní a rumunským Calafatem, kdybych se do těch míst po letech nedostal ještě jednou. Tušil jsem samozřejmě souvislost s cestou do ztracena, ale ne tak zjevnou. A najednou se moje paměť otevřela. Vzrušeně jsem jezdil podél mohutného kalného Dunaje a vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou. Bylo to tak nečekané a náhlé, že se mi z toho až stáhlo hrdlo. Seděl jsem za volantem jako tenkrát – nyní již stárnoucí muž – a na zadním sedadle chyběl Benjamin. A přece se mi zdálo, že když se otočím, musí tam být. Můj milovaný. Láska zaplavila mé srdce a musel jsem zastavit na hliněné cestě vedoucí k řece. Zadní sedadlo však zůstalo prázdné – ležely tam jen nějaké moje osobní věci a rozložená mapa. Jako nikdy předtím jsem si přál, aby se čas dal vrátit a já mohl život žít znovu od prostředka. Přál jsem si, aby osmiletý Benjamin byl se mnou.

Setkání s mohutnou řekou, jež dělila krajinu na dvě části jako veliká přírodní silnice, ve mně už poprvé zanechalo hluboký dojem. Otáčel jsme se po Benovi, co on na to, ale on si pouštěl hudbu z walkmena a osudovou sílu vodního toku nevnímal. V době naší cesty byly v těchto místech oba břehy Dunaje zcela oddělené – nejbližší most se nacházel více než sto kilometrů daleko v tehdejší Jugoslávii. Na druhou stranu jezdila jen lodní plošina – příliš drahá, než aby ji mohli použít místní. (Při mé pozdější návštěvě už oba břehy spojoval provizorně dokončený most.)

Lidé z vesnic zde trávili celý svůj život – v té době sem ještě nedorazila moderní vykořeněnost; ani socialismus nedokázal osudy lidí a řeky zcela rozdělit. Z toho pramenila úcta, v níž tu všichni řeku chovali. Řeka je provázela od narození až do smrti, odnášela dobré i zlé – radost i zármutek, hlad, nemoci, zmizelé mládí… Svým nikdy neustávajícím tokem zároveň utěšovala, přinášela naději, tekla za horizont každodenních starostí. Ten, kdo k ní chodil chytat ryby, kdo na jejím břehu poprvé líbal, kdo při pohledu do tiché síly jejího proudu zatoužil po nepoznaných dálkách, jako by od ní získal kus její dlouhověkosti a splynul s ní.

Kdo by však v tehdejším Bulharsku čekal záblesky radosti a čilý pobřežní ruch – třeba stánky s košíky nebo přístaviště výletních parníků – byl by nemile překvapen. Město Vidin bylo jen dalším pomníkem socialismu – jedním z mnoha takových pomníků. Nedozírné rozbité silnice nás vedly podél zčernalých zdí narychlo postavených bloků domů. Ti, kteří žili tady, nevěděli o řece nic. Kdysi je sem nalákali ze všech koutů země do zdejších továren a doků. Mrzelo mne, že jsem nezastavil o něco dřív, dokud jsme projížděli vesnicemi. Teď tedy nezbývalo než jet stále dopředu ve směru ukazatelů. Silnice plná děr nás vedla do zpustlé průmyslové zóny – až k celnici, kde nestálo jediné osobní auto, jen řada kamionů. Začal jsem mít obavu, kam to Benjamina vleču. Tohle byl svět sám pro sebe, uzavřený, se svými vlastními zákonitostmi, o nichž jsem neměl ponětí. Jeden z řidičů mi ale přátelsky pokynul, že mám jet dopředu. Pohraničník v uniformě si prohlédl naše pasy a zase nám je vrátil, ale seděl dál, aniž zvedl závoru. Asi po deseti minutách, kdy se nestalo vůbec nic, usoudil, že už nás může pustit, a závoru zvedl. Zaparkoval jsem u vchodu do celních kanceláří. Benovi zrovna dohrála kazeta a začal se zajímat o dění kolem. „Kde to jsme, tati? Budeme tady čekat dlouho? Já se chci podívat na tu řeku.“

Vystoupili jsme a šli dovnitř. Řidiči tady stáli s hromadami papírů. Přítomnost dítěte vzbudila ve frontě pozornost a solidaritu. Řidiči přátelsky kývali a pouštěli nás dopředu. „Moloděc,“ ukázal starší šedovlasý muž na Bena a trochu neomaleně ho pohladil po vlasech. Ben se překvapeně otočil a podíval se na mne, co má dělat.

„Pán říká, že jsi správný kluk,“ uklidnil jsem ho. „Líbíš se mu.“

Muž sáhl do kapsy a vytáhl elektronickou hru. „Vazmi.“

Tenhle druh dobroty mi byl velice nepříjemný. Nedala se odmítnout, ale zároveň nepříjemně svazovala. Poděkoval jsem a nenápadně jsem strčil do Bena: „Poděkuj přece.“

Hra se Benovi zalíbila a přišla mu vhod. Zatímco si hrál, muž na mne spiklenecky pomrkával. Oddechl jsem si, když nás celník vyzval, abychom s ním šli k autu. Jenom zběžně auto prohlédl a poslal nás dopředu. Projeli jsme další závorou a zůstali jsme stát na betonové rampě. Před námi tekla nazelenalá voda Dunaje, líně se šinula kolem rákosí a betonu. Několik plastových láhví kroužilo ve víru a další uvázly v pobřežním bahnu.

Benjamin se zaradoval, že může ke břehu. Mírnil jsem ho – nevěděl jsem, jestli se to smí. Nakonec jsem ho provázel a nikdo nám nic neřekl.

Asi po hodině čekání přišel zřízenec s brašnou a vybral od nás peníze za převoz. Při té částce jsem zalitoval, že jsme nejeli k nejbližšímu mostu. Snažil jsem se také zjistit, kdy převoz pojede, ale nedostal jsem odpověď, jenom že máme čekat.

A tak jsme čekali. Byl konec října a od řeky foukalo. Těch několik metrů betonového břehu, který neohrazoval drátěný plot, jsme dávno prozkoumali, a převoz nikde. Den pomalu končil a Benovi se chtělo na záchod. Vzal jsem ho do místní budky a málem se mi zvedl žaludek. Raději jsem ho držel pod rameny, aby nešlápl do hromady výkalů. Když jsme se vrátili, stála za námi dvě černá italská auta BMW. Stála tiše – už bez motorů – a měla v sobě cosi zlověstného. Přes kouřová skla jsem zahlédl nezaměnitelné tváře mafiánů.

„Hele, tati, další auto. Už to asi pojede,“ ožil Ben.

„To nevím. Možná.“ Vedl jsem ho k autu. „Pojď dovnitř – je zima.“ Rychle jsem za námi zabouchl. Ve zpětném zrcátku jsem pak sledoval dění vzadu. Asi po půlhodině se dvířka jednoho auta otevřela a vyvalil se tlustý, pestře oblečený kmotr. Chůzí člověka, který toho v životě moc nenachodí, prošel kolem nás dopředu. Zůstal stát čelem k řece, s rukama v boku. Za chvíli se u něj objevil mladý vyholený společník, také dokonale oblečený. V otevřených dveřích jejich auta jsem pak zahlédl drobnou, výrazně nalíčenou prostitutku. Začal jsem se potit a přál jsem si, aby už přijel některý z kamionů. Místo toho vylezl z druhého auta ještě tlustší a vymóděnější kmotr. Chvíli znuděně postávali čelem k řece a pak se vrátili do auta. Napadlo mne, že tu možná někde točí porno nebo provozují síť bordelů.

„Tati, mě už to tu nebaví,“ otravoval Ben.

