Ma Jian: Ženské nebe

Jeho hladina odrážela modř oblohy a sněhobílé štíty, vlhce se lesknoucí  ve slunečních paprscích, vypadaly, jako by se nořily do průzračné vody jezera. Pohled na ně vzbuzoval v člověku  podvědomou touhu dotknout se jich. Tato prašná cesta, vinoucí se nad příkrými srázy horských masívů je hlavní silnicí, spojující Zadní Tibet s Předním.

Měsíc jsem strávil ve Lhase, kde jsem prošel všechny starobylé paláce a kláštery, především hlavní lhaský chrám, Džókhang. Je to posvátné místo tibetských buddhistů. Poutníci z celého Tibetu se tu slévají v nekonečný proud obklopující celý chrám. Vzduch je prosycen zvukem odříkávaných súter a modliteb za duše hříšníků, seslané v podobě dalšího zrození zpět na zem, aby v příštím životě už nemusely dál snášet utrpení. Někteří z poutníků odměřují cestu k chrámu vlastními těly, jako by prováděli nějaká cvičení, lehají si, vstávají a opět si lehají. Pro turisty je to přesně takové divadlo, za jakým do Tibetu přijeli. Co ale nejvíc přitahuje cizince, je obřad tibetského nebeského pohřbu. S fotoaparátem na rameni jsem se šel několikrát podívat na ono proslulé nebeské pohřebiště. Kdykoli jsem ale přišel před rozedněním, dřív, než obřad skončil, pokaždé mě už z dálky spatřili a nedovolili mi přiblížit se na dohled. Někdy i házeli kameny a volali na mě, ať rychle zmizím. Vracel jsem se proto vždy bez úspěchu. Slyšel jsem, že zemřelý musí nejprve po tři dny zůstat doma, potom ho jeho příbuzní sami odnesou na pohřebiště. Cestou se nesmějí ani jednou ohlédnout. Když dojdou na kraj vesnice nebo na křižovatku dvou cest, rozbijí tam červený hliněný džbán na znamení, že duše mrtvého už se do svého těla nesmí vrátit. Nebeský obřadník zapálí kadidlo a mají-li pozůstalí trochu peněz, pozvou lámu, aby předčítal sútry a představil tak před tváří Buddhy zásluhy zemřelého. Podle toho bude potom duše seslána zpět na zem k dalšímu převtělení, nebo zůstane navždy v ráji, po boku Buddhy a dalších svatých. Poté nebeský obřadník rozřeže maso zemřelého na malé kousky a jeho kosti rozdrtí  železným kladivem na prach. Jsou-li to jemné kosti mladého člověka, přidá k nim ještě hrst hrubě namleté mouky z horského ječmene, směs smíchá a nechá supy, aby vše snědli. Pokud byl zemřelý buddhista, nechají mu ještě na hrudníku vyřezat svastiku - znamení přinášející štěstí. Nakonec je skalp zemřelého vrácen jeho rodině a nebeský pohřeb je považován za skončený. Od té chvíle, kdykoli chtějí příbuzní navázat se zemřelým kontakt, jdou do chrámu zapálit vonné tyčinky a poklonit se Buddhovi.

Rozhodnutí jet do tak zapadlé oblasti, jako je Zadní Tibet, jsem učinil jen proto, abych zkusil štěstí, že se mi třeba přeci jen podaří zhlédnout někde obřad nebeského pohřbu. Ve chvíli, kdy autobus začal sjíždět dolů a uháněl podél břehů jezera Jamdogccho, pocítil jsem náhle závrať. Otevřel jsem okénko a vyhlédl ven. Jezerní hladina byla hladká jako zrcadlo, foukal jemný větřík a vzduch byl průzračný, bez jediného zrnka prachu. Ale autobus byl narvaný k prasknutí a silný zápach ovčích kůží a trusu útočil na moje čichové buňky tak, že jsem se neodvažoval nadechnout. Nakonec už jsem to nemohl vydržet a vystoupil jsem.

Byl osmý měsíc. V tomhle období se celá náhorní plošina zbarví dozlatova, nebe je modré, vzduch průzračný tak, že ho ani necítíte. Došel jsem na břeh jezera, shodil ze zad batoh, vytáhl z něj ručník a s pocitem naprostého blaha si opláchl obličej. Místo se jmenovalo Nakarce, byla to vesnička s necelými sto domácnostmi. Tibeťané si pod horami postavili shluk hliněných domků, na jejichž střechách nyní povlávaly modlitební praporky. Nahoře ve svahu stál malý klášter se zdmi natřenými červeno-bíle, jen pod střechou byl silný pruh modré barvy. Opodál jsem našel rozvaliny několika budov bez střechy a čhörten, který se, právě čerstvě natřený  na šedobílo, třpytil ve světle slunečních paprsků.

Bylo to nádherné místo. Kolem jezera se neválely žádné odpadky a voda byla tak čistá, že v ní bylo vidět každý kámen. Sluneční paprsky pronikaly průzračnou hradbou vody až na samé dno. Pestře zbarvené modlitební praporky na stříškách domů se vesele třepotaly ve větru na znamení věčné slávy Budhovy říše. O něco níže pod hliněnými domky, na břehu jezera, stála betonová stavba se střechou z červených tašek, zřejmě veřejný záchodek. Vytáhl jsem svůj červeně orazítkovaný doporučující dopis, a jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem, že to není záchod, ale obyčejný zděný domek. Vyšel odtamtud nějaký člověk ve vojenské uniformě, podle přízvuku pocházel ze Sečchuanu. Pozdravil mě a pozval, abych se šel posadit dovnitř, tak jsem společně s ním vstoupil do domku. Byla to ve skutečnosti vojenská telefonní stanice a jediný voják, který tu sloužil, měl na starost udržovat v chodu místní úsek telefonního vedení. Linka byla většinou v pořádku, a tak trávil dny rybařením u jezera nebo čtením časopisů a dobrodružných příběhů. Měl velikou radost, že tu chci pár dnů zůstat. Trčel tu už čtyři roky, naučil se dokonce celkem slušně tibetsky a často chodil večer na skleničku ječného piva k místním vesničanům. Na zdi mu visel samopal a po místnosti byla poházená spousta všelijakých věcí, vypadalo to tam jako ve vojenském skladu.

Vyptával jsem se, jestli je tu někde poblíž nebeské pohřebiště a on povídal, že je. Když jsem se zeptal, jestli se v nejbližší době nechystá náhodou nějaký pohřeb, zarazil se na chvíli, a pak odpověděl, že před několika dny tu zemřela jedna žena. Začal jsem se ho vzrušeně vyptávat na podrobnosti, ale on jen cosi zamumlal, že musí jít koupit na večer něco k pití. Podstrkoval jsem mu nějaké peníze, ale on mě skoro hrubě odstrčil a vyšel ven. V duchu jsem o překot přemýšlel: jestliže to nevyjde teď, taková příležitost se bude těžko někdy opakovat. Sotva se zas přihodí, že jakmile někam dorazím, zrovna tam někdo zemře. Tuhle příležitost rozhodně nesmím promeškat.

