Marek Šindelka: Mapa Anny

Představení začíná

Začalo to velmi tělesně. Tepem srdce, zpocenými dlaněmi, suchem v ústech. Sedím v hedvábí, v semiši, v drobných pichlavých chloupcích, v takovém jakoby křesílku, zvedá se mi žaludek. Jakási šatna, maskérna, takové to zrcadlo, znáte to, s žárovkama dokola, kecám, žárovky tu nejsou, naštěstí, jenom ne světlo. Sedím skoro potmě. Svíjím se v novotou páchnoucím obleku, v naškrobených látkách, ve vlastní kůži, v kůži vydrhnuté doruda, v šamponem páchnoucích vlasech, v zastřižených nehtech, pečlivě vyloupnutých z kožené blanky, která je pořád dokola porůstá. Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kriste pane. Tělo je jak malé dítě. Strašně nesamostatná věc. Tři minuty, dvacet pět vteřin, už to začíná. Už hraje znělka, už tleskají. To je hnus. Měli jste někdy trému? Prý pomáhá zhluboka dýchat. Zhluboka dýchám, jenže po chvíli se mi překrví mozek tak, že málem omdlím. Před očima mi začnou praskat černobílá zrnka, zrnění - znáte zrnění? Je to jak ve staré televizi: takové to šero, co se hemží mezi programy, tohle je stejné, jakoby tělo naladilo špatný kanál, musí to být něco v nervech, špatná cesta, hemžení, cítíte to v nose, takový elektrický smrad, jiskry v nervech, tma, začal mi brnět spodní ret, pak celá lévá půlka tváře, šlehá to do rukou, do bříšek, začaly mi fosforeskovat otisky prstů. Cítíte to taky? Rozumíte mi?

„Tak ještě pro jistotu nos," řekla maskérka, která se právě vynořila z mžitek, rozsvítila. U stropu v trubici zacinkalo tekuté světlo, začala mi pudrovat tvář.

„Cítíte to taky?" hlava mi brní.

„Co?" nechápe ta bába.

„Elektřinu," řeknu, „brní mi jazyk, nemůžu mluvit," vysvětluju, ale ženská už je dávno pryč.

V ústech mám pečlivě vyčištěné zuby, opírám se o ně jazykem, dotýkám se vnitřní strany tváří. Je jazyk vnitřnost? Není? Kdo se v tom má vyznat. Všechno je suché. Tři minuty. Tleskají. Kde jsme to skončili? Jazyk! Víte, co je to jazyk? Touhle vnitřností se tvarují slova, to je něco tak odporného, rozumíte mi, slova. Proč slova vznikají v mase? Pohybem svalu. Dvě minuty padesát. Měli jste někdy trému? Prý pomáhá myslet na něco pěkného. Jenže já v sobě cítím pohyby orgánů, především srdce, které jakoby kopulovalo s nějakou jinou vnitřností. Pohyb srdce, to není nic příjemného, nemyslete si, vůbec se to nedá zastavit. Dvě minuty dvacet dva. To je konec. Je to vlastně dost ponižující věc, taková tréma, jako by vás někdo usvědčil z vlastního těla, rozumíte mi, jako by vás přistihl při špatnosti, při trapném pobývání ve vlastním těle: vyjděte ven s rukama nad hlavou! Všechno, co řeknete, bude použito proti vám - to je moc pěkná věta. Můžete mi prosím vás vysvětlit, kdo nás tohle naučil? Kdo nám sebral pohodlné pobývání v hmotě? Co bych dal za to, moct se ve svém těle rozvalit jak v obýváku. Před sto miliardami let vznikl Bůh, pak stvořil svět a tak dál, to je všechno vědecky dokázané. Ale kdo vymyslel duši, zůstává záhadou. Všimli jste si, že slovo duše vzniklo v mase, pohybem svalu? Měli jste někdy trému? Minuta padesát osm. Prý pomáhá soustředit se na dech. Jenže dech, když se to vezme kolem a kolem, je něco tak odporného, že to nemá obdoby. Dech vás hned usvědčí z plic. A myslet na vlastní plíce, to je opravdový děs. Není úplně zdravé to rozpínání a smršťování. Nevím, jak jste vzdělaní v biologii - já dost, čtu National Geographic - plíce jsou podle odborníků z oklahomské univerzity celé zmuchlané, mají takové jakoby záhyby, tvrdí dbornící, rozumíte mi, kdyby je někdo roztáhl, budou velké jak fotbalový stadion, a z tak ohromných ploch uvnitř mého vlastního těla se mě zmocnila už úplná závrať. Nesmíte se mi divit. Minuta čtyřicet pět. Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.

Už jsem se zmínil, že tu se mnou sedí žena? Přesněji dívka. Sahá na mě. Vidí, že mi není dobře, tak na mě sahá. Hladí mi hřbet dlaně a usilovně mlčí. Jako bych seděl v lánu kopřiv, přátelé. Ty doteky jsou jak nějaký plevel. Mně bude čtyřicet, jí sedmnáct a tři čtvrtě (a dva dny). Náš vztah je založen na velmi hlubokých fyzických základech. Jenže teď se to jaksi nehodí, my spolu téměř nemluvíme, a když mluvíme, nedá se to poslouchat, protože jsme zamilovaní, rozumíte mi. Jenže teď jdou city stranou. Ty doteky vás tak akorát usvědčí z vlastní kůže. Je to nesmírně trapné. Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale kůže je prorostlá nervama jak vepřová kotleta. Já jsem člověk systematicky vzdělaný v bilologii, a je dokázáno a experimentálně potvrzeno vědci z univerzity v Mukačevu, že v jediném člověku je tolik nervů, že kdyby se natáhly za sebou, tak by ten špagát dvaapůlkrát obtočil zeměkouli. Představte si, jaké možnosti v člověku dřímají. Zavírám oči, protože je mi zle, bořím se hlouběji a hlouběji do toho pichlavého křesla, do semiše, hlava se mi točí, jako bych se skutečně navíjel na celou planetu. Minuta třicet. Moje krásná infantka mi hladí ruku, myslím na smirkový papír, na pilku s velmi jemnými zoubky, nervy pod kůží bělostné jak špagety, potlesk sílí.

Všechno se obrací naruby, je to hrůza z druhých, rozumíte, hrůza z lidí v celé nahotě, sál plný očí, už tleskají, slyšíte? Deset tisíc očí namířených jak kulomety, biologické kulomety se zpětným chodem, vysavače obrazů. Namnoží vás v hlavách tisíců lidí, přesunou vás do jejich nervové soustavy, do jejich paměti. A paměť, jak zjistili vědci na univerzitě v Horní Plané u Mariánských lázní, to jsou všeho všudy chemikálie a elektřina. Mně se vůbec nechce do hlav, do masa a nervů svých bližních. Ani za mák se nechci stát součástí jejich fyziologických pochodů, protože jak tu tak sedím, nevidím opravdu jediný rozdíl mezi pamětí a zažíváním. Trávení obrazů, gest, společenských úkonů. Minuta dvacet tři. Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.

Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života. Zkusili jste někdy vylézt před lidi a ukazovat jim svůj život jako naolejovanou muskulaturu? Vždycky jsem měl slabost pro kulturisty: všechno je na nich přehledné. To je nesmírná úleva, vidět něčí ambice tak pěkně vyrovnané vedle sebe. Jako u řezníka. Co bych za to dal! Jsou to šťastní lidé: nemusí promluvit ani slovo, nemusí nikomu nic vysvětlovat, všichni se bězpečně orientují v hostině vstřícnosti, upřímnosti a píle, kterou jim servíruje blyštivý povrch jejich těl.

Ale můj přítel spisovatel, to je jiný příběh. Tenhle inverzní kulturista, umělec, jehož ambice rostou dovnitř (ale svalstvo to není o nic menší), k tomu se člověk dostane až po letech usilovné archeologické práce. Jako každý inteligentní člověk říká spoustu věcí, kterým sám nevěří. Platí mu za to, že vypráví příběhy, jenže jemu se příběhy hnusí. Od jisté doby mu naskakuje kopřivka ze všeho, co v sobě obsahuje jakýkoliv náznak děje. Je to tak trochu podvod, protože málokdo by si na opravu výlevky povolal instalatéra, kterému se hnusí potrubí. Mému příteli to ale zatím prochází, protože se umí přetvařovat.

Minuta sedmnáct. Nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale jsem cosi jako moderátor. Jsem přesněji řečeno bavič. To je velice užitečné povolání, nemyslete si. Málokdo by to vydržel. Nějakých padesát minut - když nepočítáme reklamy - udržet zatnutou muskulaturu humoru. Je to skoro mystický úkon - nesmějte se - já jsem od jisté doby skoro přestal spát, denně vypiju tolik kafe, že mi začínají černat bělma, málokdo tuší, co všechno člověk přežije, na co všechno si tělo zvykne, když nemá na výběr, cvičím jógu čtyřiadvacet hodin denně, cvičím ji ale jen uvnitř, můj mozek je svinutý jak lotosový květ, jsem už velmi blízko totálnímu osvícení, když se v půl páté naprosto opilý vracím domů, oči mi září jak lampy na fotbalovém stadionu, kolem mračna hmyzu...

Minuta přesně. Nechal jsem se trochu unést. Každý nějak začínal, přátelé. Já jsem se například nějakou dobu živil jako podomní obchodník. Chodil jsem po venkově a za peníze jsem užaslým sedlákům ukazoval, jak funguje magnet. To už je strašně dávno. Můj přítel spisovatel taky začínal jako vypravěč, taky svým způsobem bavič, jenže pak se mu, jak už víte, příběhy zhnusily. Ono, řekněme si to na rovinu, každému, kdo má dnes všech pět po hromadě se hnusí příběhy. Pořád po vás chtějí nějaké životopisy, všude posedávají celé bandy narativních narkomanů, vympýrů vzájemně zakousnutých do svých životních osudů, vám z toho ještě nikdy nebylo zle? Vyprávěj, vysvětluj, předlož nám mapu, účet času, který tvoje tělo prožilo na tomhle mizerném světě. Pohleď: tvůj život je růst, je to trvale udržitelný rozvoj, cesta ke hvězdám. Už malé a jako štoudev hloupé děti v tomhle umění drezurují, viděl jsem to na vlastní oči. Apeluji na všechny děti v prenatálním stadiu, které mě poslouchají: nevěřte nikomu. Nechoďte sem.

Kde jsme to skončili? Měji jste někdy trému? Já jsem se jí nikdy nezbavil, popravdě jsem o to nikdy neusiloval, je to jako narkotikum, nevím, jak jste zběhlí v sadomasochismu, já pouze zběžně, nicméně tohle je takový mikromasochismus, velmi rafinovaná slast z úzkosti, z ponížení, to vám asi nemusím blíže vysvětlovat. A ten konec, neumíte si představit, co se děje, když odcházíte z pódia, zkonzumovaný desetitisícema očí, rozvalený v desetitisících neznámých nervových soustav. Kolektivní vědomí, dámy a pánové. Koupel v univerzální mysli. Odcházím ze scény jak na chůdách, nic nevidím, neslyším, opírám se o lakované stěny, něco podepisuju, všelijak pohybuju obličejem, tvaruju ho do srozumitelných soustav, usmívám se a kdesi v ústech, jazykem a rty, těmi kousky masa, tvaruju vzduch, a lidé tomu vzduchu rozumí. Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale člověk má silnou potřebu se množit, opakovat se, tělo teď nechme stranou, tomu rozumí kdejaký blb, mluvím teď o množení duše, není větší slast, než vědomí, že se váš obraz, váš vnitřek, vaše myšlenky a slova, kopírují v myslích cizích lidí. Vím, že mi rozumíte.

Padesát dva vteřin. Pomalu vstávám, uhlazuju si klopy saka, moje infantka na mě taky něco uhlazuje. Víte, co je to tréma? Já vám to tedy prozradím: tréma je ukázovátko, které poklepává na zvíře, schoulené v koutě toho hrůzostrašně vyčištěného těla. Netlačte se všichni, vysvětluje slečna učitelka, a strká dlouhým ukazovátkem do zvířete, které se pomočilo hrůzou a paralyzovaně se choulí, aby si zakrylo břicho a genitálie. Tréma je bojový syndrom. Syndrom smrti. Tréma před vámi v dálce, v černočerné tmě kinosálu, rozsvítí slovo KONEC. Nevím, kdy jste naposledy něco zabíjeli, ale vypadá to přesně tak, v posledním momentu před smrtí se tvor choulí do sebe, zpětným chodem se mění v embryo, vrací se zpátky do nicoty stejným pohybem, jakým z ní vzešel. Je to nehezká podívaná, jako by vám pod rukama probíhala evoluce, jen špatným směrem.

Došel jsem k zrcadlu, vidím svou bledou tvář, kapky potu na čele. Kdo nás tohle naučil? Kdo? Napřáhl jsem třesoucí se pěst abych se praštil do břicha, abych se vši silou udeřil kamkoliv, kam vlastní paží dosáhnu. Ale to už mi ruku někdo chytil, do tváře ne, řekl kameraman, a už mi někdo přepudroval nos, otřel čelo. Patnáct vteřin. Naznačují mi, kývou na mě, je čas. Pojď! Jdu, dýchám, všude kolem oči, potlesk hřmí, velký třesk, reflektory, málokdo tuší, co všechno člověk přežije, na co všechno si zvykne, když nemá na výběr, můj mozek je lotosový květ, jsem blízko naprostému osvícení, jsem blízko, vědci všech univerzit světa nedávno zjistili, že železo v naší krvi pochází ze zaniklých hvězd, z pradávných výbuchů supernov, mají naprostou pravdu, přátelé, mezi námi a hvězdami existuje přímé spojení, v mých žilách koluje celý vesmír, vstupuju do oslepující záře, vstupuju do světla. Jdu k vám. Představení začíná.