Martin Reiner: Z mostu (1. část)

Z mostu

(1. část) 

Kdesi hlučně bouchají nebeská vrata.


     Obloha je temná už několik dní, pusté hodiny zkrápějí vytrvale zem.

     A teď si k tomu zkuste tam dole představit mě, zcela nepatrného Vaška Patrného, smutného dirigenta, který někde poztrácel celý orchestr. Pokud se vám z té představy neudělalo úplně špatně, nechte mě teď chvíli celebrovat bez pohnutí tu neslyšitelnou skladbu. Necháte, viďte; listí osik už se chvěje...

 Kdybyste se ovšem chtěli přidržet spíš toho, co vidí mí sousedé, tak prostě vylezu každé ráno z přízemního domku a vyrazím přes náves kolem náhonu na dlouhou túru. Sotva se ztratím z dohledu, zvolním krok a pak hodiny bezcílně bloumám krajinou. Vracím se většinou až za tmy. Už kvůli těm lidem, co tady trčí celé dny v okně nebo před vraty nebo za vraty, ale s okem přitisknutým ke škvíře mezi prkny.

Všichni vědí, co se stalo, a jsou zvědaví, co bude dál.

Opustila mě žena, přítelkyně... teď už to víte i vy.

     Prostě mi dala kopačky, kvinde, poslala mě k čertu. Nic víc, ale taky akorát dost pro člověka, který se do vlastního utrpení dovede náležitě položit!

     Jako by však nestačilo, že se extrémně prožívám — nemůžu si pomoct, vždycky sám sebe vidím jako knižního hrdinu —, nikdy navíc nezmlknu ve vhodnou chvíli. Proto nyní představím i ji: ženu-zrádkyni!

     Byla (pořád je, můj Bože!) to docela pohledná osoba ve věku dvaceti sedmi let, která vším, co si chcete představit, zosobňovala lidský průměr. Když si sbalila věci a práskla za sebou dveřmi, pocítil jsem dokonce úlevu. Několik dní jsem nepochyboval, že jsem se právě zbavil nadbytečné zátěže a čeká mě něco jako cesta vzhůru. Jenže jsem nestoupal ani trochu. Naopak; v jeden okamžik — a mohl bych vám ho popsat do nejmenších podrobností, kdybych aspoň trochu věřil, že to může něčemu posloužit — mi došlo, že v tom odhozeném batohu bylo všechno, co potřebuju k životu.

Nedalo se už se mnou vydržet; podle ní.


     Jak hnusné, mluvit takto s člověkem mé citlivosti!

     Když mi konečně docvaklo, že odchází, protože jsem pro ni nebyl dost dobrý, začal jsem kupit chyby...

     Chtěl jsem například vědět, jestli by nemohla být poněkud konkrétnější.

     Věřil jsem snad, že zalapá po dechu a nebude schopna najít správná slova? Pokud ano, vím nyní jistě, že jsem se mýlil.

     Nabídla mi bohatý seznam nedostatků, z nichž některé jsem skutečně rozeznal jako vlastní, a začalo mi být úzko. Řekli byste — a tomu pevně věřím — že šlo o samé malichernosti, byl to vlastně spíš takový bleší trh s těmi nejběžnějšími lidskými nectnostmi, křivárničkami a tou proklatou leností ducha, která pokaždé opřede letuchtivá křídla, ale přesto: Pokud nejsem dobrý už ani pro tuhle slepici, jak dramaticky se mým drzým snům vzdalují černé sborové zpěvačky, parlamentní asistentky a moje dětská láska G., která pracuje kdesi v Brnisku a jejíž jméno tu vůbec nechci rozepisovat, protože se v našem příběhu podruhé neobjeví.

     Ještě že nás, Pane, znáš lépe, než se sami známe... takže přirozeně víš, kdo se v tomhle případě krutě mýlil. — Pomyslel jsem si. Ale tím můj vtipný prach definitivně zvlhl a já se propadl do bažiny sebelítosti, kde pučely jen zcela zbytečné otázky.

     Za všechny vybírám tu nejzbytečnější: Nemohli jsme o tom všem mluvit dřív, než zaznělo ono surové sbohem?

