Margaret Atwoodová: Na pustém místě

Staří lidé pomalu sestupují s kopce.
Fičí na něm,
je samá zrada, oblázky,
a vyvrknuté kotníky.

Jeden s holí, druhý bez.
Oblečeni prapodivně,
v nežehlícím šusťáku.

Krok za krokem jdou,
dolů po sypkém svahu,
vlají jako plachty.
Chtějí se dostat dolů k oceánu,
a taky se jim to povede.

(Je to možné, že ti staří lidé
jsme už my?
Určitě ne.
Takové klobouky přece nemáme.)

Nejspíš jsme tu kdysi byli;
připadá nám známý,
ale na takové kopce nás něco táhne,
vzdálená, pustá prehistorie,
nic než kameny.

Dole po přílivu
zůstaly dvě plastové láhve,
pár malých mlžů.

Jedna osoba čůrá opodál
kde není slunce,
druhá, ne.

Na tomto místě, kdysi, mohl být sex
a valící se vlny
jako ve filmech.

Zůstaneme ale úplně oblečení
a mluvíme o skalách:
jak to vzniklo, ta směs
vyvřelin a pískovců?
Je tu i slída, ten třpyt.

Není to smutné. Je to zářivé
a jasné.
Dívejte se, jak čile stoupáme zpátky,
Jeden pařát a pak druhý.



Přeložila Zuzana Mayerová