Jeffrey Eugenides: Sebevraždy panen

Když se Cecilia pokusila zabít poprvé, nechápali jsme ji, a když to udělala podruhé, rozuměli jsme tomu ještě míň. Podezření, že za vším byla neopětovaná láska, se nepotvrdilo, přestože policie v rámci obvyklého vyšetřování prozkoumala i zápisky v Ceciliině deníku. V knížečce z rýžového papíru s malůvkami ve svítivých barvách, které připomínaly iluminace ve středověkých modlitebních knihách nebo bibli, se jméno Dominika Palazzola objevilo jen jednou. Na stránkách se tísnily miniaturní náčrtky. Z horních okrajů se snášeli mýdloví andílci a křídly se třeli o hemžící se odstavce. Do středu rozevřeného deníku kapaly azurově modré slzy zlatovlasých panen. Kolem vlepeného novinového výstřižku s výčtem živočichů, kteří přibyli na seznam ohrožených druhů, chrlily krev vínově zbarvené velryby. U zápisu z Velikonoc pípalo šest písklat vykukujících z rozbitých skořápek. Cecilia pokryla deníkové stránky záplavou barev a kudrlinek, duhových žebříčků a šrafovaných trojlístků, ale o Dominikovi napsala: „Dneska skočil ze střechy Palazzolo. Udělal to kvůli tý zazobaný mrše Porterový. Je možný, že je někdo tak blbej?“

Opět přijeli záchranáři. Byla to tatáž dvojice, přesto nám chvíli trvalo, než jsme je poznali. Ze strachu a ze zdvořilosti jsme přešli na druhou stranu ulice a posadili se na kapotu oldsmobilu pana Larsona. Na odchodu jsme všichni mlčeli až na Valentina Stamarowského, který zavolal přes trávník: „Děkujeme za pozvání, paní Lisbonová!“ Pan Lisbon pořád ještě vězel po pás ve křoví a škubal rameny, jako by se snažil Cecilii zvednout a stáhnout z plotu nebo jako by vzlykal. Paní Lisbonová stála na verandě a přiměla ostatní dívky, aby se otočily čelem k domu. Závlahový systém nastavený na 20.15 ožil právě ve chvíli, kdy se na konci bloku objevila sanitka jedoucí rychlostí dvacet pět kilometrů v hodině, bez majáčku a bez houkání sirény, jako by záchranáři už dopředu věděli, že žádná naděje není. Nejdřív vylezl hubeňour s knírem a po něm následoval tlouštík. Okamžitě vytáhli nosítka, ačkoli se měli nejprve přesvědčit o stavu oběti. Později jsme se od zdravotnických odborníků dozvěděli, že tím porušili platné předpisy. Nevěděli jsme, kdo záchranáře zavolal ani odkud zjistili, že toho dne jsou obyčejnými funebráky. Tom Faheem tvrdil, že Therese šla dovnitř k telefonu, ale my ostatní jsme si pamatovali, že čtyři zbylé sestry stály bez hnutí na verandě ještě v době, kdy sanitka přijela. Nikdo jiný z naší ulice netušil, co se stalo. Okolní trávníky, které se sobě podobaly jako vejce vejci, zely prázdnotou. O kus dál někdo griloval. Zpoza domu Joea Larsona jsme slyšeli nekonečnou výměnu dvou nejlepších hráčů badmintonu na světě odměřovanou údery do košíčku.

Záchranáři odstrčili pana Lisbona, aby mohli Cecilii prohlédnout. Pulz nenahmatali, ale přesto se jí pokusili pomoct. Tlouštík vzal pilku na železo a pustil se do plotového sloupku a hubeňour se přichystal, aby Cecilii chytil, protože sundávat ji z ostrého hrotu by bylo nebezpečnější než nechat ji napíchnutou. Jakmile se sloupek rozdělil na dvě části, hubeňour se pod náhle ztěžklou dívkou zakymácel. Potom znovu nabyl rovnováhy, otočil se a položil dívku na nosítka. Když ji odnášeli, přepilovaný sloupek zvedal prostěradlo jako stanový kolík.

Tou dobou bylo téměř devět večer. Už vysvlečení ze svátečních šatů jsme se shromáždili na střeše domu  Chase Buella, abychom mohli sledovat, co se bude dít dál. Přes množství do výšky se tyčících stromů jsme pozorovali strmou demarkační čáru, u níž končila zeleň a začínalo město. Slunce klesalo v mlze u vzdálených továren a střepy poházené v přilehlých chudinských čtvrtích odrážely syrovou zář začouzeného soumraku. Krčili jsme se s podepřenými bradami vysoko na asfaltových šindelích a přitom k nám doléhaly zvuky, které jsme obyčejně neslýchali. Rozpoznali jsme tichou, nerozluštitelnou zvukovou stopu městského života, volání a výkřiky, štěkání uvázaného psa, houkání klaksonů, dívčí hlasy vyvolávající čísla při jakési nepochopitelné dětské hře — tak znělo zbídačené město, do něhož jsme nikdy nejezdili. Tlumené zvuky se prolínaly, nedávaly žádný smysl a nechávaly se unášet větrem. A potom: temnota. Světla aut míhající se kdesi daleko. V naší blízkosti se rozsvěcela žlutá světla domácností a ozařovala rodiny sedící u televize. Jeden po druhém jsme se vydali domů.

Byl to první pohřeb v našem městě, tedy přinejmenším za našeho života. K většině úmrtí došlo během druhé světové války, kdy jsme ještě chodili po houbách a naši otcové, jak jsme je znali z černobílých fotografií, byli mladí a neuvěřitelně vyzáblí — tátové na přistávacích drahách někde v džungli, tátové s pupínky a tetováním, tátové pózující před plakátem s tou či onou kráskou, tátové, kteří psali milostné dopisy dívkám, z nichž se později staly naše mámy, tátové, které vojenské příděly, samota a žlázy splašené v povětří prosyceném malárií inspirovaly k poetickým výlevům, s nimiž skoncovali, jakmile se vrátili domů. Teď byli ve středním věku, narostly jim pupky a na lýtkách jim po letech nošení kalhot zbylo sotva pár chlupů. Ale do smrti měli ještě daleko. Jejich rodiče, kteří mluvili cizími jazyky a bydleli v přestavěných podkrovích — ve výšce jako supi —, se těšili nejlepší dostupné zdravotní péči a hrozilo, že se dožijí příštího století. Nikomu neumřel ani dědeček, ani babička, natož rodiče, jen tu a tam nějaký pes, například Muffin, bígl Toma Burkeho, který se udusil žvýkačkou Pedro, a potom toho léta odešel tvoreček, který byl v přepočtu na psí roky stále štěnětem — Cecilia Lisbonová.

V den, kdy zemřela, stávkovali hrobníci už šestým týdnem. Stávce ani stížnostem zaměstnanců nikdo nevěnoval velkou pozornost, protože většina z nás na hřbitově nikdy nebyla. Občas jsme zaslechli střelbu z ghetta, ale naši otcové tvrdili, že ji mají na svědomí jen výfuky aut. Když jsme si v novinách přečetli, že se ve městě přestalo pohřbívat, měli jsme pocit, že se nás to netýká. Stávky si nevšímali ani pan a paní Lisbonovi, čtyřicátníci s kupou mladistvých dcer — dokud tyto mladistvé dcery nezačaly páchat sebevraždy.