Josef Kroutvor: Klobouk, kniha a hůl

Mácha a počátky turistiky

„V druhé besídce nedaleko nás seděla veselá společnost českých turistů, prázdnila pilně hojnou zásobu dobré chme­loviny a dávala si od dvou harfenic hráti a zpívati veselé písně,“ píše Antonín Pfleger Kopidlanský. Úryvek pochází ze Vzpomínek starého vlastence, které byly otištěny roku 1899 v pátém čísle Zábavných listů. Následuje sloka písně a dovětek, že právě tato píseň velmi potěšila Karla Hynka Máchu.

Zpěv a kdysi populární písničky ponechejme stranou, zají­má nás zmínka o společnosti českých turistů. Pfleger Kopi­dlanský zapisuje své vzpomínky až v době pozdější, kdy je pojem „turista“ už součástí slovníku. Nové slovo se poprvé objevuje v Anglii, v kolébce turistiky, a to kolem roku 1800. Odtud pak přechází jako módní termín do Francie; výskyt „turisty“ je zde doložen od roku 1816. Je pravděpodobné, že Mácha sám ještě pojem neznal, ačkoliv byl zdatným turis­tou. Pfleger Kopidlanský označuje fenomén („počátkové turistiky“), ale mluví přitom už moderním jazykem. Mezi rokem setkání s Máchou a rokem, kdy paměti vyšly, je rozdíl více než poloviny století. Veselá společnost českých turistů by se asi velmi divila, co že je on zač.

Počátky turistiky spadají do období sentimentalismu a romantismu. Tady začíná vášeň, která posedla nejprve Angličany – ti jsou totiž prvními turisty. Angličané už v 18. století objevují Itálii, Švýcarské Alpy, Porýní a také Řecko a Blízký Východ. Cestování bez účelu se stává mó­dou, druhem moderní zábavy, dokonce i životní filozofií, kosmopolitismem, novou zkušeností, součástí vzdělání. Je to typický komplex moderního člověka, sice inspirace, ale také únik, neklid, moderní neuróza. K prvním cestovatelům patří samozřejmě aristokraté, ale móda brzy zasáhne i střední vrstvy. Z Anglie se přenese turistika na evropský kontinent, rychle se rozšíří do Francie a Německa. Takže ve třicátých letech 19. století může i náš Mácha podnikat výlety po vlasti a vydat se až do Benátek.

Literatura sentimentalismu a romantismu povzbuzuje k vý­letům do přírody a k cestování. Jean ­Jacques Rousseau s oblibou koná své procházky, ale v podstatě se stále ještě drží jednoho místa. Pro sentimentálního chodce je locus důležitější než topos. V podobném smyslu uvažuje i Willi­am Hazlitt (1778–1830) v eseji On Going a Journey (1822). Příroda je mu pravým opakem společnosti, v přírodě chce být Hazlitt sám. Chůze je jednou z nejradostnějších věcí na světě, při této činnosti je člověk svobodný. Sentimentalis­té oslavují pobyt v přírodě, ale turistika je jim ještě vzdá­lená a cizí. Filozofický individualismus této peripatetické školy se pohybuje v soustředěných kruzích, sentimentální chodec se navrací tam, odkud vyšel. Cestování jako takové je záležitostí teprve romantismu, George Gordona Byrona a spol.

Neklidný anglický básník (1788–1824) se vydává poprvé na cestu v roce 1809. Během dvouletého putování navštíví Řecko, ruský Cařihrad, exotickou Albánii, kde také vzniknou první skici Childe­ Haroldovy pouti. Další cesta, do Švý­carska a Itálie v roce 1816, má téměř klasický turistický ráz. Kulhavý chodec, ale zdatný plavec, donchuán z nešťastné lásky, ale především první básník evropského romantismu je v té době už legendou. Byron se podivuje krásám Ženev­ského jezera a zúčastňuje se i slavného benátského karne­valu. Na podobné cesty křížem krážem Evropou se vydávají také další romantici: J. Keats, P. B. Shelley, A. W. Schlegel, Madame de Staël. Jen A. S. Puškin nikdy neopustí Rusko – nemůže.

„Už před počátkem století byli Angličané cestovateli par excellence. Italské cesty Keatse a Shelleyho jsou svědec­tvím jejich cestovní mánie stejně jako průkopnické výkony Byronovy, který platí za pravý typ moderního turisty. Ještě za našich dnů se ve venkovských krajích Řecka setkáváme s výrazem ,lordoi‘, který označuje turisty,“ říká německý básník Hans Magnus Enzensberger v eseji Teorie turisti­ky. Ale proč právě Angličané? Enzensberger se domnívá, že anglická turistika je reakcí na anglický průmysl a tech­nickou civilizaci. Angličané jako první zakusili konflikt s moderní odcizenou skutečností. Tak se ukazuje, že turis­tika není jen fenomén literární, ale také sociologický.

