John Banville: Nedotknutelný

Dupal přitom podpatky do dlažby tak, že z kamene málem létaly jiskry. Měl černé kožené rukavice, na hlavě měkký klobouk a pod ní m úzkou, tvrdou tvář, jen jeho oči barvy jantaru byly velké a mírné a připomněly mi, trochu absurdně, hřejivý, melancholický pohled mojí nevlastní matky. Po páteři mi zvolna stoupala horká vlna strachu. Mladík na mě něco drsně zavrčel; vždycky mi připadá, že všichni Rusové mluví jako by byli opilí. Začal jsem zmateně protestovat, že nerozumím rusky, vtom jsem si ale uvědomil, že na mě mluví anglicky, nebo se o to alespoň pokouší. Prosím, jít s ním, Má auto. Ukázal na vůz, který mezitím přibrzdil a stál s běžícím motorem u chodníku jako chvějící se rozehřátý kůň.

Tohle je můj hotel," řekl jsem pošetile a příliš hlasitě, Tady bydlím." Ukázal jsem na vchod obložený mramorem, kde stál vrátný, silák se strniskem na bradě, oblečený ve špinavé hnědé uniformě, a přihlížel tomu výjevu se zasvěceným, pobaveným výrazem, Nevím, jakého azylu jsem se to dovolával. Mám pas na pokoji," řekl jsem a znělo to jako bych četl z ruské konverzační příručky. Jestli si přejete, přinesu ho."

Kožený kabát se zasmál. K tomu smíchu bych chtěl podotknout, že je typický pro příslušníky sovětské byrokracie, a zejména pro členy tajné služby. Zní v podstatě stejně, ať už ho člověk slyší kdekoli, od strohého, úsečného uchechtnutí tohohle chlapíka v koženém kabátě, až po melodické šípání tě ch nejvyšších činitelů, Není to ponuré zavrčení gestapáka, ani tučné chichotání experta na čínské mučení. Zaznívá v něm skutečné, i když poněkud pochmurné pobavení, dokonce něco jako slabounký záchvěv radosti, Jako by říkal: tak tady máme dalšího ubožáka, který si myslí, že ve světě něco zná měna. Hlavní složkou tohoto smíchu je však jakási znuděná únava. Ten, kdo se takhle směje, už viděl a slyšel všechno, všechny druhy chvástání a okázalosti, všemožné marné pokusy o lísání a přemlouvání, a nakonec ponížení, slzy, prosby o milost, drhnutí podpatků vlečených pozadu po dlaždicích a zaklapnutí dveří cely. Přeháním. Chci říci, že přeháním svou vlastní vnímavost, jsem totiž schopen rozebrat ten smích na jednotlivé složky až dodatečně.

Automobil, ohavný bachratý černý vůz na vysokém podvozku s vypouklou střechou a dlouhým žlábkovaným čenichem, mi tvarem připomínal bochníky chleba, jaké se pekly v dobách mého dětství. Řidič, který vypadal jako chlapec, se ani neobrátil, aby se na mě podíval, ale vteřinu předtím, než jsem dosedl, uvolnil brzdu, takže to mnou hodilo dozadu, hlava mi poskočila a srdce se poděšeně schoulilo v koutku své klece. Vůz se těžkopádně rozjel a nepřiměřenou rychlostí vyrazil po širokém bulváru. Kožený kabát si sundal klobouk a držel ho upjatě na klíně. Krátké vlasy měl zvlhlé potem a pod ni mi prosvítala růžová pokožka. Klobouk mu zcuchal vlasy do špičky, což mu dodávalo mile neškodného vzhledu. Pod levým ušním lalůčkem mu utkvěla kapka zaschlého holicího mýdla s tečkami slámově žlutých vousů. Za předním sklem se vynořovaly budovy, masivní, anonymní a v mých očích čím dál hrozivější, a pak se za námi opět neslyšně smršťovaly. Kam mě vezete?" zeptal jsem se.

Jako bych vůbec nepromluvil. Kožený kabát seděl zpříma na sedadle a s živým zájmem pozoroval okénkem ubíhající městskou scenérii, jako bytu byl návštěvníkem on, a ne já. Opřel jsem se tedy - potahy na sedadle páchly potem, cigaretovým kouřem a něčím, co byla nejspíš moč - a založil ruce na prsou. Zaplavil mě zvláštní pocit klidu, Připadal jsem si, jako bych se vznášel asi stopu nad svým tělem, nadnášen pohybem vozu, jako pták udržující se ve vzduchu na proudu teplého vzduchu. Rád bych to byl považoval projev mravní odvahy, ve skutečnosti to ale byla přinejlepším lhostejnost. Aneb oje snad lhostejnost jen jiným jménem pro odvahu? Konečně jsme zahnuli a se svištěním a skřípěním pneumatik jsme přejížděli přes kameny dlážděné náměstí. Najednou jsem uviděl cibulovité věže zářící v ocelově šedém soumraku a s leknutím a nečekaným záchvěvem bázlivého vzrušení jsem si uvědomil, že mě vezou zadem zpátky do Kremlu.

Tentokrát to ale nebylo do obrazárny. Zprudka jsme zastavili na křivolakém dvoře a zatím co mladičký řidič - který zrovna tak mohl být stařičký děda - seděl dál se šijí obrácenou ke mně, Kožený kabát vyskočil ven a skloněný se hnal poklusem k mým dveřím, které s trhnutím otevřel, ještě než jsem stačil najít kliku. S bohorovným klidem jsem vystoupil ven a připadal jsem si jako nějaká postarší, i když ne zrovna vznešená dáma, která přijíždí taxíkem na dostihy v Ascotu. Vtom, jako by došlápnutí mé nohy na dlažbu uvolnilo jakousi skrytou pružinu, se otevřely obě křídla velkých dveří a já jsem zamžikal v expresionistické výseči poněkud lepkavého elektrického světla. Zaváhal jsem a obrátil se, ani nevím proč - snad abych naposled bláhově zapátral po únikové cestě - a pak jsem zdvihl pohled nad vysoké zdi okolních budov s temnými okny, jejichž horní patra jako by se nakláněla kupředu. Uviděl jsem oblohu, pobledlou a nehlubokou, s jedinou křišťálovou hvězdou, která zářila jako lesklá hvězdička na vánoční m přání, jako sama hvězda betlémská, a opírala se jedním cípem ostrým jako dýka o cibulovitou kupoli. V tom okamžiku jsem si s jasným, pronikavě otřesným pocitem uvědomil, že se chystám vykročit z jednoho života a vstoupit do jiného. Pak se za mnou ozval vlídný hlas se silným přízvukem: Prosím, pan e profesore Maskeller Obrátil jsem se a spatřil pomenšího, čiperného muže s prořídlými vlasy, ve spatně padnoucím obleku s vestičkou, pevně zapnutém na všechny knoflíky, který se blížil ode dveří a vztahoval ke mně krátké paže. Vypadal jako starší Martin Heidegger se šmouhou knírku pod nosem, podivně bodrým úsměvem na rtech a malýma černýma očkama, lesklýma jako kuličky na hraní. Aniž ze mě na okamžik spustil oči, nahmatal moji ruku a stiskl ji pevně v obou dlaních. Vítejte, soudruhu, vítejte," řekl zadýchaně. Vítám vás v Kremlu!" Na to jsem byl uveden dovnitř a v tu chvíli mě zamrazilo v za dech, jako by ta hvězda náhle spadla z nebe a zabodla se mi přímo mezi lopatky.

Jdeme po špatně osvětlených chodbách páchnoucích zatuchlinou, v každých druhých dveřích stojí postava, funkcionáři v oblýskaných oblecích, úředníci ve vytahaných svetrech, ženy středního věku, které vypadají jako sekretářky, a všem hraje na rtech tentýž zneklidňující úsměv jako Heideggerovi a svorně pokyvují hlavami v němém povzbudivém pozdravu, jako by mi byla právě udělena nějaká cena a já se ji chystal přijmout. (Po letech jsem zakusil něco podobného, když mě doprovázeli chodbami paláce, abych poklekl před paní W. s jejím mečem). Heidegger kráčí vedle mne, pevně mi svírá paži nad loktem a cosi mi tiše drmolí do ucha. Přestože mluví dokonalou angličtinou - další zvláštní znamení - má tak silný přízvuk, že nejsem s to porozumět tomu, co říká, a mimo to jsem tak vyděšený, že ho vlastně ani neposlouchám. Dojdeme k dalším vysokým křídlovým dveřím - uvědomím si, že si v duchu nervózně pobrukuji útržek melodie z Mussorgskeho - a Kožený kabát, který nás nonšalantně následuje s kloboukem v ruce, svižně vykročí kupředu a jako nějaký harémový strážce s hlavou skloněnou mezi rameny strčí nataženýma rukama do dveří a ty se otevřou do hnědě vymalovaného sálu s vysokým stropem, na němž je zavěšený obrovský lustr jako nějaká nestvůrná několikanásobná parodie té hvězdy, kterou jsem viděl venku na náměstí. Na parketách postávají trpasličí lidé - anebo to alespoň tak působí - a nejistě drží v rukou prázdné sklenice. Když se objevíme, všichni se obrátí a na okamžik se zdá, že začnou tleskat.

