J. M. Coetzee: Život a doba Michaela K.

První, čeho si porodní bába na Michaelovi K. všimla, když mu pomáhala z mateřského lůna na svět, byl zaječí pysk. Horní ret měl ohrnutý jak slimáčí nohu, levou nosní dírku rozšklebenou. Bába skryla na okamžik novorozeně očím matky, vrazila do pusinky prst a s úlevou shledala, že patro je celé.

„Nic si z toho nedělejte, takoví nosí štěstí," řekla matce. Anně K. se však od první chvíle nedomykavá ústa a pohled na růžové živé maso nezamlouvaly. Mrazilo ji při pomyšlení, že v ní mohlo ty dlouhé měsíce vyrůstat něco tak zrůdného. Nemluvně neumělo pít z prsu a křičelo hlady. Zkusila to s lahví, ale nedokázalo táhnout ani z ní. Krmila ho tedy lžičkou a byla jako na trní, když začalo kašlat, prskat a křičet.

„Časem se mu to zatáhne," ujišťovala ji porodní bába. Ret se však nezatáhl, lépe řečeno nezatáhl se dost, a nos se také nenarovnal.

Matka brala malého do práce a nenechávala ho doma, ani když povyrostl. Mezi ostatní děti ho nepouštěla, protože se jí bolestně dotýkaly jejich úsměšky a kradmé šuškání. A tak léta ubíhala a Michael K. sedával na houni, díval se, jak matka drhne lidem podlahy, a učil se mlčet.

Pro jeho znetvoření, ale i proto, že nebyl dvakrát bystrý, vzali Michaela po krátké zkušební lhůtě ze školy a svěřili ho péči útulku Huis Norenius ve Faure, kde na státní útraty strávil zbytek svého dětství ve společnosti jiných, různě postižených a nešťastných dětí, které se učily psát, počítat, zametat, uklízet, stlát postele, mýt nádobí, plést košíky, truhlařit i rýt. V patnácti z útulku Huis Norenius odešel a nastoupil do Odboru péče o parky a sady komunálních služeb Kapského Města jako zahradník s pracovním zařazením třibé. Po třech letech toho nechal a po krátkém období bez práce, které trávil tím, že se vyvaloval na posteli a prohlížel si vlastní ruce, přijal místo nočního zřízence veřejných toalet na Greenmarket Square. Když se jedné páteční noci vracel pozdě v noci domů, přepadli ho v podchodu dva pobudové, ztloukli ho, sebrali mu hodinky, peníze i polobotky a nechali ho ležet v bezvědomí s řeznou ránou na ruce, vymknutým palcem a dvěma přeraženými žebry. Po této příhodě nočního zaměstnání zanechal a vrátil se do Sadů a parků, kde se zvolna vypracovával, až to dotáhl na zahradníka s pracovním zařazením jedna.

Zohyzděná tvář zavinila, že se K. stranil společnosti žen. Byl nejraději sám. Obě práce ho obdařily jistou mírou samotářství, třebaže tam dole u záchodků ho tehdy skličovalo blýskavé světlo neonů, které se oslnivě odráželo od bílých kachlíků a vytvářelo prostor beze stínů. Z parků měl raději ty s vysokými piniemi a stíněnými' cestičkami lemovanými květy lilie. Nejednou se stalo, že v sobotu přeslechl výstřel z děla oznamující poledne a lopotil se sám málem až do večera. V neděli ráno si vždycky přispal a odpoledne chodíval navštěvovat matku.

Jednoho červnového dne před polednem, v jedenatřicátém roce jeho života, dostihla Michaela K. pohrabujícího listí v De Waal Parku zpráva. Vzkaz z třetí ruky pocházel od matky - propustili ji z nemocnice a chce, aby pro ni K. přijel. Uklidil tedy nářadí a autobusem se vydral do Somersetské nemocnice. Matka seděla na sluncem zalité lavičce nedaleko hlavního vchodu. Až na střevíce, které stály vedle ní, byla úplně ustrojená. Jakmile spatřila syna, vhrkly jí do očí slzy a ona si je rukou zakrývala před ostatními pacienty a návštěvami. Annu K. již mnoho měsíců sužovaly viditelné otoky na nohou i na rukou a ke všemu jí začalo nabíhat i břicho. Do nemocnice ji přijali, když už se stěží udržela na nohou a sotva popadala dech. Celých pět dní proležela na chodbě, ze všech stran obklopená muži, jejichž těla byla poznamenána podlitinami, bodnými a střelnými ranami; naříkali tak, že nezamhouřila oka, přehlížená sestřičkami, které neměly kdy dodávat kuráž stařeně, když všude kolem tak velkolepě skonávali mladí muži. Ihned po příjezdu jí nasadili kyslík a potom jí dávali injekce a prášky na splasknutí otoku. Jakmile však chtěla mísu, málokdy jí někdo posloužil. Župan neměla. Jednou, jak se tak ploužila podle zdi na záchod, zastavil ji nějaký otrapa v šedivém pyžamu, obnažil se před ní a vedl oplzlé řeči. Potřeby vlastního těla se jí staly zdrojem mučivých útrap. Když se jí sestřičky ptaly na léky, přitakávala, že si je vzala, třebaže často nemluvila pravdu. Ačkoli potíže s dýcháním polevily, vzápětí ji tak začaly svědit nohy, že si musela lehat na ruce, aby se ubránila nutkání poškrábat se. Neuběhly ani tři dni a už žadonila, aby ji pustili domů, zjevně se ale se svými prosbami neobrátila na toho pravého. Slzy, prolévané šestého dne, byly tedy převážně slzami úlevy, že z toho očistce uniká.

Michael K. požádal v přijímací kanceláři o zapůjčení invalidního vozíku, ale nevyhověli mu. Vzal tedy do jedné ruky kabelku a boty, druhou matku podepřel, a tak se šourali k autobusové zastávce vzdálené padesát kroků. Čekala už tam dlouhá řada lidí. Jízdní řád přilepený na sloupku sliboval spoj každou čtvrthodinu. Čekali hodinu, stíny se začaly dloužit a zvedl se studený vítr. Anna K. nevydržela stát a usedla zády ke zdi, nohy natažené před sebe jako nějaká žebrácká, zatímco Michael držel místo ve frontě. Když přijel autobus, nebylo si kam sednout. Michael se chytil tyče a matku sevřel v náručí, aby za jízdy neupadla. Než dorazili do jejího krcálku na nábřeží Sea Point, ukazovaly hodiny pět.

Annu K. zaměstnával již osm let jako služebnou jistý starý pán na odpočinku, bývalý výrobce galanterního tovaru, který se svou paní obýval pětipokojový byt na Sea Pointu s výhledem na Atlantik. Podle podmínek smlouvy přicházela v devět ráno, odpoledne měla tříhodinové volno a pak zůstávala až do osmé. Chodila do služby střídavě pět a šest dní v týdnu. Měla čtrnácti-denní placenou dovolenou a pokoj ve stejném domě. Mzda byla slušná, s domácími se dalo vyjít, a když se nadto uváží, že o práci byla nouze, nemohla si Anna K. naříkat. Jenomže před rokem ji začaly přepadat závratě a při každém shýbnutí pociťovala svírání v prsou. Zanedlouho se přihlásila vodnatelnost. Buhrmannovi si ji dále drželi jako kuchařku, snížili jí ale o třetinu plat a na úklid najali mladší ženu. Ve svém kumbálku, s nímž mohli Buhrmannovi nakládat po libosti, směla nadále zůstat. Edém se zhoršoval. Několik týdnů před odvozem do nemocnice zůstala připoutána k posteli, neschopná cokoli dělat. Hrozila se, že s dobročinností Buhrmannových je amen.

Místnost pod schodištěm činžovního domu Cóte ďAzur měla být původně vybavena klimatizačním zařízením, které však nikdy instalováno nebylo. Dveře byly opatřeny výstražnou tabulkou, na níž byla namalována červená lebka se zkříženými hnáty a dole nápis Nebezpečí - Gevaar - Ingozi - Pokoj byl bez elektřiny a nedal se ani větrat, vzduch byl věčně zatuchlý. Michael matce otevřel dveře, zapálil svíčku, a než se uložila do postele, vyšel ven. Ten večer, první večer po jejím návratu, jakož i všechny večery následujícího týdne strávil s ní: na petrolejovém vařiči jí ohříval polévku, dbal, aby měla veškeré pohodlí, obstaral, co bylo třeba, a chlácholivě jí hladil ruce, kdykoli ji přepadl jeden z častých záchvatů pláče. Jednou večer nejezdily autobusy ze Sea Pointu vůbec a on musel v jejím pokojíku chtě nechtě strávit noc, na rohoži, zachumlaný do kabátu. Uprostřed noci se vymrzlý na kost probudil. Nemohl spát a kvůli zákazu vycházení nemohl odejít, takže až do svítání seděl na židli a tetelil se zimou, zatímco matka naříkala a chrápala.