Vliv Byrona na K. H. Máchu byl už mnohokráte před­mětem vzrušených literárněhistorických debat. Byron je nepochybně symbol a tomuto symbolu se nelze vyhnout. Nelze žít mimo dobu a její ideály. Navíc Byron představuje symbol nový, moderní, ne nepodobný dnešním „hvězdám“. U Máchy je tedy třeba rozlišovat vliv Byronovy osobnosti, vliv shodný s dobou, a vliv Byronova díla na Máchovu tvor­bu. Vliv osobnosti je nepochybně silnější než vliv literární. Mácha sdílel Byronovu pózu, jeho chování bylo často až bizarní, ale literární jádro zůstalo autentické, bez známky epigonství. Není třeba zapírat, že Mácha byl byronovec, stoupenec byronismu neboli evropského romantismu.

O Byrona se Mácha intenzivně zajímal: na úryvek ze čtvr­tého zpěvu Childe­ Haroldovy pouti si sám složil melodii, v zápisníku si zaznamenal výši Byronova honoráře... Byro­na také Mácha zařadil do trojice nejbližších básníků. Snad i Byronova cestovatelská vášeň Máchu zaujala, alespoň to nepřímo dosvědčují četné „turistické“ výpisky. Albert Pražák k tomu píše: „Četl cestopis (byly to zápisky z cest po Illyrii a Dalmácii uveřejněné v časopise Ausland, 1832) zřejmě s představou, jako by byl cestoval sám a nahrazoval si jím i nemožnost, aby čerpal dojmy z exotičtějších krajin, jak bylo popřáno např. Byronovi. Zvlášť r. 1834 četl mnohé cestopisy po Alpách, po Arménsku, Makedonii, Dalmácii Bulharsku, Turecku, Rusku, Anglii, Skotsku, Švýcarech, Asii, hlavně ze Sommrových zeměpisných knížek nebo i ze zahraničních příruček a cestopisů, jako by se nemo­hl tohoto cestovního exotismu dosytiti. Hledal tak snad i svou krajinu, jako hledal ženu své představy, lákala ho její dojmová živelnost.“ Mácha si nemůže sice dovolit to, co aristokrat Byron, ale je posedlý stejnou potřebou úni­ku. Máchův exotismus se zatím vybíjí jen ve světě představ, než najde hranice svých možností. V jistém smyslu končí Máchův procítěný exotismus láskou k vlasti, zakotvením v české krajině.

Na Máchu ovšem Byron nepůsobil přímo, jeho romantis­mus byl zprostředkován německou a polskou literaturou. Tato oklika je důležitá i pro naše téma. Daleko bližší je máchovskému putování po krajině pojem poutníka než turisty. „Der Wanderer“ – to je jeden z nejfrekventovaněj­ších výrazů německého romantismu. Romantický poutník chodí především pěšky, potuluje se krajinou, jeho pohyb je iracionální. Tato specifická existence má jakési záhadné poslání. Poutník cestu spíše hledá, často i bloudí, cesta je osud, volání a mámení. S turistou má poutník jen někte­ré shodné zájmy, jinak jsou to psychologicky dost rozdílné typy. Poutník je stále nešťastný, žene ho vnitřní trýzeň, je to spíše osamělá postava. Turista je mnohem povrchnější, dává přednost zábavě a společnosti, i když také on před ně­čím prchá. Poutník je spíše tradiční psychologická figura, turista spíše figura moderní a sociologická. Poutník a turis­ta se na cestě míjejí, ale setkávají se u cílů svých cest. Jak poutníka, tak turistu zajímají pamětihodnosti a přírodní krásy.

Máchovo putování a cestování má už na první pohled čet­né shodné rysy s německou romantikou. Příčina pohybu je hluboce vnitřní, psychologická. Básník se cítí nešťas­ten, a proto odchází do přírody hledat úlevu. Jen některé Máchovy cesty mají konkrétnější ráz a podobají se „turis­tickým trasám“. Poutníkovi je turistický výkon ještě zcela neznámý, pro Angličana je ovšem sport součástí turistiky. Sportovní moment potlačuje poutnický sentiment a vytvá­ří zcela novou kvalitu. Stejně tak jako turistika je konec­ konců i sport anglický vynález. Slovo je odvozeno od výrazu „dissport“ a znamená rozptýlení, zábavu, fyzickou aktivitu v přírodě.

Anglickou turistiku na rozdíl od německé konzervativní romantiky doprovází sport, pojem sportu je dokonce starší než turistika. Výskyt tohoto moderního slova se totiž datuje až od roku 1828. Už Byron po návratu z první cesty zdůraz­ňuje především sportovní výkon, když říká: „Viděl jsem vše, co je pozoruhodného v Turecku, zvláště Tróju, Řecko, Caři­hrad a Albánii... Myslím, že jsem neudělal nic, čím bych se lišil od jiných cestovatelů, vyjma snad to, že jsem plaval ze Sestu do Abydu, a to je výkon dost slušný pro dnešního člo­věka.“ Povšimněme si zejména závěru jeho cestovní zprávy: fyzický výkon se už považuje za kvalitu moderního životní­ho stylu. Překonání Dardanel zastiňuje i Childe­Haroldovu pouť, o které koneckonců vůbec není řeč.

Je tedy přece jen třeba trochu rozlišovat. Něco jiného jsou Máchovy toulky kolem Kokořína či Bezdězu, kde se styli­zuje do postavy poutníka, a něco jiného je cesta do Krko­noš s namáhavým výstupem na Sněžku. Krkonošská pouť, i když se nazývá poutí, je už turistickou cestou.

Knihu vydalo nakladatelství Pulchra v roce 2009.