Vidíte," Heidegger mi vítězoslavně zašeptá do ucha rozradostněným hlasem, jako by celý sál a lidé v něm byli jeho dílem a já jsem si dovolil zapochybovat o jeho schopnostech. Dovolte mi, abych vás představil..."

Popořadě mě představí komisaři sovětské kultury a jeho manželce, starostovi jakéhosi města, které končí na -ovsk, bělovlasému soudci ušlechtilého vzezření, jehož jméno si matně spojuji se zprávami o veřejných procesech, a statné, přísné mladé ženě, s níž hovořím několik minut v mylném domnění, že je vysoce postavenou funkcionářkou na ministerstvu vědy a techniky, dokud nepochopím, že jde o mou oficiální tlumočnici, kterou mi na tento večer přidělili. Dostanu do ruky sklenici růžového lepkavého šampaňského - Gruzínské," řekne manželka kulturního komisaře a zatváří se kysele, čímž jako by dala povel číšníkům, kteří obcházejí s láhvemi kolem jako pracovníci první pomoci, aby začali všem dolévat. Napětí pomine a sál se opět naplní veselým hovorem.

Mluvení. Nuda. Čelist mám ztuhlou od ustavičných úsměvů. Moje tlumočnice stojí napjatě vedle mě a ze samého úsilí zvládnout určitý člen jí vyrazil pot na čele, dál však mužně vrší jednu větu na druhou jako stoh velikých, neskladných krabic. Její kulometné zásahy mi současně brání i pomáhají v domluvě; nemohu se však zbavit dojmu, že se na mě navěsila nesnesitelně nezdvořilá společnice, za jejíž chování bych se měl omlouvat lidem, kteří se marně snaží dostat ke slovu, zatímco ona brebentí dál. Na krátkou chvíli mě před ní zachrání klátivý obr v brýlích s kostěnými obroučkami, který mi položíš svou ohromnou hranatou pracku porostlou chlupy na zápěstí, a odvede si mě do kouta sálu, kde se nejdřív ohlédne přes jedno rameno, pak přes druhé, a teprve potom sáhne do vnitřní kapsy saka - bože můj, s čím se to asi vytasí? - a vytáhne odřenou, napěchovanou koženou náprsní tašku, z níž s posvátnou úctou vyjme několik ohmataných fotografií jakési ženy a mladého muže, patrně jeho manželky a dospělého syna. Ukáže mi je, pak mlčky vyčkává a vzrušeně oddychuje, zatímco já je obdivuji. Žena na fotografiích má na sobě vzorované šaty a ostýchavě odvrací tvář; mladík je ostříhaný na ježka a s rukama založenýma na prsou, jako by byl svázaný ve svěrací kazajce, zamračeně hledí do objektivu, přísně a ostražitě, jako pravý syn Revoluce.

Moc pěkné," řeknu bezmocně a přikyvuji jako hračka na klíček. Jsou tu dnes večer také? Vaše paní a syn?"

Obr zavrtí hlavou a polkne vzlyk.

Ztracený," řekne ztěžka a zabodne tlustý prst do postavy syna. Pryč."

Nechci vědět, co tím myslí.

Pak se mi po boku neslyšně vynoří můj průvodce - našlapuje pěkně tichounce ten náš Heidegger - snímky okamžitě zmizí, a já jsem odváděn na druhý konec sálu, kde se otevřou dveře, které jsem doposud považoval za součást dřevěného obložení, a před námi se táhne další špatně osvětlená chodba. Zničehonic je ve mně malá dušička, protože najednou vím s nezvratnou jistotou, že se mám setkat s Ním. Mýlím se však. Na konci chodby je kancelář nebo pracovna - velký psací stůl s lampou se zeleným stínítkem, police s knihami, které nikdy nikdo nečte, a v rohu na podstavci telegrafní přístroj, ne činný, ale připravený k akci v jakémsi napjatém očekávání toho, k čemu by mohlo dojít - je to druh místnosti, kam se ve filmech uchyluje význačný muž, aby vyřídil telefonický hovor, na němž vše závisí, zatímco jeho žena baví hosty a on tam stojí v hedvábném obleku, s cigaretou v ruce a vážným výrazem ve tváři, na niž pootevřenými dveřmi dopadá světlo. (Ano, chodíval jsem často do kina, když filmy byly ještě černobílé: můj Patrik filmům holdoval a dokonce si předplatil časopis - pokud se dobře pamatuji, nazýval se Filmový divák - kterým občas nenápadně listoval.) Domnívám se, že pokoj je prázdný, dokud se ze stínu nevynoří další obtloustlý muž s řídnoucími vlasy, který vypadá jako Heideggerův starší bratr. Má na sobě jeden z těch vycpaných, lesklých obleků s proužky, jaké si sovětští funkcionáři zřejmě dávají šít výhradně pro sebe. Na nose má brýle, ale jakmile si to uvědomí, blesku rychle je sundá a zasune do kapsy saka, jako by prozrazovaly nějakou ostudnou slabost, jakýsi sklon k dekadenci. Musí mít vysoké postavení, protože cítím, jak se vedle mě Heidegger zachvívá ovládaným vzrušením, jako překážkový běžec těsně před startem. Opět si nejsme představeni a soudruh Proužkovaný oblek mi nenabídne ruku, ale počastuje mě přehnaně nadšeným úsměvem a horlivě pokyvuje hlavou způsobem, který napovídá, že neumí anglicky. Pak pronese rychlým, jakoby podnapilým hlasem dlouhou a hádám patřičně květnatou řeč. Znovu si povšimnu, že když Rusové mluví, zdají se být nejen opilí, ale současně to vypadá jako by měli v puse horkou bramboru. To platí i o pracujících v části Irska, kde jsem vyrostl. Na jeden šílený okamžik dokonce zauvažuji o tom, že bych se mu mohl zmínit o této, podle mě velmi zajímavé souvislosti, a uvést ji jako důkaz zásadní třídní solidarity, která vládne od antrimských údolí až po Ural. Když Proužkovaný oblek ukončí svůj projev jakousi verbální piruetou, vysekne malou upjatou poklonu a ustoupí o krok dozadu s výrazem uspokojení, jako dobře připravený žák při školní soutěži o nejlepší proslov. Následuje strašlivé ticho. Mně do toho zakručí v žaludku a Heideggerovi zavrzají boty. Proužkovaný oblek se s pozdviženým obočím usmívá a znovu přikyvuje, tentokrát trochu netrpělivě. S úlekem pochopím, že očekává odpověď.

Aha, řeknu na to váhavě. Ano, tedy, hm..." Pak se odmlčím. Jsem-" můj hlas zní příliš vysoko, přejdu tedy do mručivého barytonu. Je mi nesmírnou ctí být zde, v této historické budově, sídle tolika našich nadějí. Nadějí tolika z nás." Jde to docela dobře, začínám se uklidňovat. V Kremlu-"

V té chvíli mě Heidegger umlčí. Položím mi ruku na paži a stiskne ji, ne nepřívětivě, ale rozhodně s jakousi nevyslovenou výtkou. Prohodí něco rusky a Proužkovaný oblek se zatváří trochu nakvašeně, ale přece jen přistoupí ke stolu, ze zásuvky vytáhne láhev vodky a tři miniaturní skleničky, které na psacím stole vyrovná do řady a pečlivě naplní až po okraj. Opatrně se napiju a zamžikám, když mi ledový, stříbrný oheň vklouzne do jícnu. Oba Rusové vydají nesrozumitelný výkřik, zakloní hlavy a s napjatými šlachami na krku do sebe vodku obrátí naráz. Při třetím přípitku se ke mně Heidegger obrátí a s rošťáckým úsměvem zvolá: Na krále Jiřího Šestého!" Já se zakuckám a musejí mě bušit do zad. Tím audience skončí. Vodka zmizí zpátky do zásuvky spolu s neopláchnutými skleničkami. Proužkovaný oblek se mi ještě jednou ukloní a vycouvá do stínu, jako by byl na kolečkách: Heidegger mě znovu uch opí za paži a vede mě ke dveřím; kráčí přitom rychlým krokem těsně vedle mě a jeho nakyslý dech mi ovívá tvář. Sál je pod hrozivým ledovým lustrem prázdný, po dnešní recepci nikde ani stopy, až na nasládlý pach šampaňského. Heidegger se zatváří spokojeně, nevím, jestli nad úspěchem celého večer a, nebo nad tím, jak rázně ho ukončili, Jdeme zatuchlou chodbou zpátky k východu a on mi nadšený m šepotem, lehounkým jako peří, vypráví o tom, jak jednou navštívil Manchester, Krásné, překrásné město. Plodinová burza! Tržnice! Nádhera!" U dveří na nás čeká Kožený kabát, je v tom svém dlouhé m plášti trochu nahrbený a klobouk stále ještě drží v ruce, Heidegger, který už je myšlenkami jinde, mi potřese rukou, usměje se, ukloní, dokonce - to mě snad šálí zrak - srazí podpatky a pak mě postrčí ven do třpytivé noci, kde moje hvězda, můj talisman, mezitím vybledla do tisíců dalších hvězd.

přeložila Alexandra Büchlerová