Nedivil jsem se mu. Tohle čekání mu vůbec nic nepřinášelo. Leda že bych mu řekl, co jsou Italové zač. Pak by ho to asi začalo bavit. „Víš co, Benjamine, musíme to tu vydržet,“ řekl jsem. „Ti lidé, co sem přijeli, jsou možná nějací zločinci a já nechci, aby si nás všímali. Ani my si jich nesmíme všímat.“

„Zločinci, tati? Jak jsi to poznal?“ užasl.

„To se pozná, věř mi.“

„Tak proč to neohlásíš?“

„A co bych měl jako ohlásit? Oni teď zrovna žádný zločin nepáchají. Nebo alespoň se to nedá poznat.“

„Mohl bys nahlásit, že jsou to zločinci.“

„Jenomže já nemám důkaz. Jenom si to myslím, protože tak vypadají. Takovíhle zločinci bývají hodně chytří – ani policie jim často nic nedokáže. Nemůžeš někoho obvinit bez důkazů.“

Moc se mu to nelíbilo, ale už nenaléhal. Mafiáni se mezitím vrátili do auta a pustili nahlas hudbu. Ten nejtlustší měl střevíce s dlouhou špičkou, vyrobené z krokodýlí kůže. Pomalu se smrákalo a na dříve polojasné obloze teď navečer převládly mraky. Konečně se ozvaly motory a zezadu přijížděly desítky kamionů. Ze slepého ramene řeky k nám zamířila lodní plošina. Po dlouhých hodinách nečinnosti prostranství náhle ožilo. Spustili železnou lávku a naváděli kamiony na plošinu. Ta se rychle plnila a začal jsem mít obavu, jestli nás vůbec vezmou. Nastartoval jsem a popojel dopředu. Zbývalo několik posledních míst. Konečně ukázali na nás a já vjel na lávku; za mnou mafiáni. Zaparkovali jsme auta těsně vedle sebe, v sevření kamionů. Zdálo se mi nebezpečné zůstat uvnitř: co kdyby se kamion převrátil? Raději jsme vystoupili a vzal jsem Bena po schůdcích nahoru na záď. Víc než řeka ho však zajímali zločinci.

Lodní motor zabral a plošina se rozjela do středu řeky, jejíž mocný tichý proud klokotal nehluboko pod námi. Na hladině se tvořily ploché nenápadné víry. Představoval jsem si, co bych dělal, kdyby nás někdo shodil dolů nebo kdyby se kamiony převrhly a plošina se potopila: jestli bych dokázal doplavat i s Benem ke břehu. Bál jsem se řeky a bál jsem se Italů; napadlo mne, že mohou obchodovat s dětmi. A tak jsem Bena pevně držel za jeho dětskou ruku a mlčky jsem ho prosil o odpuštění. Přestože se ochladilo a nad řekou vanul ostrý vítr, jehož nárazy brázdily jinak rovnou vodní hladinu, Benjaminova dlaň byla teplá.

O mnoho let později jsem přejížděl po mostě kousek výš proti proudu. Uprostřed jsem zastavil a díval jsem se z výšky, zcela přemožený vzpomínkami. Voda měla stejnou nazelenalou barvu, i víry se točily stejně nenápadné a zrádné – byla to táž voda a přece jiná, i já jsem byl týž a přece jiný. To, o čem jsem mnoho let neměl ponětí, se mi vybavilo jako mávnutím kouzelného proutku, takže jsem už ani nechápal, jak jsem na to mohl zapomenout. A když jsem přivřel oči, viděl jsem plošinu plnou kamionů, projížděla podél mostu a na zádi stáli táta se synem, důvěrně k sobě nachýlení.

 

VI.

Peklo ztracení a mučivá příprava na ráj srdce

1.

Táta jde sám přes hory na prahu zimy

 

Stoupal jsem do kopce nejprve s radostnými pocity a lehkostí. Po pěti měsících, kdy jsem byl v každém okamžiku svázán s Benjaminem, jehož možnosti byly přece jen omezené, jsem nyní zakoušel uvolnění a svobodu. Než moje žena zahynula, dost jsem sportoval; fyzická námaha při sportu mi částečně nahrazovala neuspokojivý sexuální život; skrze ni jsem zakoušel sám sebe. Nyní jako bych se k sobě vracel.