Večer jsme spolu popíjeli a rozebírali, co se děje ve světě. Abych si ho trochu naklonil, začal jsem se velkohubě vychloubat. Byl, stejně jako já, vášnivým rybářem, tak jsem mu slíbil, že až se vrátím do Pekingu, pošlu mu nerez rybářský prut z dovozu, a rovnou jsem mu napsal svou pekingskou adresu. I sám ředitel zeměkoule byl v tu chvíli můj nejbližší soused. Přirozeně, taková adresa v Pekingu ani neexistovala. Pak jsme začali probírat ženské, to téma ho ohromě zajímalo, kouřil rozrušením jednu cigaretu za druhou. V této oblasti jsem ovšem odborník, začal jsem mu zevrubně vyprávět o otevřenosti dnešních žen vůči mužům a dokonce jsem mu v sečuanském dialektu spiklenecky přislíbil, že až někdy přijede do Pekingu, půjčím mu svou milenku. Ještě jsem ho ujišťoval, že se vůbec nemusí ostýchat můj návrh přijmout. Chvíli poklepával na desku stolu a pak najednou povídá, že té ženě bylo teprve sedmnáct. Úplně jsem zkameněl. Tak mladá! Vykrvácela při porodu, pokračoval, dítě má ještě v břiše. Pocítil jsem náhlou nevolnost a vytáhl jsem cigaretu. Oba jsme chvíli mlčeli. Místnost byla velmi jednoduše zařízená, u zdi stála  vojenská dřevěná postel, žlutě lakovaná, na boku měla ještě viditelné razítko s rudou hvězdou a číslem útvaru. Zeď byla celá polepená výstřižky z obrázkových časopisů. Železná police, telefonní kabel stočený pod stojanem s lavorem na mytí. Spodní část okna byla zalepená novinovým papírem, skrz sklo v horní polovině byla vidět obloha,  jejíž tmavě modrá barva se zatím změnila na černou. Ze silnice sem už hezkou chvíli nezaléhal zvuk projíždějících aut.

Voják vstal, natáhl se na postel a pronesl, to poznáš, nikdo z místních zřejmě ještě nikdy neviděl fotoaparát, ani dva manželé Ňimy nebudou vědět, co to vůbec je.

Kdože má dva manžely? Ptám se. Ta mrtvá dívka. A jak může mít dva manžely, já na to.  No vdala se za dva bratry. Jeho hlas byl velmi tichý. Chvíli  jsem nevěřícně zíral a pak jsem se znovu začal vyptávat. A jak to že se musela vdát za dva muže? Ani jsem to nedořekl  a už mi bylo jasné, že to je nemístná otázka, už je mrtvá a já se ještě ptám, proč měla dva muže. Ale on přesto odpověděl. Nebyla místní,  přistěhovala se sem z  Nathuly. Bylo  jich doma jedenáct dětí a Ňima byla nejslabší z nich, jakmile jí bylo šest, prodali ji za šest ovčích kůží.

Dnes se ještě někde prodávají lidi? Ptám se. Neodpověděl, místo toho pokračoval. Vyrůstala pak najednou úplně jinak, než předtím doma, dokonce chodila v  Lungmace tři roky do školy. V té době ještě byla naživu její nevlastní matka.

Jak se její nevlastní matka jmenovala? Připadalo mi, že tohle bych si měl zapsat, vytáhl jsem proto pero a deník.

Její nevlastní otec byl opilec, jak se napil, začal zpívat a dostal chuť na ženské. Někdy začal objímat Ňimu a po smrti ženy to bylo ještě mnohem horší. Jak by se mohla desetiletá dívenka  ubránit takovému mužskému? Podle hlasu bylo znát, že ztrácí trpělivost. Věděl jsem, že za chvíli začne nadávat. Před chvílí, když jsem se před ním tak nehorázně vychloubal, také bez ustání nadával.

Do prdele! Počkal jsem, až přestane klít jak starý válečný veterán a bude vyprávět dál. Jeho  rudý obličej teď zfialověl. Rozohnil se jako pravý Sečuanec! Nic jsem neříkal a čekal, až proud jeho nadávek trochu poleví.

Vyšel ven a díval se, odkud fouká vítr. Telefonní kabel se ani nehnul. Dopil jsem zatím  zbytek kořalky a několikrát jsem přešel po místnosti. Na náhorní plošině ani v létě nejsou komáři. Závan vlhkého, chladného vzduchu od jezera pronikl do  místnosti a umocňoval moje chmurné pocity.

Můžeš mě vzít s sebou, abych se podíval? Zeptal jsem se.

Aniž zvedl hlavu, vzal ze stolu klíče a baterku: Jdeme!

Vstoupili jsme společně do vesnice, prošli jsme podél temných zdí hliněných domků a začali jsme stoupat vzhůru úzkým průchodem mezi dvěma zděnými plůtky. Po hrbolaté pěšině se šlo špatně, uschlý trus domácích zvířat a roztroušené hromádky uschlé trávy se pod našimi kroky nehlučně stlačovaly. Psí štěkání se slévalo do jediného táhlého zvuku. Odsunul rukou vrátka a vykročil směrem k jednomu domku, kde se svítilo. Než jsme vstoupili do místnosti, houkl dovnitř tibetsky pár vět.

Několik mužů sedících okolo ohniště jako na povel otočilo hlavy a s otevřenou pusou na mě zírali. Jeden z nich, už ne nejmladší, vstal, voják mu ještě něco říkal tibetsky, ostatní se stále dívali na mě. Vytáhl jsem zapalovač a škrtl s ním, pak jsem vzal cigarety a nabídl jim. V přítmí byly vidět jen jejich bíle svítící zuby. Znovu jsem škrtl zapalovačem a nechal jsem plamínek mihotavě plápolat. Údivem jim poklesly brady. Podal jsem zapalovač tomu stojícímu, on si ho vzal a posadil se. V tu chvíli se pozornost všech obrátila k zapalovači, vzájemně si ho podávali a prohlíželi si ho, jen občas zvedl některý hlavu a zazubil se na mě. Také jsem si sedl a jeden mladík vedle mě vytáhl z plátěné brašny kus sušeného skopového masa, odřízl z něj pruh a podal mi ho. Jíst syrové usušené skopové nebo hovězí maso už jsem si za dobu svého pobytu v Tibetu zvykl, tak jsem vytáhl z opasku nůž, odkrojil si kousek a začal jíst. Měli z toho neskrývanou radost a ještě mi k tomu přidali trochu ječného piva. Alkohol ještě pořádně nevykvasil a zrníčka ječmene plavala na povrchu. Vzpomněl jsem si na tu dívku.

Místnost byla plná dusivého dýmu, smíšeného s pachem jačího trusu, jímž se v domku na otevřeném ohništi topilo, ani jsem se neodvažoval pořádně nadechnout. Rozhlédl jsem se po místnosti, byla vybavená stejně jednoduše jako většina jiných tibetských domácností. Na široké, necelého půl metru vysoké dřevěné truhle u zdi byla rozložena deka na spaní, zdi místnosti byly jen nahrubo omítnuty cementem. Napravo od dveří měli ještě jednu vnitřní místnost, nebyla ani oddělená závěsem. Vevnitř byla černočerná tma. Snad to býval pokoj Ňimy, nebo možná nějaká spižírna. Nad ohništěm visela na zdi police s nádobím, hned vedle byl vylepený obrázek s buddhistickou tematikou: strašlivý strážce podsvětí Jama drží v ruce kolo symbolizující sansáru a s otevřenou tlamou se blíží k vyděšenému člověku. Obrázek byl velmi starý, dole pod ním bylo ještě nalepeno pár úryvků z buddhistických súter v tibetštině, natištěných na červených a zelených papírkách.

Zřejmě se zrovna začali bavit o tom, že se chci jít podívat na nebeský pohřeb, protože několik Tibeťanů se na mě ohlédlo a přikyvovalo. Voják vstal a pobídl mě, ať také vstanu. Vzal mě do vedlejší místnosti a baterkou posvítil na hrubý pytel z konopí. Byl nahoře zavázaný a ležel na provizorním podstavci uplácaném z hlíny.

To je ona. Řekl voják.

Kužel světla z mojí baterky několikrát přejel po pytli. Nejspíš seděla, obličejem natočená směrem ke dveřím, s hlavou hluboce skloněnou. Možná ji stlačili,  když se snažili zavázat pytel.

