John Wray: Křest

Není na tom nic těžkýho, prohlašuje Delamare. Nalodím se na nákladní člun, a když je to od řeky daleko, zbytek dojdu pěšky, najdu si pokoj nebo nějaký místo v negerský čtvrti a zůstanu tam. Někdy se zdržím den, někdy celý týden. Někdy stačí jedno odpoledne, abych poznal, že mě tam nevidí rádi. Ale když jde všechno dobře, když mají v očích pomalou bojácnou dychtivost a taky tak mluví, když mi přestanou říkat dobrou noc, když se večer vracejí z polí, a nedívají se mi do obličeje, ale jen na šaty, na vlasy nebo na kůži, je mi jasné, že to je ta správná konstelace, a zůstanu.

Ze všeho nejdřív si dám šaty na postel nebo na slamník, to když s sebou nemám nic víc – navrch kabát, pod něj vyžehlenou košili, dospod prádlo. Rezervní boty vystavím v otevřeném okně, jako by mi bylo úplně lhostejné, jestli s nima v noci někdo upláchne. Navečer si sednu na schody (když tam nějaké jsou), a dokud je ještě světlo, natírám boty černým viksem. Když se mě ptají na boty a na další věci, na voňavý světlý tabák, který kouřím, nebo na pomádu na vlasy, řeknu, že jsem je dostal v Luisville nebo Baltimoru nebo Cincinnati. Nic víc. To úplně stačí.

Podobám se jim, asi jako se sklenice šery podobá míse fazolí, ale každýmu je jasný, že mám negra v sobě. To, a ty šaty, a moje chování, moje lehkomyslnost a samolibost, stačí zasít myšlenku v jejich hlavě. Vůbec to neprodávám, nevnucuju se, nenašeptávám, žádný misionářství. Nechám myšlenku, aby našeptávala za mě.

Přijdou, až když je tma, všichni jedno velký ucho. Jeden či dva chtějí vědět, jak se žije v Bostonu nebo Sandusky nebo v Ottawě, už jen proto, aby ta jména slyšeli nahlas. Ale v okamžiku, kdy se zeptají, už tu návnadu spolkli. Běloch, jakkoli mazaný, by na ně nezapůsobil – ale já jsem živá, hrdá ukázka alchymie svobody. Jih, který znají, by mě nikdy nebyl schopen zplodit.

Najít přístřeší bývá vždycky nejtěžší, ale ani to není moc velká práce. Obvykle přijedu brzy dopoledne, kdy jsou muži a většina žen ještě na polích, a sháním se po domku stranou od ostatních, slušně upraveném, kde bydlí nějaká ženská. Lhostejno, zda tlustá nebo hubená, čiperná nebo hloupá. Podívám se, jestli jsou tam děti, a když jsou, jdu dál. Když ne, zůstanu. Někdy se vydávám za kazatele, jindy za podomního obchodníka. Můžu jim napovídat, co chci. Druhý nebo třetí večer se začnou trousit muži a já vyrukuju s myšlenkou a nechám ji působit. Jakmile se pustím do díla, pracuju rychle, jedinou přestávkou je spánek, takže než se řeči dostanou až do velkého domu, jsem zase zpátky na řece. To jsem se naučil brzo, jednat rychle. Mám připomínky na zádech a na chodidlech, abych náhodou nezapomněl. Na konci týdne – pokud zůstanu tak dlouho – mě začnou svědit a já jsem do hodiny v prachu. Ale ne dřív, než zajdu za každým z chlapů, které jsem navnadil. Ne dřív, než každýmu z nich dám zástavu.

Takřka vždycky na mě uvnitř čeká ženská, sedí se zkříženýma rukama uprostřed místnosti, němá, obličej bez výrazu, jako kus uhlí. Chlápek pochrupuje vedle, napůl přikrytý dekou nebo schovaný za špinavým závěsem z pytloviny.

„Zvedáme kotvy, teta,“ povídám jí.
„Tak zvedejte,“ ona na to. „Ať vás zase vezme voda.“
„Jen ho vzbuďte, teta,“ povídám. „Vzbuďte ho, nebo si pro něho přijdu v noci.“
„Vzbudím leda pána. Vzbudím pánovy psy.“

Mlčím, nic neříkám, dívám se na ni jako na krávu uprostřed cesty. Je to vždycky stejný. Po nějaké době ticha nasupeně vstane a beze slova vyjde z chatrče ven.

Bylo mi šestnáct, když jsem začal jako náhončí – bezstarostný a namyšlený – chytili mě hned na prvním lovu. Předák se dvěma mládenci mě konopným provazem přivázali ke kůlu a chvilku se na mně střídali, ale nedali do toho srdce. Tehdy už o Podniku něco slyšeli a klepali se před ním, a samotný pán domu je moc nezajímal. Ten přišel až potom, lhostejně se na mě podíval a poslal svoje lidi pryč. Prohlédl si moje rány a z jeho dechu byl cítit anýz. Dodnes se mi anýz hnusí.

„Měl jsi velkou kliku, hošánku,“ řekl tiše. Pak mě odvázal. Později jsem se dozvěděl, že byl jedním z našich akcionářů.

Jakmile manžel, syn nebo milenec umouněné ženské vstane z postele a nabídne mi něco k snědku – porci sekané nebo kus sladké brambory – odmítnu, vtisknu mu do dlaně stříbrný prsten a držím ji tak dlouho, dokud kolem něj nesevře prsty. Připomenu mu, že až si pro něj přijdou moji společníci, má mít prsten na ukazováčku levé ruky, a že si pro něj přijdou do čtrnácti dnů. Pak ho nechám všechno opakovat, slovo za slovem.

„Jestli nebudeš mít ten prsten, střelí tě do břicha,“ varuju ho. „Tyhle lidi nejsou ani trochu trpělivý.“

Podívá se mi do tváře a vážně a uctivě přísahá, že všemu rozuměl. Dělám svoji práci poctivě – na každém z nich jsem zapracoval, jak nejlíp jsem uměl. Ani jedinkrát se nestalo, že by některý z negrů, které jsem nalákal, na domluvenou schůzku nepřišel. Ani jednou nepřišla moje práce nazmar.

Začal jsem si tak dělat jméno v příslušných kruzích. Ale čím víc jsem uvnitř tohoto jména rostl, tím těsněji mi v něm bylo a tím víc jsem se z něj snažil vyklouznout, jako cikáda ze své kukly. Přerostl jsem svoje jméno a uvědomoval jsem si to. Nebylo mi ještě ani devatenáct.

z knihy Jazyk Kanaánu (strana 56 – 58)

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová