Z mostu

(2. část)

Na takovém mostě pro pěší nad Dé jedničkou, zvlášť nachází-li se na Vysočině, není velký provoz. Ale očekávat, že patří jenom vám, by bylo naivní. A tak nutně jednoho dne vstoupí na betonová prkna rajcovního jeviště člověk, kterého udiví dalekohled ve vašich rukou.

     Nepředstaví se, ale vy samozřejmě hned víte, že dorazil autor osobně. Zůstane stát dva metry od vás a zajímá se, co tady děláte.

Takže asi takhle: rozhodně neskáču radostí!

     Opravdu nebylo možné prostě projít, vyhnout se, ať si, hernajs, každej dělá, co chce, vždyť ani já se neptal, kam jde a proč právě tudy? Než se ale stát předmětem nějakých směšných podezření, raději pána počastuji kouskem pravdy a hodím mu ji dostatečně prudce a daleko, abych ho přiměl pokračovat v cestě.

     „Ach tak?“ podiví se poněkud knižně. Jeho tón vyjadřuje pochyby o tom, co jsem právě řekl. A to mě vyprovokuje k akci.

     Od Prahy se blíží červená oktávka, a tak přiložím dalekohled k očím. Za volantem mladík, černé vlasy, něco přes třicet, klepe prsty do volantu a otevírá pusu; zpívá. Už se chci pustit do práce, když si všimnu... přímo za řidičem je dětská sedačka. Uf, to tedy bylo o chlup!

     Slyšet tak, co si zpívá? Ale usmívá se, takže v přehrávači nejspíš zůstal dceřin Kašpárek v rohlíku. Mohl by to být i Divokej Bill staršího syna. Ten už nepotřebuje sedačku, fajn; starší bratr ničemu nevadí — a mladý muž za volantem má děti rád. Auto není ani nové, ani příliš opečovávané; není to inžinýr, který z povinnosti přečte dětem večer pohádku, protože to odborníci považují za užitečné, ale přitom myslí na to, čím odstraní čokoládovou šmouhu ze zadního sedadla.

     Přejdu lávku k protějšímu zábradlí a už jen dojíždím dalekohledem tenhle případ, dokud červená škodovka definitivně nezmizí z dohledu. Je to jasný: rodina ze střední příjmové kategorie, žijí ve městě. On vystudoval nějaký zbytečný humanitní obor, ale teď jako salesman junior prodává kopírky. Nepřináší mu to žádnou radost, je to však slušný zdroj příjmů pro rodinu, která stojí nade vším. Žena začala po šesti letech na mateřské konečně chodit do práce, i když zatím jen na čtyři hodiny denně jako rehabilitační sestra na Žluťáku.

     Sázím ty věty s klidem kartářky, k níž taroty promlouvají lidskou řečí. Když skončím, zůstanu ještě chvíli v předklonu, zapřený oběma lokty o zábradlí, ačkoli dalekohled už jsem oddálil od očí. Pak se narovnám a věnuji narušiteli vyzývavý pohled, který mě samotného překvapí.

     „Brilantní,“ vydechne, a mně zčervenají neholené tváře. Na mou tajnou vášeň právě pohlédlo nezaujaté oko a poskytlo jí oficiální uznání.

     „Akorát —“ řekne pak ten šejdíř místo vhodnějšího na shledanou.

„Akorát mám pocit, že ten černovlasý mladý muž tudy normálně projíždí v bílé Kia Sportage, kterou si pořídil před půl rokem na leasing.“

     „Vy ho znáte?“ zeptám se s ostnem v hlase. (Cítím se podveden.)

