Margaret Atwoodová: Poznámky k básni, která nikdy nemůže být napsána

I.
Tohle je místo,
o němž byste nejraději nechtěli nic vědět,
tohle je místo, které se do vás zažere,
tohle je místo, jež si ani nedokážete představit,
tohle je místo, které vás nakonec umoří

kde se slovo proč kroutí bolestí a
vyprazdňuje. Tohle je hladomor.

II.
Nedá se o něm napsat žádná
báseň, o těch písečných jámách,
do kterých zaživa pohřbili tolik lidí,
& když je exhumovali, jejich kůže dosud
nesla stopy nesnesitelné bolesti.

To se nestalo loni
ani před čtyřiceti lety, ale minulý týden.
Dochází k tomu už dlouho,
děje se to pořád.

Splétáme pro ně smuteční věnce adjektiv,
počítáme je jako korálky v růženci,
zařazujeme je do statistik & do litanií
a do takovýchhle básní.

Není to nic platné.
Zůstávají tím, čím jsou.

III.
Ta žena leží na vlhké betonové podlaze
pod nekonečným světlem, na pažích vpichy po injekcích,
které jí měly zabít mozek,
a ptá se sama sebe, proč umírá.

Umírá, protože řekla.
Umírá kvůli slovu.
To její tělo, tiché
a bezprsté, píše tuhle báseň.

IV.
Připomíná to operaci,
ale není to operace

a přes ty roztažené nohy, úsečné příkazy
& krev to není ani porod.

Je to tak trochu práce,
tak trochu ukázka lidské dovednosti,
něco jako koncert.

Může se to pěkně zvorat,
nebo povést, říkají si mezi sebou

Tak trochu je to umění

V.
Jasně je tento svět vidět
jen skrze slzy;
proč tedy stále slyším,
že musím mít něco s očima?

Chcete vidět jasně, ani nemrknout
a neuhnout očima,
ale ono to strašně bolí, protože máte víčka přilepená k obočí leukoplastem
dva palce od slunce.

A co tedy vidíte?
Je to zlý sen, halucinace?
Nějaká vize?
A co to slyšíte?

Břitva těsně před oční bulvou
je detail ze starého filmu. Ale je to i pravda.
Musíte snést pohled na to, co vidíte.

VI.
V téhle zemi si můžete říkat, co chcete,
protože vás stejně nikdo neposlouchá,
žádné nebezpečí nehrozí, v téhle zemi můžete zkoušet napsat
báseň, kterou nikdy napsat nedokážete,
báseň, která nic
neobjeví ani s omluvou nevysvětlí,
protože každý den musíte znovu objevovat a omlouvat sami sebe.

Jinde není takováhle báseň nic vymyšleného.
Jinde je k takovéhle básni třeba najít odvahu.

Jinde se tahle báseň musí napsat,
protože básníci jsou už mrtví.

Jinde se tahle báseň musí napsat tak,
jako byste vy sami už byli mrtví,
jako by se už nedalo podniknout
ani říct nic, co by vás mohlo zachránit.

Jinde se tahle báseň musí napsat proto,
že se už nic jiného nedá dělat.