John Wray: Budoucnost

Se začátkem dvanácté ofenzívy začalo hustě sněžit a nové zákopy, které jsme museli vykopat, vedly napříč závějemi. Ještě nikdy jsme nebyli Italům tak blízko. Granáty rozmetávaly stěny, jako by byly z hedvábného papíru, vybuchovaly ve vířících sloupech dýmu a my jsme se rozlétali do všech stran jako hejno holubů. S Němci přišla úplně jiná válka, než na jakou jsme byli zvyklí; všimli si toho dokonce i Italové. Pokoušel jsem se představit si je přikrčené v zákopech na svahu a cítící stejný strach, jaký se začal zmocňovat i mne, ale nedokázal jsem vidět víc než ploché karikatury s šedivými tvářemi. Čas od času, když kanonáda ustala, zaléhaly k nám dolů jejich hlasy, ubohé bezbarvé a neživotné zvuky, tlumené sněhem a stromy a téměř nepřestávajícím větrem. Občas jsme v noci zaslechli i zpěv.

Dva dny před začátkem ofenzívy dělostřelba téměř ustala. Všem bylo jasné, že Italové musejí vědět, co se chystá a kdy, ale Němci byli klidní a plní sebedůvěry. Den před ofenzívou jsme seděli v dlouhé řadě opření o svažitou stěnu zákopu, čekali na rozkaz a podupávali špičkami bagančat, abychom vrátili cit prochladlým prstům u nohou. Konečně pozdě v noci přišel povel k útoku.

Ostřelování trvalo přes sedm hodin. Podával jsem munici četaři Wachmannovi, dobrosrdečnému německému šlechtici; pokaždé, než cokoli rozkázal, si nejprve odplivl. Jeho smysl pro humor mi připomínal mého strýce Gustla, který si z každého halasně utahoval; oba nosili dokonce i stejný knír po vzoru císaře Viléma. Strašně jsem se mu snažil zavděčit. Stříleli jsme v osmiminutových intervalech, naše palba měla krýt pěchotu, která využívala přestávky v dělostřelbě k postupu do dalšího úkrytu, než jsme vypálili znovu. Po třech a půl hodinách nabíjení jsem měl ruce promrzlé tak, že jsem je téměř necítil, a Wachmann mi nařídil, abych si došel pro palčáky. V zadních liniích zákopů se kanonáda zdála nesmírně vzdálená a na úzkém pruhu oblohy byly vidět mraky zbarvené cestičkami řídkého rezavého dýmu. Najít rukavice mi trvalo celou věčnost.

Ve chvíli, kdy jsem dorazil zpátky, jsem spatřil rozbořený val a chvilku poté i samotného Wachmanna ležícího naznak se zavřenýma očima na sněhu, tvář i ramena zbrázděné krvácejícími, fialově zbarvenými popáleninami. Kolébal se ze strany na stranu, ruce pevně opřené o stehna, a skrze zčernalé zuby mumlal cosi nesrozumitelného. Knír i obočí měl ohořelé a celý obličej působil dojmem, že se oddělil od kostí a posunul maličko na stranu. Díval jsem se na něj a uvědomoval si, že všude kolem duní děla a že já sám cosi říkám nebo křičím, ale dokázal jsem vnímat jenom zvuky, jež vydával Wachmann, jak se pokoušel promluvit. Byly to strašlivé zvuky. Bez hnutí jsem zůstal na několik okamžiků stát, poslouchal a přitom se rozhodoval, zda se ho mám či nemám dotknout, zda mám vzít z pouzdra jeho pistoli a zastřelit ho, a pak jsem náhle znovu uslyšel rachot děl a svůj vlastní přeskakující hlas a rozběhl se zpátky zákopem kolem zástupu pěšáků, kteří se sem najednou nahrnuli, a přitom jsem volal důstojníka. Četař je zraněn, vychrlil jsem na střelce u sousedního postu. Otočil se a zíral na mě, jako bych se ho zeptal, jestli by mi nepůjčil šilink. Vrať se na svoje místo, pitomče! vykřikl a máchl rukama ve žlutých rukavicích.

Doběhl jsem zpátky a v dýmu uviděl, že se val zřítil úplně a hmoždíř leží napříč na bednách s municí. Wachmann stále ještě kolébal hlavou a z koutku úst mu do sněhu vytékal pramínek hustých slin, jako dlouhý zub. Chvíli jsem čekal, jestli se opět pohne, a pak jsem se odpotácel stranou a zvracel. Dlouho jsem seděl jen tak opřený o kupu prázdných nábojnic, zatímco všude kolem duněly výstřely. Přestože jsem věděl, že nebyla chyba odejít pro palčáky a že na věci bych stejně nemohl nic změnit, nedokázal jsem se zbavit pocitu, že jsem měl být na svém stanovišti, když je zasáhl granát. Wachmann ležel kousek ode mne, hned za hromadou nábojnic, ale nedokázal jsem se na něj znovu podívat. Cítil jsem se neobyčejně malý a lehký. Ve vzduchu se vznášel zvláštní pach připomínající navlhlé zápalky, dusivý a v ústech lepkavý, takže jsem jen s námahou dýchal. Lehl jsem si na zem a bez jediného pohnutí sledoval hru oblaků a dýmu na obloze. Hodiny míjely. Střelba pozvolna slábla, jako hlučení vzdalujícího se vlaku, až ztichla úplně. Příští půlhodinu nebylo slyšet nic než vlhké, tlumené šumění. Pak ani to. Všude bylo ticho, živé a hmatatelné, jako vzduch mezi údery ohromného zvonu.

z knihy Pravá ruka spánku, (strana 19 - 21)

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová