Druhý den vyrazil Tomáš Bém těsně před polednem z domu a sešel na zastávku tramvaje. Měl pocit, že ho nikdo neviděl, i když věděl, že si nikdy nemůže být jistý. Pod kopcem stál voják, dva další na refýži před parkem. Stranou mlčky čekala skupinka lidí – tři úředníci s aktovkami, starší žena se síťovkou a nějaké asi sedmnáctileté děvče – a hleděla do prázdna. Na sloupu telefonního vedení za nimi byl vylepen velký červený plakát se jmény těch, které včera popravili. 

Přidal se k hloučku, kabát přehozený přes pravou ruku. Nebylo zapotřebí ani sahat do kapsy, stačilo by pod látkou stisknout spoušť. Na čele a spáncích se mu pod páskou klobouku perlil pot, ale odolal pokušení a klobouk nesundal. Jen žádné zbytečné pohyby. Nic, čím by mohl vzbudit pozornost. Slyšel cvrčky, potvrzující vedro. Když tramvaj konečně přijela a přední dveře se otevřely, hlouček se k nim šouravě rozešel. Jeden z mužů se podíval na svou aktovku; druhý si dvěma prsty sáhl pod ucho a pomalu si jimi přejel po čelisti, jako kdyby ho právě něco napadlo nebo si ohmatával bolavý zub. Když vojáci nasedli, skupinka je následovala. 

O tři stanice dál vojáci zase vystoupili a Bém si klobouk sundal. Vzduch proudící staženými okny ho příjemně chladil ve vlasech. Ucítil vůni sadů a Vltavy. Od Moravce věděl, že při šťárách byly zatčeny tisíce lidí a v té pětipatrové budově kousek od nádraží probíhají nepřetržité výslechy. Podíval se ven. Střed města byl prázdnější než obvykle, a přesto se zdál uspěchanější, jakoby zelektrizovaný nebo v křeči. I obyčejné věci působily divně. Dva chlapci, kteří se nakláněli přes zábradlí a házeli cosi do řeky, měli oba pravou nohu ohnutou do stejného L. Muž a žena jdoucí proti sobě po chodníku udělali při vyhýbání kličku vlevo a vzápětí zase vpravo jako fotbalisté. Odkudsi zazněl zvon. Ten nápad s kostelem považoval za špatný, nelíbilo se mu, že jsou všichni pohromadě na jednom místě. Kam se podíval, všude – ve výkladech, na zdích, na kandelábrech – viděl červené plakáty se jmény mrtvých, otců, matek, celých rodin. Tramvaj zajela do stínu mezi domy. Za oknem se objevila bílá tabule s dlouhým číslem, ale minuli ji příliš rychle, takže ho nestačil přečíst. 

Na Karlově náměstí z tramvaje vystoupil. Nemá to smysl. Lepší by bylo rozdělit se, nějakou chvíli počkat, a pak pryč z Prahy. Směrem k jižnímu konci náměstí šla po protějším chodníku trojice vojáků. Zabočil k bílé soše Elišky Krásnohorské. Viděl na lavičku, kde spolu seděli, a uvažoval, kde asi je, jestli jí nehrozí nebezpečí. Tady ve stínu byl vzduch prosycený vůní květin a kamene. 

Posadil se, kabát složil vedle sebe. Tehdy vystoupil z tramvaje takřka jí přímo do náruče. V milionovém městě. 

Ke kostelu to má jen pár set metrů. Několik minut si může dovolit. Zrovna tady tenkrát seděli, omráčení tou nenadálostí, snažili se mluvit, ale nebyli s to říct nic, co by ihned neznělo falešně. Banality. Drobná gesta. Zdvořilůstky. Jako kdyby se za těch pár měsíců proměnili, jako by se z nich stali jiní lidé, kteří se navzájem příliš vzdálili a mohli se k sobě vrátit jedině po dlouhém, úzkém mostě ze samých frází. Jako by se báli, aby cosi nezaplašili. Vzpomněl si, že pršelo, jak se zeptal, jestli jí to nevadí, jestli má čas. Samozřejmě že má. Ano, musel začít nosit brýle. Ne, doopravdy je nepotřebuje. Je to otrava a nosí je nerad. 

Zeptala se, jestli se měl dobře a jak je v Praze dlouho. Viděl, jak se jí po kapuci řinou kapky deště a dole u lemu se zvětšují, než se utrhnou a spadnou. Ona se z Brna odstěhovala zanedlouho po tom, co...Zdálo se, že to tak bude nejlepší. Přikývl a díval se přitom na dub za jejími zády, na tu skloněnou větev napřaženou dolů jako obrovité chapadlo. Jedna příbuzná jí našla místo v jazykové škole v Libni. Stýskalo se jí po něm. 

Tady je ta větev. Zvedl se větřík a začal vedro trochu rozhánět. Seděla tenkrát přesně tady, po jeho levici. Jak se na to místo s láskou díval, bolelo to. Jako kdyby se na ně ta lavička pamatovala, jako kdyby na ní byli nad vší tou hrůzou. Jak absurdní. Za pár let budeš třeba sedět v rozsoše támhleté větve a číst si knížku, řekla. Nesměl jí nic říct a také si nic neříkali. Než se mu povedlo ji zarazit, prozradila mu, že bydlí v Italské sedm u tety a strýčka, který – „Mlč,“ řekl jí. „Prosím tebe, já nechci vědět nic, co...“ Když jí z obličeje vyčetl, že okamžitě pochopila, a spatřil, jak jí do očí vhrkly slzy, stočil zrak na kaluže na cestičce, na vodotrysk, který se snažil trumfnout déšť, na tramvaj dojíždějící na zastávku před obchody na druhé straně ulice. 

„Kdy tomu všemu bude konec?“ zeptala se tenkrát. „Můžeš mi říct aspoň to?“

„Musím už jít,“ odpověděl. 

„Rozumím,“ řekla. A potom dodala: „Uvidím tě ještě?“

„Samozřejmě,“ řekl a dokonce se pousmál.  

„Ale....“

„Musím už jít,“ opakoval a šel. Rychlý polibek, její mokré vlasy pod jeho prsty, pak další polibek, už ne tak letmý, zoufalejší. „Mám tě rád,“ řekl. „Přísámbůh, že tě miluju“ – a dvěma skoky, jimiž čemusi unikal, byl v tramvaji a připadal si jako něco vyprázdněného, co se musí v příštím okamžiku zbortit. Zvláštní – bylo to právě zde, tady je ta zastávka. Tehdy ostatně nejspíš viděl i ten kostel a ani v nejmenším ho nenapadlo, že právě sem se potom vrátil. Jak strašně těžké to bylo. Rychlé zamávání, a pak mu zmizela za oponou deště a on se posadil a začal se s námahou nutit znovu k ostražitosti jako opilec, který si spílá, že by si měl dávat větší pozor. Jeden chybný krok, a je to v tahu, všecko. Všechny plány. Všechny životy, na kterých to celé stojí. Jediná chyba, chvilková nepozornost nebo slabost, jediný náhodný zvrat, a je po všem. Ale to se nesmí stát.

.

.

Mark Slouka nově vydává v češtině knihu Syn bez rodičů (z anglického originálu Nobody's son, 2017) v nakladatelství Prostor, kterou bude prezentovat na Festivalu spisovatelů Praha 2018.