Mimochodem, Vysočina je krásná!


     Stromy jsou tak věcné. Mé třeštění vedle nich odhaluje celou nicotnost lidského plemene. Chodím mělkými úvaly, které nic nevyjadřují. Ve správný čas se zelenají, hnědnou a tlejí s podzimními dešti. Člověk to bere na vědomí a je to úlevné. Mentální prostota přírody je pro lidstvo dar, který nejsme s to docenit, dokud nás balvany trýznivých myšlenek nezačnou stahovat ke dnu.

     U nás, v hospodě U Holubů, by se řeklo: „Ten je v prdeli jak racek chechtavej!“

     A já — stále ještě šlapu do kopců a pak se ustaraně spouštím dolů — vzdávám té lidové moudrosti odměřený hold. Stoupám a klesám, a mohu tudíž o sobě hrdě smýšlet jako o poutníkovi. — Ovšem směr té pouti odhadli štamgasti přesně.

Dálnice D1 je šedá jizva v podbřišku krajiny. Je to starý císařský řez. Monument zbudovaný na počest stranických papalášů.

     A mostek? To je kazatelna.

     Stojíte opření o zábradlí a bezmyšlenkovitě pozorujete projíždějící vozy.


     Po dvou dnech se tam vrátíte. Cítíte, jak se vaše mysl snaží napojit na ten nepřestajný pohyb, na dravý tah industriálních ryb za jasným cílem. Lososové za volantem táhnou proti proudu času — a je v tom celá idiocie naší civilizace. Nesmysl zabalený do plechových krabic.

     Sledujete tváře rozmazané za clonou čelního skla, tisíce tváří sviští pod vašima nohama.

     Učíte se vnímat, jak rozdílně znějí kola aut na suché vozovce a za deště. Vstřebáváte, jak se kapoty vozů lesknou v ranním slunci, jak ztrácejí barvy, když černá mračna zalehnou krajinu (a všecko umlká), jak se ty spěchající přízraky vynořují z mlhy a podobají se neznámým tvorům z hlubin moře.

Budil jsem se tenkrát často už za tmy.

     Zkoušel jsem číst nebo se znovu uspat známým způsobem, ale s nevelkým zdarem. Teď jsem však našel nový cíl, který mě táhl jak magnet.

     Dálnice za úsvitu, to je návštěva sakristie, pohled do zákulisí divadla před příchodem herců. Měsíc je průsvitný jak otisk po nálepce, vítr zalézá pod oblečení a auta hučí s vážnou dostředivostí. Spolujezdkyně si dodělávají manikúru, řidiči otupěle ukusují ze sendvičů koupených u benzinové pumpy s pohledem napřaženým kamsi dopředu, nad střechy pomalu se šinoucích kamionů, nad rakve maďarských turistů, nad nablýskané střechy sporťáků. A všechny ty volkswageny, škodovky, hyundaie, bavoráky a volva jsou plechovky naplněné masem příběhů.

     Příběhy ve vlastní šťávě.

     Začal jsem je opatrně konzumovat — a nebylo to zlé. Časem jsem byl ochoten si přidat. Spojoval jsem svou samotu s neznámými osudy spíš v obecné rovině, a tak nebylo těžké dosadit na příslušné místo kterýkoli z těch živých stínů. Jenže terapeutická hodnota takových záměn byla nízká a rychle se vyčerpala.

     To se změnilo, když jsem si koupil dalekohled.


     Ó, jak se v tu chvíli rozjasnilo!


     Jako by mou mysl zapojili do nějaké vesmírné zásuvky: ve chvíli, kdy jsem si mohl dobře prohlédnout tváře, přečíst gesta těch náhle ostře zachycených bytostí, začal nápor na mou fantazii připomínat povodeň. Povodeň, která by mě najisto strhla, kdybych nestál čtyři metry nad průtrží tenkých, prsatých i břichatých tvorů s brýlemi, rukavicemi, příčeskem, cigaretou v ústech, nad tím splavem bytostí s vyhrnutými rukávy, pihovatýma ušima, s bílými skvrnami uprostřed tmavých vlasů, alopecií ve vousech, s ďolíčky na bradě a rozštěpem horního rtu.

