Jorie Graham: Modlitba

Opřena u doku o zábradlí pozoruji rybky, tisíce rybek, jak ve vodě
mihotavě krouží, každá jak drobný sval, ale také, byť žádná nesvede
sama vytvořit proud, svou jednotnou souhrou (měníce směr, znovu
 se sdružujíce,
znovu jednotně rušíce svou jednotu) ze sebe uskutečňují
sledovatelný proud, který si sice nedokáže poradit s nárazy zvednutých vln, živených přístavním cyklem kýlových brázd, odklonit je třeba jen o píď tam, kde narážejí na tvrdší odpor, s vodou, jež jakoby vybuchovala
sama do sebe (je přece vrstevnatá), avšak ten proud je skutečný, a i když
většinou neviditelný, dokáže do viditelna vysílat šipkový pohyb (ty rybky),
který si vynucují změnu –
a to je svoboda. Tohle se síla víry. Nikdo nezíská to,
co chce. Nikdy už nebudeš znovu týž. Toužení
má být čisté. Co dostaneš, musí se změnit. Měnit se
každou blýskavou minutou, jíž se tká nekonečnost,
a samozřejmě také zapomnění, následný otřes čehosi, co se událo na moři. A hle – ruce plné písku, a prosévají ho
ve větru, a já přihlížím a říkám vezmi si to, tohle
jsem zachránila, ber, pospěš si. A jestli teď
naslouchám? Poslyš, nic jsem neříkala. Jenom jsem
cosi udělala. Neuměla jsem si vybrat slova. A teď mohu jít.
Vrátit se ovšem nemohu. Ne k tomuhle. Nikdy.
Na rtech se mi usadil jakýsi duch. Věř mi: nikdy.


Přeložil Miroslav Jindra