Ležel jsem na posteli s očima široce rozevřenýma a vybavoval jsem si vzhled té dívky.  Určitě krásně zpívala, všechny Tibeťanky umějí zpívat. Často je slýchávám, v lese nebo na pěšině hluboko v horách, zastaví se a začnou zpívat. I když nerozumíte slovům, přece při poslechu toho všeodhalujícího hlasu, vycházejícího z ženského hrdla, pocítíte nevýslovně hřejivý pocit. Rukávy napůl vysvlečeného kožichu mají po tibetském způsobu zavázané kolem pasu, vlasy stočené do drdolu,  jejich pramínky jim při práci vyklouzávají zpoza uší. Představil jsem si obličej dívky, kterou jsem zahlédl předtím v autobuse: kulatý obličej, sytě červené tváře, malý nosík, černě orámované, upřeně mě pozorující oči. Kůži na krku a na prsou měla bílou a jemnou, hrudník úzce obepnutý přiléhavou blůzou. Ze strany bylo možno zahlédnou tmavou prohlubeň mezi jejími ňadry, jež se otřásala spolu s drncáním autobusu.

Voják zkontroloval telefonní vedení a vracel se zpátky. Když rozsvítil, byl jeho obličej bez jakéhokoli výrazu. Zapálil si cigaretu a natáhl se vedle mě. Ani jeden z nás neměl pomyšlení na spánek.

Nakonec promluvil: Něco ti řeknu, ale jen proto, že nejsi zdejší, zdržíš se tu dva tři dny a pojedeš dál. Kdybych ti to neřekl, leželo by to ve mně jako kámen. Také jsem se posadil, podložil jsem si polštář pod záda a poslouchal jeho vyprávění. Vyprávěl:

Byl jsem s Ňimou moc zadobře. Asi proto, že jsem předtím takhle nikde nesloužil. A tohle není místo, kde by člověk vydržel moc dlouho. Poprvé jsem ji potkal v horách. Šel jsem vyměnit telefonní kabel a musel jsem přes dva kopce. Seděla tam a hlídala stádo ovcí roztroušených po svahu. Nesl jsem dolů starý kabel, byl strašně těžký. Pozdravil jsem ji a sedl si nedaleko od ní. Její pes se na mě jen po očku podíval a dál podřimoval. Ten den bylo docela horko. Ovce se pásly na otevřených místech, kde profukoval mírný větřík. Zasmála se. Pořád se na mě dívala, jako bych snad ani nebyl muž. Říkal jsem jí, že jsem zezdola, z telefonní stanice, ale nerozuměla mi. Ukazoval jsem na telefonní kabel a na domek dole pod námi. Zase se zasmála. Otočila hlavu a dívala se na vrcholek Gangpaly, v půlce kopce právě těžce supěl nějaký náklaďák, zvuk motoru sem však nedoléhal. Ňima říkala, že už mě tu viděla, a také se ptala, proč tu zůstávám tak dlouho a nevrátím se domů. Měla úplně jiný přízvuk než místní Tibeťané. Toho dne jsem uřízl dlouhý kus kabelu a dal jí ho, aby na něm mohla sušit prádlo. Od té doby jsem často chodil nahoru, abych ji viděl. I ona na mě často čekala, dávala mi opečené skopové a ječné pivo. Také uměla vyrábět kořalku z velkých datlí a divokých hrušek. Často jsem s ní byl až do setmění. Byla mnohem čistotnější než ostatní tibetské dívky. Měl jsem rád vůni ovčí vlny a mléka, která se linula z jejího těla.  Jednou jsem k ní natáhl ruku a začal jsem odvazovat plátěnou kapsu, již měla pod šaty na prsou a ona mě neodstrčila. Začali jsme se objímat. Ona byla první žena, kterou jsem měl. Později, kdykoli jsem se k ní přiblížil, nebo kdykoli jsem se jí dotkl, už to bylo. Připadalo mi, že jen čeká, kdy ji začnu hladit. Ale já jsem byl v té době ještě příliš dětinský. Také mi říkala, že její táta se jí často dotýká dole. Mnohokrát se stalo, že utekla a neodvažovala se vrátit domů. Všichni ve vsi věděli, že její otec s ní spí. Všichni mladí jí za to opovrhovali. Minulý rok, asi tak touhle dobou, najednou  vtrhla do mého domku a lehla si ke mně do postele. Nevím, kde se ve mně vzala ta kuráž, začali jsme spolu dělat ty věci. Nepřestali jsme celou noc. Ještě před rozedněním mě odstrčila a řekla, že musí zpátky.  Pomohl jsem jí obléci se a hned jsem usnul. Než Ňima odešla, sundala si náhrdelník z polodrahokamů, který nosila odmalička na krku, a vložila mi ho pod polštář. Teprve druhý den jsem se dozvěděl, že se vdala za ty dva bratry.

