Joseph Roth: Autodafé ducha

Krvavý vpád barbarů do dokonalé techniky, hrozivý dav zmechanizovaných orangutanů, vyzbrojených ručními granáty, jedovatým plynem, čpavkem a nitroglycerinem, plynovými maskami a letadly, toto povstání potomků ducha (ne-1 i přímo krve) Kimbrů a Teutonů znamená mnohem víc, než si ohrožený a terorem sužovaný svět připouští. Přiznejme si a vyslovme to nahlas: Evropa ducha kapituluje. Kapituluje ze slabosti, lenosti, lhostejnosti, z pohodlnosti myslet (až úkolem budoucnosti bude zjistit, proč tak hanebně kapitulovala).

My, němečtí spisovatelé židovského původu, musíme v těchto dnech, kdy dým z našich spálených knih stoupá k nebesům, uznat, že jsme byli poraženi. Proto splňme my, první vlna vojáků bojujících pod praporem evropského ducha, nejšlechetnější povinnost čestně poražených bojovníků - uznejme svou porážku. Ano, jsme poraženi.

Nebylo by důstojné sahat už teď po vavřínech našich budoucích vítězství. Bylo by pošetilé zvěstovat s předstihem konečné vítězství lidského ducha nad momentálně vítězící zvířenou z Leuna-Werke, z I.G. Farbenwerke a dalších chemicko-technologických pralesů. Jsme pyšni na svoji porážku. Stáli jsme v prvních řadách obránců Evropy a jako první jsme byli poraženi. Naši kamarádi „árijské krve" mohou ještě doufat v milost (za předpokladu, že budou ochotni, i v nejmenší míře, vyjadřovat se jazykem Goebbelse a Goringa). Možná dojde i k tomu, že se Vandalové Třetí říše pokusí na čas pro sebe využít „árijské" spisovatele velkého literárního věhlasu jako teď pronásledované Thomase Manna či Gerharta Hauptmanna, aby lidstvo oklamala a s pomocí válečné lsti přesvědčila, že i nacionální socialismus respektuje evropského ducha. Ale my, spisovatelé židovského původu, jsme bohudíky chráněni před pokušením přiblížit se těmto barbarům. Jsme jedinými reprezentanty Evropy, kteří se do Německa nemohou vrátit. I kdybychom mezi sebou měli zrádce, který by s těmi rozbíječi Evropy chtěl uzavřít hanebný mír - nemohl by! „Asijská" a „orientální" krev, kterou nám současní vládci Německé říše předhazují, nikomu z nás určitě nedovolí dezertovat ze vznešených řad evropské armády. Sám Bůh - a na to jsme pyšní - nám nedovolí, abychom křesťanskou a židovskou Evropu zradili. Bůh není na straně vítězů, ale poražených! V době, kdy Jeho Svatost, neomylný papež křesťanů, uzavírá mírovou smlouvu, „konkordát" s nepřáteli Krista, kdy protestanti zakládají „německou církev" a cenzurují bibli, zůstáváme my, potomci starých Židů, předků evropské kultury, jejími jedinými legitimními německými reprezentanty. Díky neproniknutelné božské moudrosti nejsme schopni ji zradit germánskému, čpavkem vyzbrojenému bohu války a pohanské civilizaci jedovatých plynů ani fyzicky.

Cítili se němečtí spisovatelé židovského původu - i němečtí spisovatelé obecně - v Německé říši někdy doma? Tady existuje dávné, historií potvrzené podezření, že němečtí literáti, ať židovského či nežidovského původu, byli v Německu vždycky pouhými cizinci, domácími emigranty, které spalovala touha po pravé vlasti, i když v ní žili. Od doby, co Bismarckova „Druhá říše" prosadila nadvládu fyzických, materialistických a vojenských sil nad duchovním životem, kdy ustavila typ „kaprála", který svět akceptoval jako prototyp Němce, se němečtí spisovatelé ocitli v morálním vyhnanství. Místo za kaprálem obsadil inženýr, který mu dodával zbraně, za ním stál chemik, který vylepšoval jedovatý plyn, aby dokázal ještě důkladněji zničit lidský mozek, a zároveň míchal pyramidon proti bolestem hlavy. Německý profesor, kterého humoristické časopisy líčily jako dobráckého snílka zapomínajícího všude deštník, byl ve skutečnosti nejnebezpečnějším (protože nejdogmatičtějším) nepřítelem evropské civilizace, vynálezcem jedovatého plynu v samotné filologii, který byl placen za to, aby jako poddůstojník university, která se za Viléma II. proměnila v kasárna, propagoval ideu pruské nadřazenosti.

V nové „Německé říši" byli opravdoví spisovatelé jedinými svobodnými a nezávislými osobami, a tudíž revolucionáři v pravém smyslu slova. Proto se v království techniky, kaprálů, slavnostních vojenských pochodů a stání v pozoru cítili jako emigranti a lidé bez vlasti už dávno před Hitlerem. Pokud chceme pochopit nedávné pálení knih, musíme se naučit vnímat současnou „Třetí říši" jako přirozený důsledek pruské říše Bismarcka a Hohenzollernů, ne jako reakci na ubohou německou republiku s jejími slabými národními a sociálními demokraty. Prusko, vládce Německa, smýšlelo od počátku nepřátelsky o duchu, o knihách, o Bibli, o židech i křesťanech, o humanismu i o Evropě. Hitlerova „Třetí říše" se strašákem evropského světa stala jenom proto, že měla odvahu dokončit, co Prusko zamýšlelo vždycky, totiž spálit knihy, pozabíjet židy a zfalšovat křesťanství. Židé, kteří se v Německu cítili doma, propadli velkému historickému omylu, když se podřídili pruskému kaprálovi, a nespojili se s pravým německým duchem. Kolem roku 1900 se v Německu objevila kategorie Židů, které bychom mohli označit jako „Židy císaře Viléma", „židovské Prusy" či „židovské poručíky v záloze", krátce jako „nedělní Židy". Aniž by se vzdali své víry, pokoušeli seji proměnit v jakýsi druh protestantismu a ze svých templů nadělat pruská kasárna. Nazývali se „německými občany židovského vyznání". Skutečnost, že se označili za „německé občany" a ne za „Němce" dokazuje, že cítili sami, že státní občanství zdaleka ještě neznamená splynutí lidu a národa. Měli v sobě ještě tolik vůle, že neopustili tisícileté tradice svých otců, ale už neměli sílu, aby je zachovali neporušené. Sami nedokázali konvertovat, chtěli pokřtít židovskou víru. Tak se objevili židovští knězi s protestantským chováním a v protestantském oděvu, tak vznikly „reformované izraelské obce", světící neděli místo soboty. Tak vznikla židovská vrstva, ubírající se na Den smíření v luxusních drožkách a v uniformách záložních desátníků pruských regimentů do templu - domu zrazeného Boha, Tito Židé dospěli až tak daleko, že „židovské vyznání" považovali za státem povolenou koncesi Jehovovi jako dvojčeti pruského boha... Nestálí a kolísající ve svém smýšlení vyznávali liberalismus a svobodné zednářství a cítili se oprávněni pronajmout si „německou civilizaci", zavádět a upřednostňovat literární či jiné „módy"; chtivě bažili po nových věcech a protože zapomněli na Jehovu, stali se z nich nekritičtí obdivovatelé korupčního chování jak v literatuře, tak ve výtvarném umění a na divadle,

Zhruba od roku 1900 určovala, nechceme-li přímo říci ovládala, tato „vyšší židovská vrstva" rozhodující část německého uměleckého života. Nutno přiznat, že kromě chyb měla nesporné kvality a ctnosti a její omyly byly zhusta ozdravné. V celé říši s téměř šedesáti milióny obyvatel se nenašla jediná společenská vrstva, včetně silné vrstvy průmyslníků, která by projevovala, až na jednotlivé výjimky samozřejmě, aktivnější zájem o umění a věci ducha. Celý civilizovaný svět ví, že pruští Junkeři" umějí sotva číst a psát; jeden z jejich reprezentantů, německý říšský prezident Hindenburg, veřejně prohlásil,-ze za svůj život nepřečetl jedinou knihu. A přece to byl právě on, už ve svém mládí přestárlá modla, kterou za války dělníci, sociální demokrati, novináři, umělci i Židé tak zbožňovali a po válce německý lid (dělníci, Židé, novináři, umělci, sociální demokrati) dvakrát po sobě zvolil říšským prezidentem. Není snad lid, který si hlavou státu zvolí modlu, jež v životě nepřečetla žádnou knihu, sám netečný k jejich pálení? Mají snad oni židovští spisovatelé, učenci a filosofové, kteří Hindenburga volili, právo stěžovat si na hranice, na nichž teď hoří myšlenky nás všech? Němečtí průmyslníci vyrábějí ocel a železo, děla a „tlusté Berty" a kují moderní „Siegfriedovy meče". Němečtí velkoobchodníci produkují levné šmejdy made in Germany a zaplavují jimi nešťastný svět. Jen němečtí Židé (lékaři, právníci, malí obchodníci i majitelé velkých obchodních domů, řemeslníci i továrníci) se zajímali o literaturu, divadlo a hudbu a navštěvovali muzea. Tu a tam propadali špatnému vkusu snobů, ale v celém Německu se nenašel nikdo, kdo by je dokázal usměrnit a pomohl jim napravit jejich omyly. Židé vydávali časopisy a noviny, Židé je platili, Židé je četli! Většinu „čistě árijských" básníků, spisovatelů a herců objevili a podporovali židovští kritici! Zaznamenali jsme po „očištění" literatury a divadla jen jednoho jediného herce či literáta, hodného obecné pozornosti, který by uznání nedošel už v době, kdy se kritika a veřejné mínění ještě těšily podpoře Židů? Ať Třetí říše označí alespoň jediného „čistě árijského" spisovatele, herce nebo hudebníka, jemuž by Židé bránili v rozvíjení jeho talentu a kterého by osvobodil až pan Goebbels! Ve stínu hákového kříže, v krvavém odlesku hranic, na nichž planeme, se mohou rozvíjet jen diletanti...

Od počátku 20. století přispěli k rozvoji německé literatury tito židovští autoři - i poloviční či čtvrtinoví Židé (autoři „semitského původu", abychom hovořili jazykem Třetí říše)! Vídeňan Peter Altenberg, trubadúr 20. století, citlivý pěvec nenápadné a utajované ženské krásy, kterému barbaři rasové teorie spílali už od počátku jako „dekadentnímu pornografovi"; Oscar Blumenthal, autor jemných, nenáročných, ale vkusných komedií; Richard Beer-Hofmann, noblesní „kovář" německého jazyka, dědic a vykladatel biblické tradice; Max Brod, nezištný přítel Franze Kafky, horlivý a velmi vzdělaný pokračovatel v tradici velkého vyprávění, který literárně oživil Tychona de Brahe; Alfred Dóblin, jeden z nejoriginálnějších intelektuálů současnosti, který objevil a jako první do německé literatury uvedl typ lidového Berlíňana; Bruno Frank, svědomitý dělník slova, zkušený dramatik, pacifista a pěvec pruské minulosti; Ludwig Fulda, lyrik a dramatik, autor kouzelných vtipných komedií; Maximilian Harden, neúnavný a možná jediný opravdový německý publicista; Walter Hasenclever, vášnivý dramatik; Georg Hermann, pravdivý vypravěč o prostém člověku; Paul Heyse (poloviční Žid), první německý nositel Nobelovy ceny za literaturu; Hugo voň Hofmannsthal, jeden z nejnoblesnějších lyriků a prozaiků, klasický dědic katolických pokladů starého Rakouska; Alfred Kerr, fantazií překypující divadelní kritik; Karl Kraus, velký polemik, velmistr německé literatury, fanatik jazykové čistoty a apoštol stylu; Else Laskerová-Schúlerová, básnířka, již se neodvažuji označit žádným dodatečným přívlastkem; Klaus Mann (poloviční Žid, syn Thomase Manna), nadějný mladý spisovatel pozoruhodného stylistického nadání; Alfred a Robert Neumannové, vynikající epikové; Rainer Maria Rilke (čtvrtinový Žid), jeden z největších evropských lyriků; Peter Panter, polemik, z jehož díla duch přímo srší; Caři Sternheim, opravdu přesvědčivý vypravěč a dramatik; Ernst Toller, autor básní Vlaštovčí knihy (Ďas Schwalbenbuch), který prožil sedm let v jedné bavorské pevnosti, protože miloval svobodu německého lidu; Jakob Wassermann, jeden z prvních opravdu evropských romanopisců; Franz Werfel, velkolepý básník, autor lyrických dramat a vypravěč; Karl Wolfskehl, vznešený upravovatel mýtů; Caři Zuckmayer, dramatik zemité síly; Arnold Zweig, autor vynikajících románů o „seržantu Gríšovi" a „hříšníku de Vriendtovi", romanopisec a esejista z Boží milosti. Listina bojovníků ducha poražených Třetí říší zdaleka není úplná! Čtenář všechna jména ani znát nemusí. Stačí, že je pozdraví. Stejně jako já, když k nim přiřadím i své nejmilejší přátele, u kterých mi přátelství nedovoluje ozdobit je nějakým dalším přívlastkem: Stefana Zweiga, Hermanna Kestena, Egona Erwina Kische, Ernsta Weisse, Alfreda Polgara, Waltera Mehringa, Siegfrieda Kracauera, Valeriu Marca, Liona Feuchťwangera, zemřelého Hermanna Ungara a věčného proroka a věštce Maxe Picarda.

Německo-židovští autoři, které jsem v seznamu zapomněl uvést, nechť mi laskavě prominou. Ti z uvedených autorů, kteří se na seznamu ocitli v sousedství svého nepřítele, nechť neprotestují. Na poli cti ducha padli přece i jejich nepřátelé. V očích německých vrahů a žhářů jsou židovskou krví a evropským duchem poskvrněni všichni stejně.

Ohrožený a terorem sužovaný svět se jednou bude muset vyrovnat s tím, že svobodník Hitler nepřinesl evropské civilizaci jen novou kapitolu antisemitismu. Třetí říše je začátkem konce světa! V jiném smyslu to říkají sami žháři. Jestliže tato říše ničí Židy, pronásleduje Krista. Poprvé v dějinách nejsou Židé vražděni proto, že ukřižovali Krista, ale proto, že z nich vyšel. Jestliže pálí knihy židovských nebo ze židovství podezřelých autorů, přikládá ve skutečnosti poleno ke Knize knih - k Bibli. Jestliže vyhání nebo zavírá židovské soudce a advokáty, obrací se tímto aktem proti veškerému právu a spravedlnosti. Jestliže nutí spisovatele evropského významu k emigraci, dává tím najevo své opovržení vůči Anglii a Francii. Jestliže týrá komunisty, vyhlašuje boj ruskému a slovanskému světu, ne Trockému a Leninovi, ale světu Tolstého a Dostojevského. Jestliže zesměšňuje Rakousko, posmívá se německému katolictví; a jestliže chce dobýt Rakousko, míří na celý Jadran. Mussolini se mýlí, ještě totiž kimberské a teutonské válečníky nezná; před dávnými časy se jeden Říman také nechal oklamat barbary; Mussolini by se měl z dějin lépe poučit! Jestliže Třetí říše ujišťuje o přátelství s fašisty, pohrdá „římským právem". A jednoho dne svět s údivem zjistí, že mu svobodník vládne (ve své rozkazovací pravomoci má teď už i jednoho polního maršála!). My, němečtí spisovatelé židovského původu, jsme za Evropu padli jako první. Byli jsme ušetřeni bláhovostí a výčitek svědomí. Zůstala nám jenom čest...!

Židovští autoři mají v německé literatuře nepopiratelnou zásluhu na objevení a literárním zhodnocení urbanismu. Židé objevili a předmětem literatury učinili město a život jeho obyvatel. To oni objevili mnohovrstevnou městskou civilizaci, kavárnu i továrnu, bar a hotel, banku i velkoměstského maloměšťáka, honosná sídla boháčů i chudinské čtvrti, hřích a neřest, den i noc ve městě, charakter obyvatele města. Židovské talenty k tomu předurčilo městské prostředí, z něhož většina z nich pocházela, protože tam byli kdysi ze společenských důvodů zahnáni jejich rodiče. V neposlední řadě je k tomu předurčila i jejich lépe vyvinutá sensibilita a kosmopolitismus. Většina německých spisovatelů nežidovského původu se zabývala venkovem, jež byl jejich domovem. V mnohem větší míře než v jiných zemích je v Německu rozšířena regionální literatura, tzv. Heimatliteratur, která se dělí podle oblastí, krajů a kmenů, má mnohdy značnou literární kvalitu, ale pro běžného Evropana je nedostupná. Pro svět existovalo pouze „Německo", jehož literární interpreti byli většinou židovští spisovatelé. Oni vysvětlovali Francouzovi, Angličanovi či Američanovi německý svět. To jim nemohli zapomenout nacionalismem omezení kritici a historici, kteří předmět, téma literatury pošetile považovali za autorovu osobní věc. Židovský autor nepocházel „z rodné hroudy", protože psal o městě; byl to „kavárenský literát", protože objevil bary; byl to „vlastizrádce", protože reprezentoval svět; byl to „povrchní žvanil", protože dal smysl abstraktnímu jazyku, který Němci učí své provinční diletanty; byl „fejetonistou", protože ovládal lehkost a šarm; Jen žertoval", protože měl ducha; jestliže se odvážil popisovat krajinu, byl okamžitě kritizován, že ji vidí „rozumem", ne srdcem. Nikdo se nepozastavil nad dojemným vyznáním Má cesta Němce a Žida Jakoba Wassermanna. Naráz všichni zapomněli na krásnou německou bojovnou píseň poručíka H. Zuckermanna, rakouského Žida, který padl ve válce. Už nikdo si nevzpomíná na vlastenecké básně Ernsta Lissauera, nedopřává sluchu kdysi tak vyhledávanému dramatickému dílu polovičního Žida Zuckmayera,.

Literární antisemitismus existuje v Německu od roku 1900. Mnoho antisemitů, mezi nimi rasista Adolf Barthels či umírněný Paul Fechter, usilovně potíralo, často vedeno osobní nenávistí, literární díla židovských autorů. Jistě i mezi židovskými pamfletisty najdeme hrubiány a lidi bez vkusu, jenomže právě ti jsou vydáváni, neprávem, za typické reprezentanty židovských spisovatelů! Po roce 1918 se četná provinční knihkupectví dotazovala, než nějakou knihu, aniž by se obtěžovala ji otevřít, vystavila ve výkladní skříni, zda jejím autorem není Žid. Žádný z židovských autorů si však na sílící literární antisemitismus veřejně nestěžoval. S nejlepšími nežidovskými autory spojují židovské spisovatele těsné, často hluboké přátelské vztahy. Velkého německého stylistu Hanse Carossu (není Žid) objevil a podporoval významný židovský spisovatel (vím, že za těchto okolností si nepřeje být jmenován). Připomeňme v této souvislosti, že Hans Carossa je jediným nežidovským německým autorem, který odmítl vstoupit do akademie „Třetí říše". Německý tisk to přešel mlčením, proto se o tom v zahraničí neví.

Většina z nás byla ve válce, mnozí v ní padli. Pro Německo jsme psali, pro Německo jsme umírali. Za Německo jsme prolili dvojí krev: tu, co udržuje náš fyzický život, a tu, jíž píšeme. O Německu, pravém Německu jsme zpívali! Proto nás teď Německo pálí na hranici!

Cahiers Juifs (Paříž), září/říjen 1933 (Z francouzského originálu)