Minul jsem dřevěná korýtka nad usedlostí a překročil potok rozlitý do několika směrů. Dál cesta pokračovala mezi skupinkami smrků. Nad horama se dnes objevila šedomodrá obloha, avšak při obzoru převládaly nevýrazné mraky. Vzduch byl studený, ostrý.

Širší cesta se brzy stočila zpět a snažil jsem se odhadnout, kudy jsme přišli s Benem. Vydal jsem se po úzké stezce, nyní rozbahněné po dlouhotrvajícím dešti. Pod hřebenem jsem se ocitl v čerstvém sněhu. Přes den zřejmě tál, nyní však byl ještě zmrzlý. Před polednem jsem stanul na zasněženém oblém hřebeni. Neporušená sněhová pokrývka znásobovala tamní ticho a mou samotu.  Také šedivé svahy protějšího pohoří měly nahoře bílou pokrývku, jež jim dodávala na vážnosti. Usedlost, ve které jsem nechal Benjamina, už vidět nebylo. Poprvé se mne zmocnily pochybnosti: Co když hospodář nepochopil, jak to myslím? Nechal jsem Benjamina s lidmi, kteří mají odlišný jazyk i způsob myšlení. Jak se s nimi domluví?

Napravo ode mne, na nejvyšším vrcholku hřebene, asi půl dne cesty odsud, se tyčila tajemná věž, jež nás sem vlastně přivedla. I na dálku se dalo uhodnout, že je bílá od námrazy, jež se uchytila ve spárách mezi kameny. Podle hospodáře to měla být meteorologická stanice. Zdálo se mi nepochopitelné, že někomu stálo za to postavit ji v těchto neobydlených horách.

Vydal jsem se napříč sněhovou plání; s ostychem a nejistotou jsem kladl nohy do neporušeného sněhu, ačkoliv to byla jen deseti, nanejvýš dvaceticentimetrová vrstva. Nebyl jsem zvyklý chodit neušlapaným sněhem a počáteční euforii  rychle vystřídala úzkost. Do setmění se mi podařilo přejít spojovací hřeben. Cestou jsem vzpomínal, jak jsme tu zápasili s deštěm a nemohl jsem uvěřit, že jsme tolik ušli – já a můj statečný Ben. Při vzpomínce na něj jsem si stále intenzivněji uvědomoval, že se mi nic nesmí stát. Byl jsem s ním osudově svázán.

Stan jsem si postavil v sedle mezi oběma pohořími, v místech, kde se neuchytil sníh a tráva zůstala docela suchá. Do hor rychle padal soumrak, přestože bylo teprve pět. Nemyslel jsem už na nic jiného než na Bena. Možná ho mezitím opustilo počáteční odhodlání a chtěl by být se mnou. Měl jsem zlost, že se setmělo a nemohu pokračovat v cestě. Stál jsem před stanem na jednom z nejúchvatnějších míst, jaké jsem kdy poznal, obklopený věncem hor, a zmítaly mnou pochybnosti. Kolem sedmé mne chlad zahnal do stanu. Svítil jsem si čelovou baterkou a blízké stěny stanu jako by mne uvěznily s mými myšlenkami. Kdo tedy vlastně jsem?, ptal jsem se. Vzorný milující otec, anebo bláznivý hazardér, po kterém se pátrá jako po únosci a který si vymyslel cestu do ztracena, protože synovi neměl co dát? … Také jsem si snažil vysnít svůj budoucí život. Za dva měsíce měly být Vánoce. Jestli jsem si něco nedovedl představit, tak to, že bychom je slavili v našem současném pražském bytě. Na mysli mi vytanula atmosféra posledního – ještě společného Štědrého dne. Já nervózní, vnitřně nespokojený, plný napětí. Ona smutná, přece však ulpívající na každoročním rituálu pospolitosti. Benjamin chtěně šťastný.

