Ma Jian: Pekingské koma

Kukačka plakala krvavé slzy a svět byl zbarven rudě.

Nemocniční chodba táhnoucí se přede mnou připomínala jatka. Všude byla tmavá, sražená krev, cákance čerstvé krve, pach krve, bláta a moči. Lidé plakali a ulevovali si kletbami. Doktoři a sestry pobíhali sem a tam a vykřikovali příkazy. Na krví zalité podlaze leželo asi deset nehybných těl. Nedokázal jsem říct, jestli jsou živí nebo mrtví.

Konečně přemístili Wang Feje na oddělení. Dovnitř nás nepustili. Po chvíli přivezli dalšího raněného. Museli ho nechat ležet ve vstupní hale, protože ani na chodbě už nebylo místo. Sestra vyšla k němu, přidřepla si vedle něj a posvítila mu baterkou na střelnou ránu pod bradou. Otvor byl velmi malý a kolem jen pár kapek krve, ale když mu chtěla spočítat tep, zjistila, že srdce nebije. Otočila mu hlavu. V zátylku zela obrovská díra.

Jeden místní občan přistoupil blíž a podíval se. „Patrně ho zasáhla výbušná střela. Takové střely způsobují jen malé rány, když vnikají do těla, ale když je opouštějí, vybuchnou a zanechají po sobě takováhle hrozná zranění. Mezinárodní společenství je už dávno zakázalo. Zvířata!“
„Dochází nám krev!“ zvolala jedna z ošetřovatelek. Okamžitě se kolem ní seskupilo asi dvacet lidí, všichni natahovali paže a nabízeli svou krev.
„Jsem nula pozitivní,“ řekl jsem.
„Když znáte svou krevní skupinu, postavte se támhle,“ řekla sestra.
„Jak mohli něco takového udělat? To je šílené, šílené!“ Ze sálu vyběhl mladý doktor, posadil se na zem a vzlykal do rukávu. Žena, která předtím stála u dveří, si k němu klekla a volala: „Zachraňte ho, prosím! Je to můj bratr! Prosím!“

Když jsme s Wu Pinem darovali krev, přistoupil jsem k Tchang Kuo-sienovi, který se jako v mrákotách opíral o zeď, poklepal jsem mu na rameno a řekl: „Pojďme spočítat mrtvé a pokusíme se udělat seznam jmen.“ Na zemi u jeho nohou ležel voják. Měl zavřené oči. Usoudil jsem, že je mrtvý.

„Ano, musíme to udělat hned, než mrtvé odvezou někam pryč,“ řekl Wu Pin. „Měli bychom se rozdělit. Půjdu se podívat, jestli jsou nějaká těla venku.“ Vyhrnul si rukávy a začal se shánět po peru a papíru.

„Běž se podívat do márnice, na operační sál a na oddělení nahoře,“ řekl jsem. „Já zůstanu tady dole na ambulanci.“ Zadíval jsem se do krvavé chodby. Byl jsem jako v transu, nemohl jsem dýchat. Všiml jsem si na lavici dalšího raněného, který držel ruku ve vzduchu. Přistoupil jsem k němu.

Měl otevřené oči. Přišel o nohu, hrudník měl ovázaný obvazy. Zeptal jsem se ho na jméno jeho univerzity a adresu rodičů.
„Nesmíte to říct mojí mámě, nikdy. Já – narodil jsem se v téhle nemocnici. Jmenuju se Tao. Chodím na střední školu.“
„Kde tě zranili?“ Obvazy kolem jeho hrudníku se zdály být příliš utažené. Také levá noha, končící pod kolenem, byla obalena obvazem.
„Rozdrtili mi nohu a zasáhly mě dvě kulky... do prsou. Doktor říkal... že budu v pořádku. Ale já vím... že umřu.“ Měl drobný obličej, menší než můj bratr. Ještě ani nezačal mutovat. Chtěl jsem mu říct, že neměl chodit na ulici, ale včas jsem se zarazil.

Prohledal jsem si kapsy, jestli nenajdu kousek papíru, na který bych si napsal jeho adresu, a nakonec jsem něco objevil. Byl to dopis, který mi kdosi podal na náměstí. Prsty jsem papír tak umazal od krve, že jsem vůbec nedokázal přečíst, co je na něm napsáno.

Starší doktorka zvolala: „Ti z vás, kteří mohou odvést lidi s lehčími zraněními, by je měli doprovodit domů! Co nevidět sem dorazí vojáci a budou všechny raněné zatýkat.“
„Jsem student pekingské univerzity,“ řekl jsem. „Chtěl bych udělat seznam mrtvých a raněných. Můžete mi půjčit pero?“

„Podívejte se, tady jsme sepsali jejich jména a pracoviště,“ řekla mi. „Jsou tu studenti, dělníci, dokonce i členové strany. Lidi ze všech společenských vrstev.“ Podíval jsem se na listy papíru připíchnuté na chodbě na stěnu a pochopil jsem, že jsou to seznamy mrtvých. Jména byla očíslována. Poslední záznam byl pod číslem 281. Vedle mě stojící muž řekl: „Asi hodinu nebo tak jsme neměli čas zaznamenávat všechna jména. Měl byste radši zajít do márnice a ostatních místností v suterénu a znovu všechno ověřit. Lidé umírají tak rychle, že to nestíháme zapisovat.“

Zahlédl jsem na konci chodby Tchang Kuo-siena, opíral se tváří o zeď a zoufale plakal. Svaly na zádech se mu otřásaly v náporech vzlyků. K seznamu přistoupila žena, mohlo jí být ke čtyřicítce. Když spatřila jméno svého milovaného, zalapala po dechu a omdlela. Na zakrvácené podlaze u jejích nohou sedělo plačící nemluvně. Světla nad našimi hlavami jako by se chvěla.

Starší, asi šedesátiletý muž přinesl další raněnou. Všichni mu ustupovali z cesty, aby mohl projít. „Postřelili ji do kolena,“ vysvětloval a držel v náruči krvácející dívku. „Musíte ji okamžitě operovat.“
„Přineste mi někdo baterku!“ volal doktor a odstrčil mne stranou.

Vypůjčil jsem si pero a vrátil jsem se k chlapci jménem Tao. Ležel teď na zemi. Klekl jsem si k němu a podíval se mu do obličeje. Skelnýma očima hleděl upřeně do zářivek na stropě chodby. Vedle něj seděla na bobku ošetřovatelka a cosi psala na kus papíru.
„Je mrtvý?“ zeptal jsem se a srdce se mi rozbušilo. „Vidíte, jak má rozšířené zornice,“ řekla, aniž přestala psát nebo na mě pohlédla. „Pomozte mi ho odnést ven, ano?“
Přemohla mě vlna nevolnosti. Chtělo se mi křičet. Vnitřek úst se mi škubal jako v křeči. Chtěl jsem si vrazit ruku do krku a vyrvat si žaludek z těla.
Sestra si stáhla roušku a přikázala mi: „Tak pojďte. Vezměte ho za hlavu.“
Neměl jsem na vybranou, musel jsem zasunout chlapci dlaně pod hlavu. Měl jsem pocit, jako by ho těsně před smrtí celého zalil ledový pot. Zátylek měl úplně mokrý.

Sestra ho vzala za nohu a společně jsme ho vynesli na dvůr do přístřešku na bicykly. Leželo tam už asi dvacet těl. Bílé obvazy na jejich obličejích, končetinách a hrudníku byly prosáklé rudou nebo černou krví. Někteří mrtví neměli boty.

„Položte ho sem, rychle!“ Sestra se vyčerpáním sotva držela na nohou. Položili jsme Taovo tělo na zem. Mrtvý vedle něj měl na hrudi studentský průkaz. Podle desek jsem poznal, že to byl student Pekingské univerzity. Zvedl jsem průkaz a podíval se na jméno. CCHAO MING... odvrátil jsem pohled. Všude kolem jsem viděl jen samou krev. Krev, kterou nikdy nikdo nedokáže smýt. Vstal jsem, doběhl ke zdi a začal zvracet.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová