Ma Jian: Rybaření na jezeře Čching-chaj

Jezero leží na jih od tratě. Rozškrtnu sirku, podívám se na kompas a na hodinky. Tři hodiny ráno. Nemůžu tady sedět celou noc. Zatnu zuby, sestoupím z železničního náspu a ponořím se do noci.

Měkká půda pod mýma nohama se propadá a zvedá. Bude to asi tráva - tenisky mám skrznaskrz mokré. Klopýtám kupředu, nakláním se do stran, snažím se udržet rovnováhu. Ruce mám pravděpodobně natažené před sebe, ale nevím to jistě, moje mysl se rozprchla do temnoty. Snažím se jít co možná přímo, ale neustálý strach, že spadnu do nějaké jámy, mě vyčerpává. Zhruba po hodině jsem tak unavený, že nevím, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Nohy mi slábnou a pomalu, jako když jsem byl malý a vracel se večer s otcem od pobřeží domů, postupně za chůze usínám. Následujícím krokem se propadnu do prázdna. Padám a cítím, jak se ramenem a bokem bořím do vlhké půdy. Osahávám zem a zjišťuji, že jsem na dně jámy, pak zavřu oči a spím.

Za rozbřesku se probudím uprostřed jednotvárné krajiny s travnatými pahorky a písečnými jámami. Podél prašné cesty se od jednoho sloupu ke druhému nemohoucně vine drát elektrického vedení. Vodní hladina na jihu musí být jezero Čching-chaj. Napínám zrak, ale na druhý břeh nedohlédnu. Vodní spousta připomíná oceán. S radostí u srdce vyskočím a zamířím k jezeru.

Nalevo vychází rudé slunce a proměňuje hladinu jezera v nedozírné zrcadlo. Na břehu spatřím stan a vydám se k němu. Proti mně vyrazí pes. Nemám čas rozhlížet se po klacku nebo kameni, a tak jen strhnu ze zad batoh a chráním se jím jako štítem. Pes se zastaví u mých nohou a zběsile štěká, dokud někdo nevykoukne ze stanu a neokřikne ho.

Uvnitř stanu hoří oheň. Bydlí zde starý muž se svým synem. S hustým dýmem z hořícího dřeva se mísí pára vystupující z hrnce právě uvařených nudlí. Starý muž si obléká kalhoty z nepromokavé látky, jeho syn pískne na psa a přinese dovnitř otýpku třísek. Říkám jim, že jsem se přijel podívat na jezero Čching-chaj.

"Tenhle břeh nejezdí navštěvovat moc lidí. Rybařím tady od jara a za šest měsíců jsem potkal jen dva cizince."

Říkám starci, že jsem včera večer vystoupil z vlaku na stanici Ša-tcha-s'.

"To je odsud pěšky třicet kilometrů," poznamená. "Máte štěstí, že jste nespadl do jámy." Oba se zasmějeme. Podá mi misku s horkými nudlemi a kusem ryby, která jim zbyla od večeře.

Po jídle jdou ven a chystají si prám a sítě. Zvednu závěs zakrývající vstupní otvor a vyjdu ven. Ranní oblaka zalévají vzduch žlutou září, jezerní břeh se třpytí jako zčeřený zlatý pás.

Starý muž se ke mně obrátí: "Náš domov je prostý, ale chcete-li zůstat, jste u nás vítán. Nikdo vás nebude rušit. Měl byste si trochu odpočinout, než se vydáte dál."

"Děkuji, rád se trochu vyspím. Doufám, že ten pes nekouše?" ptám se a ukazuji na psa. "Jak se jmenuje?"

"Nijak, říkáme jí žlutá psice. Tady můj syn nemluví spisovnou čínštinou, ale trochu rozumí."

Mladík vypadá asi na dvacet. Usměji se na něj a pak zavolám žlutou psici. Přijde ke mně a očichává mi kalhoty. Kůň uvázaný před stanem pohodí hlavou a otřepe se.

Odejdou a já se jdu projít kolem jezera, opájím se tichem širého prostoru.

Když se vrátím, stojí slunce nad hlavou a hladina jezera odráží barvu oblohy. Vejdu do stanu a lehnu si. Žlutá psice se otře hlavou o mé stehno. Chvíli ji pozoruji, pak mě přemůže dřímota. Zdá se mi sen, ve kterém se na mě psice usmívá.

Následujícího dne požádám starce, aby mě s sebou vzali na jezero. Půjčím si nepromokavé kalhoty. Váží snad tunu. Kdybych spadl do vody, okamžitě by mě stáhly ke dnu. Pramice se skládá ze dvou gumových pneumatik a čtyř prken svázaných dohromady provazem. Odneseme ji ke břehu a naskočíme. Pro tři lidi je pramice příliš malá, a tak mladík vystoupí a já s otcem veslujeme doprostřed jezera. I skrze nepromokavé kalhoty cítím, jak je voda ledová. Stařec rozhodí síť a já mu ji pomáhám srovnat. Co chvíli vylévám velkou dřevěnou naběračkou z pramice vodu. Hladina jezera je klidná, ani větřík se nepohne. V dálce proletí hejno hus s proužky na hlavách.

"Je snadné dostat se odsud na Ptačí ostrov?" Počkám, až si stařec osuší ruce, a pak mu podám cigaretu.

"Před několika lety ho otevřeli pro turisty. Vyplašili ptáky a ti se tam už nevracejí."

"Co se vám honí hlavou, když jste celý den tady na jezeře?" Kolem dokola, kam oko dohlédne, je jen voda. Den nebo dva by mohlo být příjemné si tady plout, ale celý život by byl k nesnesení.

"Sním o dni, kdy už sem nebudu muset." Velkými kloubnatými prsty zamáčkne cigaretu. "Chci tady ještě pár let rybařit, našetřit nějaké peníze a pak najít synovi dobrou manželku."

Vzpomenu si na mladého muže ze Sę-čchuanu, který hledal svou sestru, a dál se neptám.

Odpoledne, když vytahujeme sítě podruhé, zahlédnu mezi oky chyceného velkého žlutého kapra. Vyprostím ho a hodím na dno pramice, kde se mi mrská u nohou. "Toho si dáme k večeři," řekne stařec. Zeptám se, jestli má ještě nějaké pivo, a on odpoví, že má několik lahví schovaných. Vzpomenu si, jak jsme večer předtím seděli ve stanu a celý svět nám byl lhostejný, byli jsme v bezpečí a teple, povídali jsme si a popíjeli u ohně a náhle mě podivně bodne u srdce - cítím radost, že s nimi mohu sdílet jejich prostý život, ale i smutek, že sem nepatřím.

Třetího dne jim oznámím, že budu muset odejít. Stařec, jeho syn i žlutá psice mě vyprovodí k silnici. Starý muž zastaví projíždějící náklaďák a nabídne řidiči osmdesát jinů žlutých kaprů za polovinu obvyklé ceny, jestliže mě odveze do Siningu. Řidič souhlasí, ale když později před malým městem vystoupím, abych se vymočil, hodí mi okénkem batoh a dál jede beze mne.

publikovalo Právo 28. května 2009

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan