Lajos Parti Nagy: Vlnící se Balaton

Talent pochází z hlubin a dlouho roste rychleji než tělo, je čím dál větší a větší, je to prý vrozený dar. Tělo taky roste, to se ví, přibývá tělesné hmoty, kůže se neustále roztahuje, nemá místo, aby se vrásnila, nanejvýš mramorovatí. Vytrvalá práce se pozná, zúročuje se sama. Poslední dobou na to hodně myslím, času mám dost, odpočívám si podle chuti, čučím z okna, dávám si jen kolik chci, pěkně si to zapisuju, ani to nikomu moc neukazuju, nikoho to taky ani nezajímá. Balaton doprovází v nějaké podobě celý můj život, jednou se stříbřitě třpytí, jindy  zas je nahý, poslouchám, jak mi mezi zuby rytmicky křupe rákosí, hladina šelestí. Měl bych se pozeptat, svaz mi kdysi slíbil přívěs, ale nic z toho nebylo, je takové nařízení, že nárok máte až od mistrovství Evropy výš, trhněte si nohou, řekl jsem si, vy bodyblbouni.

Maminka dělala ficku ve vyvařovně, takže jsem mohl už úplně odmalička cvičit se suchými nudlemi nedo s chlebem. Počkej, ty pořádně ztloustneš a snědí tě kočky, říkávala, ale jednou mě ukázala kuchaři.

„To je Kálmánek, podívejte se. Prvňáček, ale už spořádá kilo sádla.“

„No ukaž kluku.“

Kuchař, měl takový buldočí obličej, mi oddělil porci, a prý jestli to chci zkusit se stopkami. Třeba, povídám. Matka přešlapovala z nohy na nohu, chichotala se, styděla se. Zmákl jsem to mazlavé krámské sádlo za dvě minuty nula osm, ten člověk neřekl nic, dal mi láhev jablečné šťávy a dva forinty na zmrzlinu. Dosud jsem si ji kupoval jenom za padesátník. Řekl mi, že můžu přijít zas cvičit se na tom zbytku, a že mám hodně žvýkat gumu, radírky, cokoli, aby mi sílily čelisti. A jestli chci chodit na trénink. No jestli! Dospělí trénovali dvakrát týdně, a v neděli se vždycky závodilo na jatkách. Chodil jsem teprv do druhé třídy, a už mě vzal k dorostencům. Takového usmrkaného prcka mezi velké klacky. Což o to, váhu bych měl, ale jinak nic. Kluci tenkrát závodili v ovaru, v průmyslové slanině, v tlačence, ale vyloženě v sádle nikdy. Materiál se musel dost žvýkat, takže v soutěžích na rychlost jsem jim se svými mrňavými čelistmi nestačil. Ale jak šlo o množství, párkrát jsem docela obstál.

Sladkosti jsem zpočátku nepěstoval, to jsme pokládali za dobré tak akorát pro holky, ten plebejský potěr, že jo. Byl jsem průměrný žák, měl jsem dvojky, trojky, a z počtů pětky. Ve škole jenom viděli, že tloustnu, sílím, ale jinak si mě nevšímali. Jednou na podzim jsme šli na exkurzi do továrny na cukrovinky. Ten chlap ve fabrice nám řekl, že  můžem toho sníst, co se do nás vejde, ale do kapes nebo do tašek nic. Opravdu? Opravdu. Okouněli jsme před čokoládou Inota, totiž před její masou, rozbředlou, nerozkouskovanou. A ještě teplou. Řekl jsem si, že to zkusím. Byla tam jedna taková holka, jmenovala se Ibolya, a já jí chtěl zaimponovat. Dáte mi lžici a sodu? Dám povídá on. Hodinky jsem neměl, počítal jsem jenom v duchu, napoprvé jsem mohl udělat takových dvě kila dvacet. Při dvou osmdesáti jsem požádal o pauzu, vyzvracel jsem se, tenkrát ještě nebyly všelijaké ty vymyšlenosti, žádné spreje nebo tak, musel jsem jenom tak prsty a růžkem kapesníku. „Čičinko“, řekl jsem si v duchu, a hned to šlo. Ten chlap celý zbledl, udělalo se mu taky zle a řekl, že to stačí, on že bude volat záchranku. Tehdy se mě poprvé zmocnilo to opojení. Takový tetelivý pocit, že máš větší místo, než jak velký jsi, všechno je uvnitř stále prostornější, otvírají se neznámé hluboké komory, a ty vystrnadíš smrt. Takový špunt, a přesto cítí něco takového. Chtěl jsem se vsadit o dvě stě rumových višní, to byla vzácnost, jakou jsme neviděli ani o Vánocích. Ale on řekl že basta a odchod! Ty prolhanej zkurvysynu, řekl jsem mu. Netroufl si uhodit mě, i když jsem mu sahal jen po břicho, zavolal závodní stráž.

