Jorge Semprún: Dobytčák

V polosvětle krytého vozu jsem pozvedl palec u nohy. Palec za tu první noc. A pak další den. Byli jsme stále ve Francii, vlak se sotva pohnul. Čas od času jsme slyšeli hlasy. Hlasy patřily železničářům a byly vzdálenější než zvuk bot strážných. Pusť z hlavy ten den, byl to den plný zoufalství. Další noc. V polosvětle zvedám ukazováček u nohy. Třetí den. Další noc. Tři prsty mé levé ruky. A pak dnešek. Tedy čtyři dny a tři noci. Přibližujeme se čtvrté noci a pátému dni. Páté noci a šestému dni. Jsme to ale my, kdo postupuje? Jsme nehybní, narovnáni jeden na druhém na hromadě. To noc se přibližuje, čtvrtá noc přibližující se k nehybným mrtvolám, jimiž se máme stát. Rozesmál jsem se: tohle skutečně bude noc Bulharů.

„Šetři síly,“ řekne ten chlápek.

Nějak se přihodilo, že ve vší té rozčilené vřavě při nastupování v Compiégne, uprostřed řvaní a ran, se náhodou ocitl vedle mě. Vypadá, jako by strávil celý život cestováním se sto devatenácti dalšími muži v zamčeném krytém voze. „Okno,“ řekl pregnantně. Třemi kroky a třemi rýpnutími lokte nám uvolnil cestu k jednomu z otvorů pokrytých ostnatým drátem. „Hlavní je moci dýchat.“

„K čemu to je dobré se smát?“ řekne chlápek. „Zbytečně se unavíš.“

„Přemýšlel jsem o další noci,“ říkám mu.

„To je pěkná hloupost,“ řekne. „Přemýšlej o nocích, které již minuly.“

„Ty jsi ztělesněná výmluvnost.“

„Jdi se vycpat,“ odpoví mi.

Jsou to celkem čtyři dny a tři noci, co tu ležíme, namačkáni jeden na druhého a propleteni – jeho loket v mých žebrech, můj loket v jeho žaludku. Aby on mohl položit obě nohy přímo na podlahu, já musím stát na jedné noze. Tímhle způsobem jsme si vydobyli trochu místa a střídáme se v odpočinku. Okolo nás vládne polotma plná dýchání a náhlých hrůzou zachvácených výbuchů emocí, když se někdo zhroutí. Když před nástupem do krytého vozu odpočítávali všech sto dvacet z nás, cítil jsem chladné mrazení, přebíhající mi nahoru a dolů po páteři, při představě, jaké to může uvnitř být. A ono je to dokonce ještě horší.

Zavřu oči a pak je zase otevřu. Není to sen.

„Vidíš to?“ zeptám se ho.

„No a?“ řekne. „Jsme na venkově.“

Mhm, venkov. Vlak se pohybuje vysoko nad zemí. Okolo je sníh, vysoké borovice, klidné chomáče dýmu na šedavé obloze.

Pohlédne ven.

„To je Moselleské údolí.“

„Jak to víš?“ ptám se ho.

Zamyšleně se na mě podívá a pokrčí rameny.

„Vede tam snad nějaká jiná cesta?“

Ten chlápek má pravdu, jaká jiná cesta vede tam, jen Bůh ví kam? Zavřu oči a uvnitř mne to jemně šumí: Moselleské údolí. Byl jsem ztracen v polotmě, ale tohoto bledého zimního odpoledne svět okolo mne znovu vykrystalizoval. Moselleské údolí skutečně existuje, musí být na mapách, v atlasech. V Lyceu Jindřicha IV. s námi nastaly profesorovi zeměpisu těžké časy, moje vzpomínka na Moselle určitě nemůže být odtamtud. Nevěřím, že bych se tam za celý rok naučil byť i jen jedinou zeměpisnou lekci. Bouchez byl ze mě vzteklý. Jak je možné, že hlava filosofické třídy nemá žádný zájem o zeměpis? Nebyla v tom samozřejmě žádná spojitost. Byl na mě ale hodně naštvaný. Obzvláště po té události s vlaky ve střední Evropě. Hodně jsem to zveličil a dokonce jsem mu poskytl i jména těch vlaků. Pamatuji si Harmoniku Zug - mimo jiné jsem mu dal Harmoniku Zug. „Dobrý referát,“ poznamenal, „ale založený výhradně na vlastních vzpomínkách“. Když nám pak během vyučování referáty vracel, poznamenal jsem, že nemám žádnou vlastní vzpomínku na střední Evropu. Střední Evropa? Já sám tam nikdy nebyl. Vše, co jsem udělal, bylo, že jsem vybral několik souvisejících informací z Barnaboothových cestovních deníků. Copak Vy neznáte A. O. Barnaboothe, pane Bouchezi, hlavní postavu jedné z knih Valéry Larbauda? Abych pravdu řekl, stále ještě nevím, zda znal či neznal A. O. Barnaboothe. Ztratil rozvahu a já byl málem poslán před disciplinární komisi.   

Teď je tu ale Moselleské údolí. Zavřu oči vychutnávaje temnotu, která se uvnitř mne rozvine, vychutnávaje jistotu Moselleského údolí tam venku pod sněhem. Tu oslnivou jistotu šedavých odstínů, vysokých borovic, uklizených vesniček, klidného dýmu na zimní obloze. Nutím se nechat oči zavřené tak dlouho, jak je to jen možné. Vlak se pomalu hýbe za jednotvárného zvuku nápravy. Najednou zapíská. To muselo rozervat zimní krajinu stejně, jako to rozervalo mé srdce. Rychle otevřu oči, abych krajinu překvapil a neočekávaně ji zachytil. Hle, tu je. Prostě tam je, nemá nic jiného na práci. Mohl bych teď hned zemřít, stoje v krytém voze nacpaném budoucími mrtvolami, a stále by tam byla. Moselleské údolí by tam bylo, v mém neživém pohledu, překrásně nádherné, jako zimní výjev od Brueghela. My všichni bychom mohli zemřít, já a ten chlápek ze Semur-en-Auxois a ten stařík, který ještě před chvílí křičel a nedal se zastavit – jeho sousedé ho asi museli umlčet, není teď po něm ani vidu ani slechu – a údolí by tam stále bylo, v našich neživých pohledech. Zavřu oči a zase je otevřu. Můj život není nic jiného, než mrkání očí, které mi odkrývá Moselleské údolí. Můj život mě opustil, vznáší se nad tím zimním údolím, je tím údolím, tichým a teplým v zimním chladu.

„Co hraješ?“ řekne chlápek ze Semuru.

Dívá se na mě zblízka, pokoušeje se tomu porozumět.

„Necítíš se dobře?“ ptá se.

„Jsem v pořádku,“ řeknu mu. „Proč?“

„Mrkáš očima, jako sladká mladice,“ prohlásí. „Skutečné divadlo.“

Nechám ho povídat, nechci se rozptylovat.

Vlak se točí okolo náspu na straně hory. Údolí se otvírá. Nesmím nechat svou mysl rozptylovat od této tiché radosti. Moselle, jeho svahy, vinice pod sněhem, jeho vinařské vesnice pod sněhem, přijďte ke mně mýma očima. Jsou věci, lidé, objekty, o nichž se říká, že „vycházejí vašima ušima“. To je výraz, jež mne vždy rozveseloval. Jsou to věci, které vám jsou přítěží, lidé, které nemůžete vystát a které zamítáte, přeneseně, ven z vašich uší. Vrátí se k svému bytí mimo mne. Odmítnuty mnou, učiněny nedůležitými, oslabeny mým zamítavým aktem. Mé uši se stávají drenáží pro přílišnou pýchu, právě pro ty symboly mysli, která se považuje za svrchovanou. Tato žena, ten přítel, ta hudba? Hotovo, upustit objekt, ven ušima. Moselle je ale přesným opakem. Moselle ke mně mýma ušima přichází, zaplavuje můj pohled, pohlcuje mou duši, která je jako houba, mírnými vodami. Jsem nic než Moselle, který přepadá mé bytí skrze mé oči. Musím se soustředit na to divoké potešení.

„V této oblasti dělají dobré víno,“ říká chlápek ze Semuru.

Chce, abychom si povídali. Samozřejmě netuší, že jsem v zápalu utonutí v Mosellu, ale cítí, že je na mém mlčení cosi podezřelého. Myslí si, že bychom měli být vážní, chlápek ze Semuru je, tato cesta do tábora v Německu je vážná věc, nic pro mrkání očima jako hlupák zírající na Moselle. Pochází z vinařského kraje, proto lpí na Moselleských vinohradech schovaných pod tenkou vrstvou prachového sněhu. Vinohrady jsou vážná věc a on ví, o čem mluví.

„Dobré bílé vínečko,“ řekne chlápek. „Ačkoli, ne tak dobré, jako Chablis.“

Takto se mstí. Moselleské údolí nás drží ve svém náručí, je to brána vyhnanství, možná jen jednosměrná jízda, ale jejich dobré vínečko nedosahuje Chablis. Svým způsobem je to útěcha.

On by rád diskutoval o Chablis, já s ním diskutovat o Chablis nebudu, rozhodně ne právě teď. Ví, že máme některé minulé zkušenosti podobné a že jsme se mohli potkat, aniž bychom se opravdu setkali. Byl členem semurského hnutí odporu, když jsme jim s Julienem po tom, co se stalo na pile, přinesli zbraně. Rád by vyvolal vzpomínky, které máme společné. Jsou to vážné vzpomínky, jako vinohrady a práce v nich. Důležité vzpomínky. Kdo ví, třeba se najednou bojí být sám? Já si to nemyslím. Ještě rozhodně ne. Je to má odloučenost, čeho se obává, ano, bezpochyby to tak bude. Myslel si, že jsem se najednou zhroutil pod vlivem této krajiny, zarudle hnědé proti bílému pozadí. Myslel si, že tato krajina se mě dotkla na nějakém citlivém místě a že jsem se zhroutil, najednou celý naměkko. Chlápek ze Semuru se najednou bojí nechat mě samotného. Nabízí mi vzpomínku na Chablis a chce, abychom společně pili nové víno sdílených vzpomínek. Vyčkávání v lese po tom, co se stalo na pile, s jednotkami S.S. patrolujícími v záloze podél cest. Noční výpady v sedanu značky Citroën s rozbitými okny, kulomet namířený ven do stínů. Jinými slovy, převážně vzpomínky.  

Já se ale nehroutím, příteli. Nezazlívej mi mé mlčení. Za chviličku si budeme povídat. Bylo to krásné, Semur byl v září překrásný. Budeme si povídat o Semuru. Vlastně je tu příběh, který jsem ti ještě nevyprávěl. Julien byl rozčílen, že ztratil motocykl. Výkonný model Gnome et Rhone, takřka nová značka. Tu noc, kdy přijely jednotky S.S. a vy jste museli vyrazit nahoru do zalesněných kopců, zůstal vzadu na pile. Juliena štvalo, že ztratil ten motocykl, a tak se pro něj vrátil. Němci si za vodou nad pilou zřídili základnu. Šli jsme tam za jasného bílého dne, proplétajíce se mezi boudami a hromadami dřeva. Motocykl tam opravdu byl, ukrytý pod tkaninovými přikrývkami a s nádrží zpola naplněnou. Vytlačili jsme ho ven na cestu. Samozřejmě, že jakmile motor naskočil, byli němci připravení zareagovat. Byl tam úplně otevřený, ostře svažitý úsek cesty. Shora ze své pozorovací základny by nás Němci měli jako na dlani, pálíce do nás jako na manévrech. Ale Julien ten motocykl opravdu moc chtěl. Za chvilku ti ten příběh budu vyprávět, budeš rád, až se dozvíš, že ten motocykl se neztratil. Jeli jsme do Tabooských křovisek, nahoru do Larreyských výšin mezi Laignes a Chatillon. Neřeknu ti ale, jak Julien zemřel. Jaký by to mělo smysl říci ti, jak zemřel? Beztak pořád ještě nevím, jestli je Julien mrtvý. Julien není mrtvý, sedí se mnou na svém motocyklu a v podzimním slunci jedeme o závod k Laignes - fantom motocykl je na podzimních cestách postrachem nacistických feld patrol, a tak slepě střílejí po zvuku přízraku zlatavých podzimních cest. Ne, neřeknu ti, jak Julien zemřel, je tolik smrtí, o kterých bych ti mohl vyprávět. Ty sám budeš mrtev dřív, než tato cesta skončí. Dřív, než se z této cesty vrátíme.

Dokonce i kdybychom všichni v tomto voze byli mrtví, sto dvacet stojících mrtvých mužů, nakupených v tomto krytém voze, Moselleské údolí by se stále rozkládalo před našima mrtvýma očima. Nechci ztratit z očí tuto základní jistotu. Otevřu oči. Tady je údolí tvarované působením staletí, podél strání terasovité vinohrady skryté pod tenkou slupkou hrubého sněhu, protkanou hnědavými cestičkami. Bez této krajiny není můj pohled ničím. Bez této scenérie bych byl slepý. Můj pohled neobjevuje tuto krajinu, sám je touto krajinou odhalen. Je to světlo této krajiny, které vytváří můj pohled. Je to historie této krajiny, dlouhá historie utvářená prací Moselleských vinařů, která dává mému pohledu a celému mému bytí jeho skutečnou konzistenci a hloubku. Zavřu oči. Vše, co zůstává, je monotónní zvuk kol na kolejích. Vše, co zůstává, je tato chybějící realita Mosellu, vzdalující se ode mne, ale přítomná sama o sobě, taková, jakou ji moselleští vinaři vytvořili. Otevřu oči a zase je zavřu, můj život není ničím víc než mrkáním očí.      

Přeložila Michaela Červenková

Dobytčák / The Cattle Truck