     „Znám ho stejně dobře jako vy. Tím spíš mě mrzí, že měl předevčírem v Brně lehkou kolizi; bylo to jeho první neojeté auto — a teď tohle. Ale znáte ty chvíle, kdy ještě nesvítí pouliční lampy a viditelnost je už tak mizerná. Zvlášť chodci většinou vůbec netuší, jak špatně řidič vidí, a jeden takový, přesněji jedna taková, mu skočí přímo pod kola, a samozřejmě mimo přechod. Ale neděste se; v ten moment stál na brzdách, takže ji ani nesrazil k zemi, nejvýš jí předním nárazníkem udělal šmouhu na světlých kalhotách. Svou skvělou reakcí se ale nemohl těšit ani vteřinu, protože idiot za ním už tak pohotový nebyl. Takže mu pěkně nabořil zadek — a náraz způsobil, že to dodatečně schytala i slečna chodkyně. Teď už tedy neměla jen šmouhu na světlých kalhotách, ale válela se na silnici. Kia má bohužel vycinkaný obě zadní světla, a cosi plechového dokonce vypadlo zpod nárazníku na vozovku, tohle musí do servisu. A on má další den v Praze superdůležitou schůzku, pracovní oběd s chlápkem z... ale proč by nás mělo zajímat, na jakém ministerstvu ten vychcaný budulínek sedí; rozhodující je, že tohle by mohl být naprostý průlom pro Václavovu dynamicky se rozvíjející firmičku. A tak Václav volá z mobilu svému o devět let starší- mu kamarádovi, otci holčičky, která miluje Kašpárka v rohlíku, a staršího chlapce, který už samozřejmě poslouchá spíš Divokýho Billa —“

     „— vy svině...“

     „Jistě, to jsou podružnosti, u kterých se nebudeme zdržovat. Jarek má zkrátka pro Václava porozumění, však taky spolu něco prožili, než se na starší kolena oženil. Proháněli děvky, že se jim kouřilo z kožicha! Jasně, říká Jarek, já to nějak dohodnu s Klárou, ale večer to musí stát před barákem. Když přijedeš po desátý, nezvoň, hoď klíčky rovnou do schránky.“

     Dívám se mu beze slova přímo do očí.

     „Mám pokračovat?“ zeptá se slizce. „Mám vám popsat ty tři ženy (včetně jedné poměrně čerstvě provdané), s nimiž si to podnikavý pan Václav na střídačku rozdává v posledních týdnech? Mám —“

Některé konflikty dodají příběhům potřebný impulz.

     Prostě jsem narazil na kosa a on mi to dal pořádně sežrat.

     Ale když jsem se vyvztekal a uklidnil, došla mi důležitá věc: nejedu v tom evidentně sám. A jestli jsem potkal dalšího hráče tady, uprostřed divočiny, znamená to, že tam, za kopcem, jich budou tisíce!

     Veletucty hráčů, kteří si vymýšlejí příběhy, protože nejsou spokojeni s tím svým. A pak na nich participují... jak piraně, jako obrovské nenasytné láčkovky.

     Je to jedna velká soutěž, super bowl, a já jsem greenhorn, zelenáč. Nová hvězda okresního přeboru. Ale to jistě není konečná! Tahle Dé jednička byla vlastně náhoda, první krám, do kterého jsem vrazil, aniž jsem věděl, co nabízí. Teď musím z krámu do chrámu. Pojedu do velkého města, kde nechám rozehrát celý svůj rejstřík.

Když jsem předevčírem prchal z mostu a můj velký dalekohled razítkoval prsní kost, křičel za mnou ten nosatý skřet něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Sílící vítr a hluk projíždějících aut strhával slova z jejich zamýšleného směru. A i kdyby ne; nechtěl jsem nic slyšet ani vidět.

     Když si ale zklidněná mysl prošla znovu zvukovou stopu, ukázalo se, že v ní uvízlo něco, co by se dalo vměstnat do varování: Nevstupuj do cizích příběhů!

     Tam, na kapitánském můstku, jsem byl ovšem imunní. S převahou několika výškových metrů jsem cpal lidské osudy do pořadačů, které jsem si narychlo pořídil. Ale v místech, kam jsem měl namířeno, byla už oběť s lovcem v jednom ringu, kde se mohla situace rychle obrátit. Pozorovaný pozorovatel má císařovy nové šaty. Jeden neopatrný krok — a obrovská vlna tě vzápětí vyvrhne na břeh tvého vlastního osudu.

