Z mostu

(3. část)

Jsi tedy snad Pánem příběhů; o některých věcech je jistě lépe se nepřít.

     Postáváš na ulici a kouříš dlouhé cigarety.


     Je noc, jsi tady sám, hledíš do rozsvícených oken.

Něčí gracilní ručka — a jinou si nechci ani představit — odhrne záclonu, zahlédneš tvar lustru, stín, který se přežene po stropě.

     Je to obsese, svaté šílenství. Lovci příběhů a zástup tajných příznivců.

     Celý svět může být spatřen. Celý svět chce být viděn.

     Ale kdo jsi doopravdy ty?

     Už jsem ti to přece řekl jasně: toho dne mne potkal Všehomír a vedl mě za ruku až k té špinavé silnici, co hyzdí Vysočinu jako odplivnutá slina. A myslíš snad, že celou cestu mlčel?

     „Takže ty si myslíš, že podle vnějších příznaků poznáš duši lidského tvora?“ pustil se do mě. „A že ve směru prohnutí páteře leží příběhy? Nápadně dlouhý ukazováček znamená pánovitost, zatímco dlouhý prsteníček mají lidé se sklonem k hazardu... A Duch svatý, ten co?

     To je podle tebe ten, kdo sere sochám na hlavy?“

     Věděl jsem ihned: má-li tato debata někam vést — tak jako naše společná cesta — musím udržet její směr a styl.

     „Sebesilnější stéblo by zelné hlávce nebylo dost přiměřené,“ pravil jsem bystře.

     Beze slov odvrátil hlavu stranou, což jsem si vyložil jako pokyn, abych pokračoval a nezvolňoval tempo.

     „Dvounohé holubičce přiměřený jest zobáček, který by sebehezčímu prasátku neslušel.“

Jak vidíš, mluvil jsem moudře nejasnou řečí evangelisty, ale on už se nenamáhal odpovědět, a když jsem vstoupil na mostek, byl najednou pryč. Měl bych však být přesnější: už jsem ho neviděl.

     Protože on mě neopustil.

     Pravdou je — a nezacpávejte si uši, buďte tak laskaví — že mě vedl jako psa na vodítku až sem, do Café Savoy, kde jsem byl toho dne na lovu. A teď už to snad mohu i daleko přesněji popsat: šel jsem až sem po jakési slabě zavánějící stopě, Boží ohař, aniž jsem ovšem tušil, koho tam nahoře, totiž v horním patře, u kulatého rohového stolku budu stavět.

Seděla tam, a i když měla odbarvené a nakrátko ostříhané vlasy, byla to ona! Trochu přibrala, což mi přineslo mnohem menší potěšení, než bych si přál. Usmála se na číšníka, prozradily ji vějířky kolem očí. Mé srdce se na chvíli zastavilo. Chcete o tom snad pochybovat? Opravdu jsem o ní někdy řekl, že je slepice? A kdo jsem pak já?

     Teď jsme už opravdu velmi blízko cíle.

     Než vám ovšem dovolím svléct propocené tričko a seknout sebou na pohovku, budete si se mnou muset dobře prohlédnout sportsmana, který je tady, to jest v Café Savoy, s ní. Je to čirá rozmařilost, že s vámi chci právě tohle sdílet. Příběh by se bez toho obešel stejně snadno, jako se dnes letadlo obejde bez druhého páru křídel. Ale jsem si jist, že těch pár řádků přečkáte dokonce s potěšením, když si mě představíte znovu na té proklaté lávce nad Dé jedničkou, jen v malinko jiné podobě. (Já vím: otázka kdo už je dotěrnější než chlévský ovád.) Tedy, prosím, vizte v těch místech Munchova panáka — důkladně opřeného o zábradlí — a slyšte — právě nyní — jeho bezhlesný křik:

     Ten chlap měřil metr devadesát, ramena měl jako jeřábník a nejmíň desítky boty. Tričko s anglickým nápisem, které dalo vyniknout jeho impozantní figuře. Ani husté vlnité vlasy nemohly zakrýt, co mi vzkazovaly jeho lopatky: Seš břídil!

     Musím snad zmiňovat, že mi ani nepokynula na pozdrav?

     Já jí rozuměl.

Mé krásné dobrodružství je u konce.

     A tak znovu přikládám dalekohled k očím. Je to stará droga, milá jako abeceda, jen tak zlehka si nabírám a koukám skrz ta matná skla, skrz ty stíny, hledím do míst, odkud se určitě jednou vynořím... barva, zadní spoiler, známá nálepka na dveřích... a vím, že to prostě budu muset zkusit, protože když se to podaří, budu konečně dospělý.