NO a ten člověk několik slovy věc urovnal, pak si mě vzal stranou a zeptal se mě, jestli někam pravidelně chodím. K Masařům, povídám. Prý ať jdu od nich, ti jenom tloustnou, žádná technika, on mi zařídí přestup, po každém tréninku peníze na tramvaj, po závodě svačinka, housky se salámem, limonáda, zkrátka co jen jde, oni taky nejsou velký spolek. A tak jsem přestoupil do Cukrovinek. Tam už to byla solidní práce, teorie, výcvik, peristaltika, všechno. A začal jsem se opravdu zdokonalovat. Za pár let jsem vyhrál mistrovství Budapešti v čokoládě Balaton. Ale pak přišly i v tomhle modernizace, slučovaly se spolky, zrušily se soutěže v jednom chodu a amatéři směli startovat jedině v menu.

V tom jsem ale nikdy moc nevynikal, je to jiný svět, musíte se soustředit na moc věcí, jako v pětiboji, zkrátka chce to jiné duševní založení. Nemluvě už o tom, že tohle nemělo u nás ani moc tradici, Bulhaři a Sověti brali šmahem všechno. Hlavně polívka mi dělala problémy. U mužů byl základ deset deci, vývar anebo teplý mírně rosolovitý sulc, a já měl hnusně tuhé ledviny, že jo, nepropustily toho moc, a to byla, to se ví, nevýhoda. Doktor mi řekl, že nikdy nebudu jednička. Ale který osmnáctiletý by tomu uvěřil? Dal jsem se na diuretika, zakazovali mi to, ale já jsem se do toho zakousl, no a to zase nesnášelo moje srdce. V lipidech, tak jsme říkali masu, druhému chodu, že jo, zkrátka v lipidech jsem nebyl nejhorší, uzeného bůčku jsem zmákl i čtyři sedmdesát. V sekci sladkostí jsem pak byl vysloveně jednička; v neapoltánkách. To jsou takzvané máčené oplatky neboli pišingr. Tohle jediné se počítalo na čtvereční metry, můj osobní rekord byl dva devět, jenom pro srovnání, Igor Vokstogonov vyhrál v devětašedesátém mistrovství Evropy s 3,2. Když se zas zavedly závody na rychlost, vrátil jsem se k tomu, třeba mi tady spíš pokvete pšenice. Na vojnu jsem šel tak, že jsem přestoupil do Honvédu. Tady byl zas problém v tom, že jsem měl moc tuhé čelistní svalstvo, a taky trable s jícnem, operace příčným řezem se ovšem u nás tenkrát ještě nedělaly, to jenom v Halle a v Leningradě.

Na Spartakiádě spřátelených armád v Kecskemétu jsem málem umřel. Na žádost Sovětů byl koňský veronský, z toho jsme měli dost vítr, že jo, věděli jsme, co to obnáší. Taky že mi uvízl kousek vaty v jícnu. Taková gáza nebo co. Fofrem laryngotomie, musel jsem na půl roku vynechat, vojenský špitál, tohleto a támhleto, hotová kalvárie. Ale tenkrát jsem si ještě věřil, ať si říkali doktoři co chtěli. Jen co mi bylo líp, hned druhý týden jsem začal trénovat s infúzí, to bylo přísně zakázáno, ale musel jsem ležet, tak co mám dělat? Prasklo to na mě, přiběhl major a řval: to chcete umřít? Ne, zavrtěl jsem hlavou, ale musím cvičit. No, nakonec mi to na zvláštní rozkaz ministra povolili. I tak jsem hodně zeslábl, hlavně nervově. Krátce nato mě chytlo v Katowicích perfektní astmatické strnutí úst, to mě položilo. Lekl jsem se, a nějak se ve mně všechno sesulo. Neodepsali mě, ale člověk vycítí, co si o něm lidi myslí. Politicky se za mě taky nepostavili, řekl jsem si, vystoupím do strany, ošklíbali se, no a já to neforsíroval. Byl jsem párkrát v béčku, ale to bylo taky všechno. Tak si povídám, půjdu od toho. Jsem vyučený mechanik, říkal jsem si, uživím se.

Pár měsíců nato jsem se oženil, byla to taková sportovní láska, ona byla jednička u Konzerváren, přitáhli ji sem z Nagyatádu, byla to taková udělaná venkovská holka. Politicky to měla taky dobré, takže se dostala i na Světový festival mládeže v Havaně, no a tam se konala taková malá exhibice, materiál vezlo zvláštní vojenské letadlo, a tam ona vyhrála ve fazolích s klobásou. I v Népszabadságu psali, že Fidel Castro jim tak tleskal, až málem spadl z tribuny. Jenomže Gizi byla malá, měla věčně potíže s kapacitou, a později jsem už ani já moc nechtěl, aby byla pořád z domu, je to velká zátěž, a domácnost stojí, ani vaření, ani praní, že jo. Ale ona se už do toho taky moc nehrnula, bála se operace, a neustálé roztahování nesnášela kvůli sádře. Takže po prvním, vlastně jediném děcku toho nechala. Lajosek se narodil kolo osmdesát, předčasný porod, že prý kvůli nedostatku vitamínů, mohlo to tak doopravdy být, ale podnik Ovoce a zelenina byl druhá kategorie, takže ani těhotným ženským se tam nechtělo, ačkoliv na to byla vnitřní směrnice, ale je to pochopitelné, kalorné platili mizerné, a u žen s děckama to přece jen hrálo roli. Zkrátka a dobře, pomalu jsme odpadávali, ještě jsme skrze ženu dostali byt a zařízení, a žili jsme jako jiní. Byl jsem demonstrátorem u Restaurací a jídelen Budapešť-sever. Občas jsem zašel k Masařům, ale jen tak, jak se taková stará garda schází, na dršťky, bez sudího a všeho, poměli jsme se, pak jsme se vynulovali, pod sprchou se vyblbli, a hotovo. Potom jsme si někam zašli nabaštit se, byly to takzvané pivní zápasy.

Gizi pořád dorážela, no a něco jsme opravdu potřebovali, tak jsme se začali se ženou nabízet, že například sjezd strany, sedmý listopad a osvobození Maďarska, no takové věci. Jednou se na nás podíval i sám soudruh Biszku, bylo to i v televizi, že jo, bylo třicáté výročí, na obvodě řekli ženě, jestli by nebylo vhodné s něčím vyrukovat. Tehdy jsme dostali díky podniku, a stranický výbor nám taky zatlačil, metrák červeného kaviáru, černý nám nedali, ale i z toho jsme měli radost. Bylo třetího dubna, to si dobře pamatuju, že jo, byl předvečer svátku, krásné slunečné počasí, na baloňáky, velký sál v Kulturáku vyzdobený, svazáci, lidové milice, prostě všechno. Dohoda byla taková, že bez chleba, žena se bála, poslyš, to nezvládnem, vzpomeň si na Ili Fibingerovou, jenom si uříznem ostudu. Neboj, povídám, když to čtyřikrát vyndáme, pak to musí jít, to ale obvod nejdřív nechtěl, ale pak se poradili nahoře a přistoupili na to, s tím, že vynulovat se půjdem vždycky dozadu, mezitím bude recitace, a pak budem pokračovat. Zkrátka čtyři pauzy, zažívací sody co hrdlo ráčí, a počítá se jen čistý čas, přestávky ne.