     Začal jsem chodit na lávku jako rybář, jako lovec na posed. Pomalým, rozvážným krokem, který maskoval vášeň, jež se bublavě rodila pod povrchem. Ve tváři výraz hráče pokeru, po jehož hrudi stoupá dravý pavouk a vyhlíží pomalu se blížící, nic netušící kořist. U mých očí pak zastaví a bez pohnutí, soustředěně čeká... tak ukažte, co tady máme dál!

A už vidím, že dnes to bude spíš bída, ach jo, kdo sem pustil toho troubu v iks šestce, vždyť to je jak z učebnice předškolní výchovy. Vysoký, světlé kudrnaté vlasy, nadváha, věk dost neurčitý, tyhle rozplizlé typy mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti je složité zařadit, protože jejich výraz připomíná talíř s nedojedenou rýžovou kaší. Bledé paže drží volant jen z povinnosti, jako by se bály, že když ho pořádně sevřou, někdo je obviní z agresivity. Nebo z něčeho jiného. Vsadím se, o co chcete, že tenhle „pán světa“ podává ruku stylem leklá ryba. A ta ruka je vlhká! Ve firmě mezi muži se dovede uvolnit, s ženami mu to jde nepoměrně hůř; každá mu už svými tvary připomíná kastrující stín věčně nespokojené matky. Ale žena, dokonce výstavní žena, k jeho postavení patří stejně jako tahle robustní krabice na čtyřech kolech, která mezitím zmizela z dohledu. Vím dost, ale jak to občas bývá u křížovek, kde vám vnucují nepotřebnou nápovědu, ani tady nechybí štempl v podobě znuděného výrazu odbarvené spolujezdkyně. Ten chudák ani nemusí nic špatného udělat nebo říct. Strašné je už to, že vůbec je.

     Co to vypovídá o dotyčné, ponechme stranou; blíží se bulharský kamion, a to bývá zadání mnohem zábavnější.

     Snědý zarostlý plešoun, který by bez dvou polštářů pod zadkem neviděl přes palubní desku, si právě nahýbá z průhledné láhve. A můžete si být jistí, že to je nějaká balkánská pálenka, kterou si tenhle Kosta nebo Todor dodává kuráže. Průjezd cizí zemí po téhle silnici je tvrdá práce. Je to tady samá díra a úchyláci se tu množí jako červi ve shnilém jablku. Tady se vám klidně může stát, že vás bude nějaký šílenec šmírovat dalekohledem z mostu nad dálnicí...

      (Naše oči se na okamžik střetnou.)

      A podívejme se, jaký vzácný náklad veze ten malej bazilišek!

     Tvář natlačená na okýnko, odněkud zdola vyletí útlá ruka a odhrne si zpátky za ucho spadlý pramen vlasů. Sedmnáctiletá římská katolička, pokřtěná Marie, snad přímo z Veselí nad Moravou, se vrací stopem z Prahy. Drncání náklaďáku ji uspalo a zdál se jí perverzní sen. Po smrti se bůhvíproč ocitla v pekle — a tam znovu potkala svou matku. Jenže to místo ve skutečnosti není žádné peklo; peklem je jen matčina přítomnost. Je to velmi zmatený katolický sen. Každý, kdo Marušku zná, ví, že si zaslouží přijít do nebíčka. Je tak... dobrá, čistá, přející. Její matka jí však denně spočítá deset nových hříchů. Nedokáže jí odpustit mládí, krásu, a už vůbec ne, že je dcerou toho hajzla, co ji opustil.

     Marie se budí ze škaredého snu, venku se mezitím zešeřilo a neznámý bulharský pazúr ji veze počínající tmou kdovíkam. Ale Marie se nebojí. Sny dovedou být kruté, skutečnost není tak zlá. Todor, nebo jak se jmenuje, už zaregistroval, že sličná dívenka otevřela oči, a podává jí dozadu láhev s nějakou tou jejich rakijí.

     „Na, napi se, to ti udělá dobře.“

     Neřekne jí, že křičela ze spaní.