Jaroslav Rudiš - The Editors

Město polykají sněhové vločky. Sedím v křesle, čtu si Směšné lásky a můj pokoj zalévají špičaté kytary The Editors, jedné z nejzajímavějších britských kapel těchto dní.

Nejzajímavějších? A těchto dní? Nebo spíše minulosti? Jak se to vezme. Už to tu přece bylo tolikrát. Joy Divison. Echo and the Bunnymen. The Jesus and Mary Chain. Adorable. Whipping Boy. Interpol. Ale přesto je lehké jim propadnout. Těm ostrým melodiím. Romantickému ztracenectví. Melancholii. Naléhavosti. Melodramatickému pocitovému levičáctví. Účtování se životem. Všemu tomu dohromady. Ta hudba tu už byla, ale The Editors jsou právě tady a teď. A o to v popu jde.

A písnička teče takhle:
As the sun goes down on a broken town / And my fingers
bleed in the factories / Come on out tonight, come and see
the side / Of the ones you love and the ones that love you

Moje současná holka bude spojená s The Editors. Tu desku mi dala právě ona. Písničky jsou naše paměť. Jedna písnička rovná se jedna kapela rovná se jedna holka rovná se jeden příběh, jeden vztah, co už dávno není, ale písnička ho na chvíli znovu rozsvítí. Možná proto se tak daří bazarům se starou hudbou. Navštěvují je hledači starých lásek. Jen si všimněte těch chlápků, co se do podobných podniků chodí přehrabovat zaprášenými cédéčky. Všichni vypadají podobně. Dlouhé kabáty. Prořídlé vlasy. Studené zapadlé oči.

„Vypadaj jako ty. Stejně sentimentální a nemožný,“ řekl mi jednou můj dobrý přítel K. Mezi kamarády platí za mistra. Lovce. Nevzpomíná na staré vztahy. Vyhledává zásadně jen nové. „Prostě se mi zdá, že stárneš,“ dodal.
„Jsem o pět let mladší než ty,“ namítl jsem.
„Tím hůř.“
Půjčil jsem mu The Editors. K smrti se nudil. A co víc. Řekl jsem mu, že znova čtu Směšné lásky a že se mi to líbí. „Děs,“ prohlásil v kavárně. „Jde to s tebou vážně z kopce. Kdys měl naposledy ženskou?“
„Včera.“
„Na starou se neptám. Kdys měl naposledy novou ženskou?
„Nevím.“
„A to je možná ten problém!“
„Počkej. Chceš říct, že bych se měl rozejít a najít si někoho novýho?“
„Ne. Ale pomohlo by ti to. Žiješ totiž moc pohodlnej život. Měl by sis uvědomit, že nejlepší vztahy jsou nebezpečný vztahy. Ty zvedaj holkám sukně. Rozepínaj kalhoty. Hýbou světem. Žiješ jen jednou.“
„Otázka je, jakým směrem hýbou.“
„Otázka je, co je tohle za pitomou otázku? Dobrým směrem! Energie, pohyb a vášeň celýho světa je ukrytá jen v nebezpečí. Znám spisovatele, co v New Yorku žije se psem a třináctiletou přítelkyní. Z toho by sis měl vzít příklad.“
„Za to by tě u nás zavřeli.“
„Stačí, když si najdeš nějakou patnácku. Jako já.“
„Aha? Jak se jmenuje?“
„Nadja. Beru ji večer do kina. A zítra do divadla. Vždycky jsem chtěl být učitel. Přemýšlej o tom taky. Možná bys potom konečně napsal něco pořádnýho. Nebo aspoň něco, co by chtěly číst holky.“
Sedím doma, čtu si a čekám na svoji starou holku. Někde se opozdila. Nemyslím na to, kde a proč. A přece trochu jo. The Editors hrají pořád dokola a venku nepřestává sněžit. Piju grog. A ještě jeden. Možná má K. pravdu, možná to je opravdu nuda. Možná je nudný i bezpečný život. Jsem sám.

A písnička teče takhle:
Keep close to me now / I’ll be your guide / Once we have
black hearts / Then love dies

Konečně to vypínám. Sentiment. Průměr. Nuda. Hrůza. V ten moment pípne esemeska. Moje holka to ale nebyla. Byl to K. „Nadja se na mě vykašlala. Zajdeme na panáka?“

Znám tón těchto zpráv. A vím, co musím udělat. Kamarád je kamarád. Vypnu cédéčko a vypadnu do bílé tmy. Mám chuť s ním prokalit noc. Jít s ním z baru do baru. Hádat se. Objímat. Zapomínat. Na stole jsem nechal vzkaz. „Vrátím se brzo.“ Ať žijí nebezpečné vztahy.

(úvodník v Labyrint revue č. 17-18/2005)