Vcházíme, vítá nás ohromný potlesk, hlasatel oznamuje, že předvedem to a to, na jedné polovině pódia čestné předsednictvo, soudruh Biszku, sovětský generál a veteráni. Zahrají obě hymny, vběhnou pionýři s kytkami, nám dají taky, my je házíme do obecenstva, jak to bylo domluveno, pak si sednem. Napříč, na druhé straně pódia, pěkně oddělený šňůrou stojí pingpongový stůl, krapet nakloněný, aby bylo dobře vidět. Uprostřed stolů velká třicítka, nakladli jsme ji tam brzy ráno, dva dekoratéři a jeden kuchař, vyjímala se opravdu hezky. Padesát kilo červeného kaviáru, těch druhých padesát padlo na trénink. Mezi každých pět kilo jsme vložili takový tenký plátek slaniny, takovou škálu ze slaniny, abychom za pochodu věděli, jak si stojíme. Začali jsme přesně v půl desáté, hned po generálovi, na znamení trubky. Řekli nám, že když budem chtít pauzu, žena ať nechá zavlát svůj kapesník, to jest ať jím zamává, a pak můžem jít dozadu, mezitím vystoupí Červené náhrobky, pěvecký sbor, to jest program. V druhé pauze jsme byli na šestadvaceti kilech. No, sedíme venku, funíme, já byl oblečený za dělníka, Gizi v lidovém kroji z kraje Matyó, že jo, za selku. Najednou mi žena šeptá, že neví, ale že je jí nějak špatně od žaludku. A jak by ti mělo být po zvracení, povídám. Zrovna jsme měli za sebou peristaltiku. Ale ona, že se nějak moc potí. Dobrá, tak teď začni od vršku nuly, koukal jsem, že tam je to vodnatější, snad trochu řidší. A sodu si ber co nejpozději. Říhat jsme samozřejmě směli. V poslední pauze jí bylo nanic, plakala, byla bílá jako moje košile. Jak odešel doktor, objal jsem ji, prosím tě, ty brečíš? Ty, hvězda z Konzerváren? Jak to bylo tam u Fidela s těmi fazolemi? Vzpomínáš si? No, oči se jí trochu rozzářily, ale je chudinka celá zvadlá. Tak tady končí legrace, zdraví je přece jen přednější, víš, jaká jsou pravidla, půjdu pro doktora. Jé, to nesmíš, on to řekne rozhodčím, ti to celé stopnou, a dovolená v Soči je v čudu, protože tu nám slíbili podmínečně. Tak jo, seber se trochu, těch osm kilo už uděláme i levou zadní. Vzal jsem ji kolem pasu, šli jsme dovnitř takhle v objetí, ale teď ke konci se v tom už jenom nimrala, nezvládla chudák ani dvě kila, takže jsme udělali čtyři celé devět desetin, ačkoliv jsme měli v plánu 4,5, kvůli pětačtyřicátému, že jo, a na  počest hrdinů. Ale i tak to bylo dobré. Ukláníme se tam, ohromný aplaus, velké bravo, podle dohody jsme měli závěrem ještě oběhnout jeviště, ale kvůli ženě jsme jen tak cupkali. Sotva jsme dorazili do šatny, už je tu náměstkyně veducího oddělení kultury, tiskne nám ruce, oba nás dvakrát políbí na tvář, je celá naměkko. Zve nás, abychom zůstali na slavnostní oběd, soudruh Svigadurin nám chce osobně pogratulovat. Mrknu na ženu, je celá zdrchaná, ale přikyvuje, samozřejmě, nemůžem se z toho vyvlíct. Vynulujem se, dáme si do pořádku dech, a povídám doktorovi, aby jí dal injekci. Nepomohla jí. Nějak jsme se doškobrtali k slavnostnímu stolu. Gizi, napij se trochu koňaku, šeptám jí. Lízne si, ale je jí čím dál hůř. Zrovna přinesli druhý chod, když omdlí. Ale direktně na smažený řízek, nestihnu ji včas zachytit. Od mládí jsem nic takového nezažila, povídá, a padá dopředu jako žok. Přijela sanitka, to už jsme byli ve vrátnici, aby nedošlo k pozdvižení. Co jedla?, ptá se doktor, taková tlustá, festovní ženská, určitě se přejedla. Je víc než já, pane doktore. Ale stejně, co jedla? Kaviár, povídám. No, tak ten byl určitě zkažený. Nepřel jsem se. A neřekl jsem mu, jaký jsme měli závazek. Zkrátka a dobře, žena tenkrát málem umřela.