Když domluvil, otočil hlavu, po očku se na mě podíval a dodal: Jestli se tohle ve vsi roznese, špatně to se mnou skončí, oni by mě taky mohli udat. Vážně jsem pokýval hlavou na znamení, že budu držet jazyk za zuby. A proto ho také v tomhle vyprávění nazývám jen “voják”.

Voják vytáhl ze zásuvky náhrdelník. Zblízka jsem si na něj posvítil, abych si ho mohl prohlédnout. Byl to achátový náhrdelník, vždy po několika achátech byl umístěný mahagonový korálek a uprostřed se skvěl velký kus tyrkysu. Náhrdelník se temně leskl, ještě z něj byla cítit ta zvláštní mléčná vůně dívčina těla. Před očima mi vytanul její obraz, jak ležela v plátěném pytli, na podstavci uplácaném z hlíny.

Přišla pak za tebou ještě někdy? Zeptal jsem se.

Ne, potom, co se vdala, byla pořád zavřená doma a starala se o domácnost. Slyšel jsem, že oba bratři si ji oblíbili. Jakmile se trochu napili, dlouho do noci bylo slyšet, jak Ňima křičí. Dokonce prý ji mladší bratr jednou vzal do chrámku poklonit se Buddhovi, a hned když se vrátili, dělal s ní ty věci. V té době už Ňima čekala dítě. Ti dva bratři byli dlouho staří mládenci, až si nakonec vzali takovouhle manželku.

A proč už za tebou nikdy nepřišla? Znovu jsem se zeptal.

Ona přišla. Hlesl voják. Nechci ti říkat všechno.

Když jsem se vyšplhal na nebeské pohřebiště, na východě už bylo vidět slunce, jak se vyhouplo nad obzor. Zdejší pohřebiště vůbec nevypadalo jako to ve Lhase: obrovský, plochý kámen. Tohle bylo v půlce kopce, na strmé skále, nalepené k příkrému svahu. Trčelo tam několik ocelových tyčí. Byly hluboko zatlučené do země a spojené několika kusy provazu. Opodál se válelo několik rezavých nožů, dvě velká kladiva a sekera s ulomeným topůrkem. Všude kolem ležely nerozdrcené úlomky kostí, lidské vlasy, rozbité náramky, korálky a nehty vyvržené supy. Touhle dobou byl nahoře naprostý klid, supi ještě vyčkávali na vrcholu. Jezero Jamdogccho se začalo pomalu vynořovat z mlhy, lehký mlžný opar se srazil do chuchvalce a hladina jezera opět zmizela. Mlha čím dál víc houstla, zvedala se a klesala, jako ženský dech, vznášela se stále výš, až zakryla krvavě rudý kotouč vycházejícího slunce. Cáry mlhy nad hladinou jezera se převalovaly sem a tam a pomalu se valily k úpatí hory. Z mlhy se postupně vynořily lidské postavy. Starší bratr nesl plátěný pytel. Zřejmě neměli peníze na zaplacení nebeského obřadníka, nebo ho v těchhle končinách vůbec neměli.  Mladší bratr nesl pytel s campou, láhev na vodu a kotlík s plochým dnem. Postava jdoucí za nimi byl zřejmě láma. Pomalu jsem rozeznával, že je to jeden z mužů, kteří včera večer pili s bratry v jejich  domku. Mlha  stoupala celému průvodu v patách.