       A takové je Brno!

     Každá ulice jako celý oblak drobných interakcí, mikropříběhů, k jejichž přečtení většinou není třeba žádného odborníka: stačí je prostě nepřehlédnout. Lidé jsou tu jako herci na scéně. Tam na dálnici musel člověk příběhy loupit, tady si je vybíral jak šaty ve výkladní skříni. Kdo by pohrdl takovou příležitostí?

     Pes vleče paničku, která se snaží zkontrolovat svůj outfit ve výloze. Nechtěně při tom kopne do mělké plechové krabičky; ta se nepřevrátí, jen z ní vyletí pár mincí. Žena se zjevně chce omluvit, ale když se obrátí, spatří staršího cikánského klarinetistu sedícího u zdi butiku a rozkřikne se na něj. On se jen provinile usměje a pokračuje v hraní tklivé serenády. Rozhozená panička ještě stihne vyslat mým směrem koketní úsměv, ale já ho nevidím, protože se zrovna skláním a v podřepu sbírám rozkutálené pětikoruny. Nevidím dokonce ani drobný úlek, který rozetne šumařovu tvář: mé oblečení skutečně neskýtá záruku, že s penězi svižně neodejdu.

Serenáda přesto plyne dál jak potoční voda. Stoupá nad střechy, na chvíli usedne mezi holuby na kamennou římsu, pak vesele cvrnkne do měděného okapu, dvakrát se otočí kolem antény a lehce jako dým zamíří ke Špilberku.

     Jen pár týdnů na rozehrání; pak už musím do míst, kde je vzduch řídký, kde potkáš skutečné mistry oboru, opravdová esa.

     Tungsram, Spolek, V Melounovém cukru, malá Alfa, někdejší Café Blau, Rotor bar, picérka v Zámečnický, Kafec, Steiner, Fusion, Tři ocásci...

     Kavárny jsou korýtka naplněná až po okraj. Tváře, gesta, mimika, chůze, dikce, nakonec i obsah hovorů; ten tě ale nesmí zmást: většinou jde o falešnou stopu! Je důležité pracovat inkognito a mít odjištěnou spoušť.

     Vidíš tamhletu dokonale rostlou devatenáctku? Průhledná bílá halenka, pod ní krajková podprsenka kolébá dva skvosty. K tomu upnuté kalhoty s provokativním páskem. Hadí přezka. Dokonalí promotéři její krásy. Když se zvedne a odejde na záchod, dá vyniknout mírnému, ale nepřehlédnutelnému prohnutí v kříži. Boky nejsou úzké, nohy však dostatečně dlouhé, aby společně nabídly svůdnou symetrii. A přesto: při chůzi příliš dbá, jak to celé působí. Není uvolněná; jako by nebyla v kavárně, ale před porotou, před hodnotící komisí, kterou její krása neustále vleče za sebou jak olověnou vlečku. A směje se staženými rty, aby nepřitáhla příliš pozornosti k nedokonalému chrupu. Po každé druhé větě skládá ruce do přísné bariéry na své ukázkové hrudi. Když mluví, připomíná stále víc herečku z nějakého oblastního divadla.

       A teď si dobře prohlédni její kamarádku!

     První, co tě upoutá, co nemůžeš přehlídnout, je nos. Jako by si ho vypůjčila od Barbry Streisand. Tmavě hnědé oči. Plný spodní ret; oba přetřené jemným leskem. Přišla na sraz o dvacet minut dřív než její kamarádka, takže nejspíš načas. Má příjemný, nízko posazený hlas, který prozrazuje nadbytek testosteronu. Stejně jako ta druhá studuje na pajdáku ve třetím járu. Nemá tušení, kdo opravdu je, ale nepochybuje, že to všechno nějak dopadne. Že to bude v pořádku. Její gesta jsou klidná a úsměv jak příjemně naformulovaná pozvánka.