Jorge Semprún: Ztráta přítele

Stisk jeho paží na mých ramenou se stává křečovitým a on sklíčeným skřehotavým hlasem vykřikne: „Neopouštěj mě, příteli“. Chystal jsem se mu říci, aby nehloupnul, přece, jak bych ho mohl opustit, ale jeho tělo najednou znehybnělo a ztěžklo a já skoro přepadl doprostřed té temné dýchavičné masy ve voze, s nenadálou tíhou, mrtvou váhou těžkou jako kámen, na krku. Pokouším se podepřít na své zdravé noze, té, která nebolí a není oteklá. Snažím se napřímit a zároveň podepřít tělo, které se stává těžkým, tak nekonečně těžkým, ponechané své vlastní mrtvé váze, tíze celého života, který najednou vyprchal.

Vlak se pohybuje plynule a já podpírám svého přítele ze Semuru. Držím ho v náručí a pot mi stéká po tváři, přestože dovnitř proudí studený noční vzduch otvorem, jímž teď září světla.

„Neopouštěj mě, příteli“, řekl mi a já to shledávám absurdním, protože je to on, kdo opouští mě, protože je to on, kdo odešel. Chlapík ze Semuru se už nedozví, jak tahle cesta dopadne. Možná je to ale pravda, možná jsem to já, kdo ho zanechal samotného, kdo ho opustil. V pološeru se snažím prohlédnout si jeho tvář, nyní tmavnoucí, ten výraz napjatého překvapení, jenž se v ní zračil, když mne žádal, abych ho neopouštěl. Ale nejde to, z mého přítele ze Semuru zbyl jen nerozluštitelný stín, který je tak těžké udržet v mých sevřených pažích. Jak tu tak stojíme, živý a mrtvý, spojeni dohromady, nikdo nám nevěnuje pozornost. S velkým rachotem brzd přijíždíme, nehybní cestovatelé, do oblasti nevlídných světel a štěkajících psů.      

Ztráta přítele (str. 213-214)
Přeložila Michaela Červenková