Dva roky nato jsme se rozvedli, dala se do kupy s jedním známým pekárenským trenérem, emigrovali do nevjorku, vystupují tam v takových bůhvíjakých lokálech. Mají prý jedno úspěšné číslo, Gizi uhněte těsto, dělá z něj takové kuličky, hází je chlapovi do úst, a on je syrové polyká. Tohle je ale jaksi nechutné. Takhle žertovat s chlebem. Jednou mi napsala, abych jí odpustit, ona se na mě taky nezlobí, ale má jenom jeden život, a ten by chtěla strávit zamilovaná. Vede se jí dobře, hodně se koupou v moři, Lajoskovi posílá milion pusinek, chtěla by ho jednou dostat ven na studia. Ani jsem jí neodpověděl.

A tak pomalu všechno odpadlo, ale mně to nevadí, já si vystačím sám, zavřu se tady, demoluju a buduju. Syn říká, že nechá předělat vchod, měl by se vybourat kousek kuchyňské zdi, ale vždyť v domě stejně není výtah. Ale hlavně já po tom netoužím. Žiju si uvnitř, vlní se ve mně nekonečno. Já už nesoutěžím, nebo jak tomu mám říkat, jenom sám se sebou, není to ani soutěžení; je to exhibice. Je v tom pohoda, pomalé vyčkávání. A ještě stále se mi rozpíná kůže, až se mi začne trhat, až uvidím, že se mi trhá, jenom otevřu Gizi dveře. Starý známý od závodní stráže, ten trenér z Továrny na cukrovinky, ten když přijde s materiálem, navaří mi na týden dopředu, odnese nádobí na umytí a přinese mi nové. Někdy mi pomáhá v peristaltice, hlavně od té doby, co to zkouším i s obalem. Nikdo mi neuvěří, že i staniol se vstřebá. Vymyslel jsem si tohle mistrovství v čokoládě Balaton, dávám si všelijaká jména, Sciófocký Gordon, Buffalo Joe, Olejový Ratata a tak, a každou neděli odpoledne si změříme moje umění. Je to vlastně jedno, ale vedu si přesné účetnictví, zvládnu čtyři sta kusů za hodinu, a když nesundám staniol, tak čtyři sta sedmdesát. Stojí v řadě jako domino, namířím na ně stojací lampu, takový výhled musí být z Tihanye za slunného dne, alespoň starý Jenö to říká. Světlo se mihotá na vodě jako rybí šupiny. Jen ťuknu do první a hned se rozvlní všechno.

A krmím svoje kočky. Jedna z nich je Gizela, sto sedm kilo, padesát tři centimetrů vysoká. Mourovaná. Z té něc bude. Sní deset kilo margarínu, toho levnějšího. Dvě hodiny denně musí žvýkat, existuje taková československá gumová cihla, hlavně tu. Ale na můj Balaton jen prská. Někdy tak dumám, jestli se najde ještě někdo, kdo tyhle nováčky zavede na exkurzi do Továrny na cukrovinky. Lajosek, ačkoliv je už ostřílený nimrod, nemůže kočky ani vidět. Zatne zuby, neřekne ani slovo, vyvětrá, přinese mi vnitřnosti ze zvěřiny a šípky. Nemám moc rád, když přijde, bojíme se ho. A Gizela zas nemá ráda mě, čím je tlustší, tím víc. Musel jsem nechat mezi nás udělat mříž, protože kouše. Já ji zas nechci navykat na maso, má čas za pár let, až bude dorostenka. Vždyť i já jsem začínal svého času s tuky. Nespěchej na mě, Giziko, povídám jí, nejdřív musíme uzrát tvrdou prací, ty pro to, já zas pro no, ale ona si nedá říct. Je vám to ale kus trdla, ta maličká.