Později venku začalo foukat, až se stěna stanu prohýbala a pleskala. Přestože jsem věděl, o co jde, tajil se mi dech. Co kdyby sem přišel medvěd? Právě tudy – nejnižším místem hřebene – mohla vézt medvědí stezka. Jako naschvál se mi začalo chtít na záchod a bylo zřejmé, že dokud si nedojdu, neusnu. Vylézt ven jsme se však najednou bál. Když byl se mnou Benjamin, musel jsem být statečný – nemohl jsem dát najevo ani náznak strachu. Teď jsem se normálně rozsypal. Choulil jsem se ve spacáku napůl vsedě napůl vleže a každá vteřina trvala věčnost. Potřeba se hlásila čím dál naléhavěji – teď už jsem opravdu musel. Zhasl jsem čelovku a ještě chvíli otálel. Nakonec jsem přece jen rozepnul zip stanu a vyběhl jsem ven. „Pane Bože,“ šeptal jsem a rychle močil do tmy. „Pane Bože.“ Jakmile jsem skončil, vrhl jsem se do stanu, jako by ten snad skýtal nějakou jistotu. Srdce mi bušilo a rychle jsem dýchal.

Ani si nepamatuji, jestli jsem tu noc usnul. Moje myšlenky zalétávaly do minulosti: vzpomínal jsem, jakým byl Benjamin milým batoletem, když se učil chodit a když pronášel první  slova, jak ke mně běhával s rozpřaženýma rukama a blaženým výrazem ve tváři. Vzpomínal jsem i na svoje dětství; najednou tu byli spolužáci z první třídy a byly tu i sny, které jsem v tom věku snil – některé docela děsivé, takže po nich zůstávala temná stopa v mé dětské mysli.

Konečně tma prořídla a na východě se objevila bledá skvrna. Neměl jsem trpělivost vařit čaj – napil jsem se vody z láhve a snědl k tomu pár soust sýra a několik sušenek. Sbalil jsem stan a v ranním světle, ještě před rozbřeskem, jsem spěchal dál.

Ten den jsem začal cítit únavu – odpoledne sníh změkl a bořil se. Několikrát jsem také sešel ze správného směru a musel jsem se vracet do prudkého svahu. Původně jsem doufal, že dojdu až k autu, ale místo toho jsem byl za soumraku ještě nahoře – skoro v nejvyšším místě cesty. Pil jsem celý den znovu jen vodu a jedl jsem málo a teď na mne padla vyčerpanost. Také se mi promáčely boty a na několika místech začaly dřít. To všechno se ale dalo vydržet vzhledem k tomu, že jsem byl vlastně už na cestě domů. Plánoval jsem, že Benjamina jen vyzvednu a hned pojedeme – třeba i na noc. Zároveň jsem si ovšem vzpomněl, že jsme na seznamu hledaných osob a nemusíme se dostat ani z Rumunska do Maďarska. Příliš mnoho nejistot ještě čekalo přede mnou a zbývalo příliš mnoho úkonů, které se všechny musely zdárně vykonat: sejít dolů, vyzvednout auto, objet hory, najít usedlost a hlavně Benjamina v ní, bezpečně přejet zbývající část Rumunska a projít celkem třikrát pasovou kontrolou.

Noc byla tentokrát plná hvězd a po půlnoci vše prozářil stříbrný odlesk měsíce. K ránu se však zatáhlo a na prahu rozbřesku začalo sněžit. Padal jemný prašan, jehož suché vločky zvolna sklouzávaly po oblé stěně stanu. Ráno jsem ten prašan sklepal, všechno jsem ledabyle naházel do batohu a spěchal jsem dál. Bylo cosi posvátného v tom, jak sněžilo na opuštěné hory. Už jen chvíli jsem šel po hřebeni a pak jsem konečně začal scházet dolů k bukovým lesům. Za chvíli jsem se dostal pod hranici sněhu, bláto však zmrzlo a vločky podobné peříčkům se uchytávaly v otisklých ovčích kopýtkách. Listí na stromech za těch pár dnů prořídlo a ztratilo barvu – tohle byl už zimní les čekající na první velký příděl sněhu. Jak jsem se ocitl mezi stromy, moje nálada se zlepšila, vždyť můj cíl se blížil. Jen jsem se bál medvědů.

Minul jsem i salaš, v níž jsme s Benjaminem spali, a horoucí láska zaplavila mé srdce. Nohy mne pálily od puchýřů, ale teď jsem ještě přidal do kroku a skoro jsem ze svahu běžel. Cesta do osady, ta, po které nás předtím vezl kamion, byla nekonečně dlouhá a tentokrát jsem neměl štěstí: nikdo nejel. Do osady jsem dorazil v pozdním odpoledni; na nohách mne držela už jen vidina pohodlného auta, kterým se přesunu, kamkoliv budu chtít.

Stálo v dřevníku tak, jak jsem je tam nechal. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz a v duchu jsem se už s Benjaminem vítal. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se mi zanedlouho vzdálí víc než kdykoliv předtím v jeho nedlouhém životě. Jak klamný a zavádějící může někdy být pocit vítězství.

Dlouho trvalo, než našli šéfa. Mezitím jsem postával na nehostinném dvorku. Pod horami nemrzlo a tady uvnitř hospodářství bylo všechno protivně vlhké. Šéf, jakmile mne uviděl, začal zuřivě gestikulovat, kde mám syna. Snažil jsem se mu to vysvětlit a zdálo se, že chápe. Zval mne dokonce k noclehu, ale já chtěl rychle jet. Nechal tedy otevřít vrata. Sedl jsem do auta a bylo neskutečné znovu držet řadící páku. Vycouval jsem.

Tímhle vycouváním na hrbolatou a blátivou hlavní cestu mé vzpomínky nadobro končí – dokonce i ty dodatečně vynořené. Moje netrpělivé postávání na dvorku, kdy jsem si nejprve ani nesundal batoh ze zad, následné setkání se šéfem a nastartování auta, jsou na nějakou dobu poslední události, o nichž s jistotou vím. Leccos se mi podařilo dopátrat, avšak nic z toho, co jsem objektivně zjistil, se nikdy nespojilo s čímkoliv, co bych dokázal nalézt ve své hlavě. A tak jsem si část svého příběhu musel prostě zrekonstruovat – vžít se do svých pocitů a odhadnout své úsudky i činy, jako bych byl někdo cizí.

Dovedu si dobře představit, co jsem prožíval a na co jsem myslel, když jsem ujížděl po hrbolaté cestě zpět k Herkulovým lázním. Stmívalo se a v krajině rychle mizely zdejší usedlosti, dobytek na pastvě i dřevorubci vezoucí na prodej fůry dřeva. Nejspíš jsem se za osadou převlékl a přezul a teplý vzduch z ventilátorů mne příjemně uspával. S okolní krajinou jsem nyní souzněl víc, než když jsme sem s Benem teprve přijížděli – měl jsem ji pod kůží – její vůni, její chlad, její barvy a tvary. Jakmile jsem ale přijel na asfaltovou silnici, můj rozhovor s ní skončil. Zapnul jsem dálková světla a tím jsem se vůči ní ostře vymezil. Přeřadil jsem na čtyřku a šlápl na plyn.

V Herkulových lázních jsem se asi najedl a napil, předpokládám však, že to byla jen svačina, kterou jsem snědl někde u pumpy, a hned jsem uháněl zase dál, teď už po lepších silnicích. Nic mne nemohlo přimět k přestávce a odpočinku, přestože bylo vyloučené, že bych se s Benjaminem setkal ještě ten den – cestu z poslední vesnice k horské usedlosti bych těžko hledal; možná bych nenašel ani tu vesnici. Zřejmě jsem však propadl onomu nezadržitelnému uhánění vpřed, jež se odehrává za hranicí vyčerpanosti a které tak dobře znám. Člověk pak míjí jednu možnost k zastavení za druhou a žádná mu není dost dobrá; žádný okamžik není dost dobrý k tomu, aby v něm bylo učiněno rozhodnutí stát. Projel jsem městečkem Caransebes, jehož sporé osvětlení ve mně nemohlo vyvolat pocit bezpečí. Pokračoval jsem tedy podle názvů vesnic, jež mi topornou rukou napsal hospodář. Silnice tu byly úzké a rozbité a nebyla žádná další možnost najít ubytování. Uháněl jsem tedy vpřed, aniž jsem měl představu, co nakonec udělám. Byl jsem nyní od Benjamina vzdálený už jen několik desítek kilometrů, a tak všechny mé myšlenky nejspíš patřily jemu. Byla jedna hodina v noci a silnice, po které jsem nyní jel, bývala prázdná i za dne. Široko daleko protínaly tmu jen reflektory mého auta, široko daleko nesvíral volant nikdo jiný než já. To všechno jsou ale pouhé dohady. Až poslední okamžik zůstal v mé paměti jako šlehnutí biče. Ze tmy ke mně přilétlo světýlko, následoval náraz, přemet, snad i zoufalá myšlenka na Bena, to všechno v jediném okamžiku. Tma, jež následovala po úderu do hlavy, se mnou zůstane do konce života, kdy se do ní opět vnořím. Je to tma, jež se nepodobá prázdnotě, neboť v ní spočívá vědomí lidského bytí. Tma prosáklá životem, a přece absolutně temná.

 

2.

Probouzí se do pekla ztracení

 

Byla tma. A v té tmě blikala lucernička. Její světlo se komíhalo jako plamen v průvanu. Nějakým způsobem jako bych uvažoval: Kde se tady bere závan větru? Odkud ten průvan?

Čas od času se to opakovalo. Světlo lucerny se mihlo u mé hlavy nebo náhle přilétlo z dálky a rozdvojilo se blízko místa, kde sídlilo mé vědomí. Vlastně se to opakovalo docela často, možná pořád. Mnohokrát jsem od té doby přemýšlel, jestli takhle vypadá smrt, a většinou jsem došel k závěru, že tak může vypadat spíš to, co jí předchází. Nepřestal mi totiž plynout čas. Jeden každý okamžik sice mohl splynout s celým týdnem, měsícem nebo i rokem, avšak ne s věčností. Navíc: byla tam lucernička – její neodbytné světlo, jež se komíhalo, vzdalovalo a přibližovalo, a ten pohyb se nutně musel odehrávat v čase. Věřím, že smrt je pro člověka osvobozením ze zajetí času. Věčnost se nikdy nesmí stát majetkem nás lidí, věčnost musí patřit prázdnotě nebo Bohu. Jinak by se mohla proměnit v peklo bez konce: duše ustrnulá v nehybnosti, a přece vnímající vteřinu po vteřině na věky věků, to je moje představa pekla. Když se ale v myšlenkách vracím k lucerničce – k tomu vtíravému světýlku, jež se míhalo v temnotě, tak si dovedu představit, že by v božím plánu mohlo být uvěznit někoho zlého s jeho zlým skutkem, který by pak dlouhou dobu kroužil kolem jeho nesmrtelné mysli na prahu nebytí.

Byla tma, míhala se lucernička a trvalo to dlouho. Nic mne nebolelo, nic jsem si nemyslel, nijak jsem o sobě neuvažoval. Když jsem otevřel oči, oslnilo mne světlo zářivek. Nad sebou (pokud jsem ovšem v té chvíli dokázal oddělit, co jsem já) jsem měl oprýskaný strop. Chvíli jsem na něj hleděl a potom jsem zase usnul – snad na hodinu, snad na den či dva. Potom jsem oči opět otevřel a hleděl do toho stropu. Vlastně to bylo velmi příjemné: mít v hlavě prázdno a jen hledět. Všechny myšlenky a prožitky, všechno, co vytváří tíhu paměti, bylo ztraceno. Ležel jsem s lehkostí kojence, jenž už je sám sebou, ačkoliv nic neví.