Zazubili se na mě, otevřeli pytel a ona vypadla na zem. Ruce a nohy měla pomocí provazu svázané před hrudí, vypadala jako právě narozené nemluvně.  Na zádech měla nožem vyrytou svastiku, rána už byla zaschlá a stažená. Když povolili provaz, tělo se rozpláclo na zemi. Narovnali jí hlavu a údy. Ležela obličejem obrácená vzhůru, oči nehnutě upřené do nebe, na roztroušené cáry mlhy. Mladší bratr už zapálil kadidlo a přidal do něj trochu campy, hustý dým se rychle smísil s mlžným oparem. Na malé ohniště opodál položili kotlík a mladší bratr v něm rozpustil trochu jačího másla. Starší bratr přiložil na oheň pár koláčů vyschlého jačího trusu, zvedl hlavu a pozoroval vrcholek hory. Láma se mezitím usadil s překříženýma nohama na ovčí kožešinu, předčítal sútry a mezi prsty přebíral korálky růžence. Seděl těsně vedle ohniště.

Nejprve jsem je jen z dálky pozoroval, pak jsem šel pomalu blíž. Údy měla roztažené do stran, jako by ještě chtěla před tváří nebes něco udělat. Její prsy byly oproti zbytku těla nezvykle bílé, splaskle visely po stranách těla. Dole se klenul vystouplý venušin pahorek, nenarozené dítě bylo stále uvnitř. Možná je to vojákovo dítě, pomyslel jsem si.

Na fotoaparátu jsem nastavil clonu a přibližnou vzdálenost, zastavil jsem se po jejím pravém boku a chtěl udělat snímek. Pozadí tvořily vzhůru stoupající pramínky mlhy.  V dálce slunce zalilo předtím bledé zasněžené vrcholy teplým světlem. Přes hledí fotoaparátu vypadala jako malá holčička, představil jsem si ji, jak sem jako malá poprvé přijela na koňském hřbetu. Tenkrát také byla jak ji pán bůh stvořil, jen obličej jí vykukoval z pytle z ovčí kůže, když pozorovala zdejší majestátní vrcholy a hladinu jezera. I později na pastvě tiše hledívala na ty zasněžené hory a vzpomínala na domov. V hledí fotoaparátu se zdálo, jako by jen spala. Namířil jsem objektiv o něco níž: ochablé paže s dlaněmi obrácenými vzhůru, pod prsy rudě zbarvené mateřské znaménko, roztažená stehna. Představil jsem si náhle vrzající postel ve vojákově domku a dva právě na mol opilé bratry.  Zaostřil jsem na její nohy. Chodidla měla promodralá, prsty pevně semknuté. Její malíček byl nezvykle malý, ještě na něm neměla vyrostlý nehet.  Znovu jsem obraz oddálil, připravil kompozici a zmáčkl spoušť. Uzávěrka se však nepohnula. Letmo jsem zkontroloval nastavení, ale uzávěrka se stále ani nehnula. Byl jsem hrozně nervózní. Nastavil jsem rychle automatickou expozici a znovu zaměřil objektiv. Lehounce jsem zmáčkl spoušť, ale uzávěrka stále nic. Nohy se mi rozčilením třásly tak, že jsem si musel sednout. Vyndal jsem a znovu zandal film, vyměnil rezervní baterii, namířil na obličej Ňimy a zkusil stisknout spoušť. Uzávěrka jako by zamrzla. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se koutek jejích úst zavlnil v mírné grimase, nebyl to úsměv, nebyl to ani výsměch, ale opravdu se pohnul.

Pomalu jsem se napřímil, v hlavě mi zněl uši drásající křik, mísil se s kvílením větru a pak ustal. Jeden z holohlavých supů se střemhlav snesl z vrcholu dolů, opsal nad mrtvým tělem kruh a pak se usadil na nedaleký kámen a svěsil křídla.

Vrátil jsem se k těm třem. Mladší bratr vytáhl z pytle kus uschlého jačího trusu a hodil ho do ohně, pak nabral hrst campy, odsypal z ní a porci mi podal. Začal jsem hltavě jíst. Bylo v ní dokonce přimícháno pár hrozinek. Vytáhl ještě sušené skopové a nalil pohárek ječného piva. Vypil jsem ho jedním douškem. To skopové nejspíš připravovala ještě Ňima. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Její přirození bylo zrovna natočeno směrem k nám, ze zkrvavených rodidel koukal kus provazu, asi se s jeho pomocí pokoušeli vytáhnout dítě ven. Ukrojil jsem kus skopového a nacpal si  ho do krku. Oba bratři se na mě zasmáli. Nejspíš jsem se taky zasmál, ale obličej jsem měl otočený směrem k zasněženým štítům. Byly od slunce zbarvené do růžova, i mlha se už - aniž bych si uvědomil kdy - beze stopy rozplynula. Dole v dálce se leskla hladina jezera, stejně klidná jako včera, stejně průzračná a temná, jako kus tyrkysu na náhrdelníku, který patříval Ňimě.

Starší bratr vstal, aby znovu přiložil do ohně jačí trus a aby dolil lámovi ječné pivo. Láma se ani nenapil. Řekl, že už vyprovodil duši Ňimy na nebesa. Mladší bratr také vstal a vyndal z pytle, jež přinesl na zádech, nůž. Přidal jsem se k nim. V tu chvíli se supi s křikem vznesli do vzduchu a začali se snášet dolů. Obloha zčernala jejich křídly. Bratři Ňimu otočili a hrot nože se zařízl do masa na jejím kulatém zadku. Řez byl veden podél stehna a lýtka až dolů k chodidlu. Mladší bratr ten kus masa vzal a rozřezal ho na malé kousky. Z jedné její nohy teď už zbyly jen kosti. Protože byla otočená břichem dolů, začala z jejích útrob vytékat lepkavá tekutina. Namířil jsem objektiv, nastavil vzdálenost a uzávěrka se tentokrát s cvaknutím odklopila.

Supi byli v mžiku všude kolem nás. Několik desítek jich s hlasitým křikem soupeřilo o kusy masa. Kolem, v uctivé vzdálenosti od supů,  postávaly vrány, zřejmě se samy považovaly za podřízený druh a ani jediná se neodvažovala přiblížit. Pouze vše z dálky pozorovaly, větřily a vyčkávaly.

Celé pohřebiště se náhle zalilo slunečním svitem. Mladší bratr nepřetržitě odháněl stále blíž dotírající supy a dál je krmil kusy masa a vnitřností z těla Ňimy. Vybral jsem si jeden z rezavých nožů, vzal její už odseknutou ruku a zařízl se do mezery mezi prsty. Uřízl jsem palec a hodil ho supům. Mladší bratr se zasmál, vzal ruku a položil ji na kámen. Čtyři zbývající prsty rozdrtil pomocí velkého kladiva a hodil je mezi supy. Pochopil jsem: Takhle nezůstanou žádné kosti.

Ve chvíli, kdy starší z bratrů směrem od brady vzhůru rozřízl Ňimě obličej, nedokázal jsem si už vybavit její podobu. Jen její oči pořád ještě nehybně hleděly vzhůru k obloze, až do chvíle, kdy definitivně zmizela na nebeském pohřebišti.

Nakonec starší bratr uchopil její cop. Ještě v něm zbyly zapletené pramínky červené vlny. Odehnal zcela ho obklopující hejno supů a vrávoravě odešel zpátky k ohništi.  Vrány už se promíchaly se supy, obklopily pohřebiště vyznačené železnými tyčemi a vyzobávaly kusy mozku a masa smíchané s moukou z horského ječmene.

Podíval jsem se na hodinky. Od doby, kdy jsem přišel nahoru už uplynuly víc než dvě hodiny. Měl bych se vrátit dolů, voják tam na mě ještě čeká. Říkal, že si vypůjčil loďku a slíbil, že mě dnes vezme s sebou na ryby.

(1987)

Z čínštiny přeložila Kamila Hladíková

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan