Bydlí nedaleko nádraží Mowbray v jednopokojovém bytě, za nějž platí jedenáct guinejí měsíčně. Poslední pracovní den každého měsíce odjíždí vlakem do středu města a jde do ulice Loop Street, kde má svou mosaznou tabulku a malou kancelář realitní firma A. & B. Levy. Panu B. Levymu, mladšímu z bratrů, tady předá obálku s nájemným. Pan Levy peníze vysype na přeplněný stůl a přepočítá je. Zpocenou rukou napíše s bručením stvrzenku. „Voilá, mladý muži,“ řekne a rozmáchlým gestem mu ji předá.

Dává si pozor, aby se s činží neopozdil, protože při nastěhování do bytu se dopustil malého podvodu. Když podepisoval nájemní smlouvu a platil firmě A. & B. Levy kauci, neuvedl jako své povolání „student“, nýbrž „pomocný knihovník“, a jako své pracoviště udal adresu univerzitní knihovny.

Není to lež, alespoň ne zcela. Od pondělka do pátku hlídá ve večerních hodinách čítárnu. Řádní zaměstnanci knihovny, většinou ženy, o tuto práci nestojí, protože kampus, rozkládající se na úbočí kopce, je v noci liduprázdný a nehostinný. I on cítí mrazení v zádech, když odemyká zadní dveře a tápe temnou chodbou k hlavnímu vypínači. Pro nějakého zlosyna by bylo hračkou ukrýt se mezi regály a poté, co zaměstnanci v pět hodin odejdou, prohledat prázdné kanceláře a počíhat si na něho, večerního knihovníka, aby mu sebral klíče. Jen málo studentů využívá večerních otevíracích hodin; jen nemnozí o nich vůbec vědí. Nemá toho moc na práci. Těch deset šilinků za večer jsou snadno vydělané peníze. Někdy si představuje, jak do čítárny zabloudí krásná dívka v bílých šatech a po zavírací hodině ustrašeně otálí s odchodem; představuje si, jak jí ukáže tajemství vazárny knih a katalogizační místnosti a pak s ní vyklouzne ven do hvězdné noci.

Práce v knihovně není jeho jediným zaměstnáním. Ve středu odpoledne vypomáhá v semináři pro první ročníky na katedře matematiky (tři libry za týden); v pátek provází diplomanty dramatického umění vybranými Shakespearovými komediemi (dvě libry deset); a každý den pozdě odpoledne dochází do doučovací školy v Rondeboschi, aby připravoval natvrdlé žáky k přijímacím zkouškám (tři šilinky za hodinu). O prázdninách pracuje na magistrátu (v oddělení městské bytové výstavby) a vytahuje z dotazníků o domácnostech statistické údaje. Celkem vzato, když sečte všechny ty finanční částky dohromady, není na tom špatně – má dost, aby zaplatil činži a univerzitní poplatky, nezemřel hlady a dokonce i něco málo ušetřil. Přestože je mu teprve devatenáct, stojí na vlastních nohou a není na nikom závislý.

Potřeby těla uspokojuje jednoduše, za pomoci zdravého rozumu. Každou neděli uvaří z morkových kostí, fazolí a celeru velký hrnec polévky, která mu vystačí na celý týden. V pátek jde na trh v Salt River a koupí si krabici jablek, guave či jiného sezónního ovoce. Každé ráno mu mlékař nechává na schodech u dveří půllitrovou láhev mléka.

Když mu mléko zbude, nechá je ve staré nylonové punčoše zavěšené nad výlevkou proměnit v tvaroh. Za zbytek peněz nakoupí v obchodě na rohu chleba. Proti takovému způsobu stravování by určitě Rousseau či Platon neměli nejmenší námitky. Co se týče oblečení, má jedno slušné sako a kalhoty, které nosí na přednášky. Jinak donáší staré věci.

Je živoucím důkazem jednoho faktu: že každý člověk je ostrov; že nepotřebuje rodiče. Někdy večer, když se unaveně vleče po Hlavní třídě v pršiplášti, krátkých kalhotách a sandálech, vlasy mokré od deště přilepené k hlavě, uvědomuje si v záři reflektorů kolemjedoucích aut, jak divně vypadá. Ne excentricky (excentrický vzhled v sobě má jistou důstojnost), prostě jen divně. Zlostně zaskřípe zuby a zrychlí krok. Je štíhlý a uvolněný, zároveň však jaksi těstovitý. Rád by byl přitažlivý, ale ví, že není. Chybí mu cosi podstatného, jistá vyhraněnost rysů. Stále v něm přetrvává něco miminkovského. Jak dlouho ještě bude trvat, než přestane být děckem? Co ho vyléčí z té dětskosti, udělá z něho muže? To, co ho vyléčí, pokud to vůbec přijde, bude láska. Možná nevěří v Boha, ale v lásku a její moc věří. Jeho milovaná, osudem mu předurčená okamžitě spatří za jeho divným, nanicovatým zevnějškem oheň, který uvnitř něho plane. Mezitím nechť zůstává jeho podivnost a nanicovatost součástí očistce, jímž musí projít, aby se jednoho dne vynořil do světla: světla lásky a světla umění. Neboť z něho bude umělec, tak se rozhodl už dávno. A má−li být v současné době nepochopený a směšný, pak je to proto, že je údělem umělce snášet nepochopení a výsměch až do dne, kdy budou objeveny jeho pravé schopnosti a všichni posměváčkové zahanbeně zmlknou.

Sandály ho stály dva šilinky a šest pencí. Jsou z gumy a byly vyrobeny někde v Africe, snad v Ňasku. Když jsou mokré, nedrží mu na chodidle. V kapské zimě prší nepřetržitě celé týdny. Když jde v dešti po Hlavní třídě, musí se někdy zastavit a vrátit se pro sandál, který mu sklouzl z nohy. V takových okamžicích si všímá, jak se vypasení občané Kapského Města, míjející ho v pohodlí svých vozů, škodolibě uchechtávají. Jen se smějte! myslí si. Brzy tu už nebudu!

...

V dokonalém světě bude spát pouze s dokonalými ženami. S ženami dokonale ženskými, přesto však s něčím temným v samém jádru jejich bytosti, jež bude korespondovat s temnou stránkou jeho vlastní bytosti. Žádnou takovou ženu však nezná. Jacqueline – v jádru jejíž bytosti nevystopoval nic temného – ho bez jakéhokoli upozornění přestala navštěvovat a on měl dost zdravého rozumu, aby se nepokoušel pátrat po příčině. Musí se tedy spokojit s jinými ženami – vlastně s dívkami, jež se ještě nestaly ženami, a tudíž zřejmě ještě nemají žádné autentické jádro bytosti, či alespoň ne takové, aby stálo za řeč: s dívkami, které se vyspí s mužem jen se zdráháním, protože se nechaly přemluvit nebo protože jejich kamarádky to taky dělají a ony nechtějí zůstat pozadu, či protože to je někdy jediný způsob, jak si udržet svého přítele.

Jednu z nich přivede do jiného stavu. Když mu volá, aby mu sdělila tu novinu, zaskočí ho to tak, že zůstane jako omráčený. Jak mohl někoho přivést do jiného stavu? V jistém smyslu ví přesně, jak k tomu došlo. Byla to nehoda: unáhlenost, nesoustředěnost, chybný krok toho druhu, který si nikdy nenajde cestu do těch románů, jež čte. Zároveň však nedokáže uvěřit, že se to skutečně stalo. Ve svém srdci nemá víc než osm, nanejvýš deset let. Jak se může dítě stát otcem? Snad to není pravda, říká si. Snad je to jen jako jedna z těch zkoušek, kdy si je člověk jist, že propadl, a když jsou zveřejněny výsledky, ukáže se, že si zdaleka nevedl tak špatně.

Takhle to však nefunguje. Další telefonát. Dívka mu věcně sděluje, že byla u doktora. Následuje kratičká pauza, dost dlouhá na to, aby vstřebal úvod a promluvil. „Postarám se o tebe,“ mohl by říci. „Nech to všechno na mně,“ mohl by říci. Jak by ale mohl něco takového vyslovit, když ho to, co slovo postarat se ve skutečnosti znamená, naplňuje těmi nejhoršími předtuchami, když jeho prvním impulzem je odhodit sluchátko a utéct pryč?

Pauza skončí. Má jméno, pokračuje dívka, jméno někoho, kdo se o ten problém postará. Už si prý s tou osobou smluvila schůzku na příští den. Je ochoten odvézt ji na místo schůzky a pak ji zavézt zpátky? Bylo jí prý sděleno, že po zákroku nebude ve stavu, ve kterém by byla schopna řídit.

Jmenuje se Sarah. Její přátelé jí říkají Sally, jemu se ten tvar nelíbí. Připomíná mu to verš Come down to the sally gardens. Nemá tušení, co za zahrady vlastně tyhle sally gardens jsou. Sarah pochází z Johannesburgu, z jedné z těch vilových čtvrtí, kde lidé tráví neděle v koňském sedle a navzájem na sebe pokřikují „Rukulíbám!“, zatímco jim černí sluhové s bílými rukavicemi přinášejí jejich drink. Dětství strávené v sedle, všechny pády a zranění, při nichž nebylo dovoleno plakat, proměnily Sarah v kámen. „Sal je pašák,“ slyší, jak říkají její johannesburští přátelé a příbuzní. Není krásná – na to je příliš pevně stavěná a červenolící – ale je skrz na skrz zdravá. A na nic si nehraje. Teď, když došlo k neštěstí, neskrývá se ve svém pokoji a nepředstírá, že se nic nestalo. Naopak, zjistila, co bylo potřeba zjistit – jak si v Kapském Městě zařídit potrat – a zorganizovala vše nezbytné. Vlastně ho zahanbila.

Jedou jejím malým vozem do Woodstocku a zastaví před řadou stejných malých dvojdomků. Ona vystoupí a zaklepe na dveře jednoho z nich. Nevidí, kdo otevřel, ale nemůže to být nikdo jiný než žena, která dělá potraty. Představuje si ji jako špindíru s odbarvenými vlasy, odlupujícím se líčidlem a nepříliš čistými nehty. Nalije děvčeti sklenku čistého ginu, položí ji na postel, pak uvnitř ní provede jehlicí cosi nepopsatelného, čehož podstatou je zachytit háčkem a vytáhnout. Otřese se a vyhlédne ven z vozu. Koho by napadlo, že v tom obyčejném domku s hortenziemi a sádrovým trpaslíkem v zahradě se dějí takové hrůzy!

Uplyne půlhodina. Narůstá v něm nervozita. Bude schopen udělat to, co se od něho žádá? Pak se objeví Sarah a dveře se za ní zavřou. Pomalu a soustředěně dojde k vozu. Když se přiblíží, vidí, že je bledá a potí se. Nepromluví.

Odveze ji do velkého domu Howarthových a uloží ji do ložnice s výhledem na záliv Table Bay a přístav. Nabízí jí čaj, nabízí jí polévku, ale ona nic nechce. Přinesla si s sebou kufřík; má své vlastní ručníky, své vlastní povlečení. Myslela na všechno. Nemusí dělat nic jiného než být nablízku, být v pohotovosti pro případ, že by se něco pokazilo. Nemá toho moc na práci. Žádá o teplý ručník. Vloží jeden do elektrické trouby. Ucítí pach spáleniny. Než jej donese nahoru, dá se jen stěží nazývat teplým. Ona si jej však položí na břicho, zavře oči a zdá se, že se jí ulevilo.

Každých pár hodin si bere jednu z tabletek, které jí dala s sebou ta žena, a zapije ji vodou; pije sklenku za sklenkou. Po zbytek času leží se zavřenýma očima a trpělivě snáší bolest. Vycítila jeho přecitlivělost a skrývá před jeho pohledem všechny důkazy toho, co se děje v jejím těle: zakrvácené vložky či co všechno by to ještě mohlo být.

„Jak ti je?“ ptá se jí.

„Dobře,“ mumlá.

Co bude dělat, až jí přestane být dobře, nemá tušení. Potraty jsou nelegální, ale jak moc nelegální? Kdyby přivolal lékaře, nahlásil by to ten lékař policii? Spí na matraci vedle postele. Jako ošetřovatel je k ničemu, hůř než k ničemu. To, co dělá, se ani nedá nazvat ošetřováním. Je to jen forma pokání, hloupá a neúčinná.

Ráno třetího dne se Sarah objeví ve dveřích pracovny v přízemí, bledá a vrávorající, ale plně oblečená. Je připravena odjet domů, říká.

Odveze ji do jejího podnájmu, s kufrem a taškou špinavého prádla, která pravděpodobně obsahuje zakrvácené povlečení a ručníky. „Mám u tebe chvíli zůstat?“ ptá se jí. Zavrtí hlavou. „Budu v pořádku,“ říká. Políbí ji na tvář a odkráčí pěšky domů.

Nic mu nevyčetla, nedělá si na něho žádné nároky; i potrat si zaplatila sama. Vlastně mu uštědřila lekci správného chování. Co se jeho týče, nelze popřít, že z toho vyšel potupně. Pomoc, kterou jí poskytl, byla slabošská, a co horšího, nedostatečná. Modlí se, aby tuhle historku nikdy nikomu nevyprávěla.

Jeho myšlenky krouží kolem toho, co bylo uvnitř ní zničeno – cár masa, gumový miničlověk. Vidí, jak je to malé stvoření spláchnuto do záchodu domu ve Woodstocku, motá se labyrintem kanalizace, až je nakonec vyvrženo na mělčinu, mžourá do nenadálého slunečního svitu a bojuje s vlnami, které je odnesou do zálivu. Nechtěl, aby žilo, a nyní nechce, aby zemřelo. Avšak kdyby teď běžel na pláž, našel je a zachránil z moře, co by s ním dělal? Přinesl by je domů, zabalil do vaty, aby bylo v teple, snažil se, aby vyrostlo? Jak může on, jenž je sám ještě dítětem, vychovávat dítě? Právě se vynořil do světa ze svých vlastních hloubek. A sotva se mu to podařilo, už má na svědomí smrt. Kolik ostatních mužů, které vídá na ulici, s sebou nosí mrtvé děti omotané kolem krku jako dětské botičky?

Nejraději by se už se Sarah nikdy znovu nesetkal. Kdyby mohl zůstat sám, možná by se vzpamatoval, vrátil se k tomu, čím býval. Ale opustit ji nyní by bylo ostudné. A tak každý den za ní na chvilku zajde a mravně únosnou dobu ji drží za ruku. Jestli nemá co říci, pak je to proto, že nemá odvahu se jí zeptat, co se s ní děje, co se děje uvnitř ní. Zajímalo by ho, zda je to jako nemoc, ze které se nyní zotavuje, či zda je to jako amputace, ze které se člověk už nikdy nevzpamatuje. Jaký je rozdíl mezi uměle navozeným potratem, samovolným potratem a tím, čemu se v knížkách říká přijít o dítě ? V knihách se žena, která přijde o dítě, uzavře před světem a věnuje se truchlení. Má Sarah svůj čas truchlení teprve před sebou? A co on? Bude také truchlit? Jak dlouho člověk truchlí, pokud truchlí? Má truchlení někdy konec a je člověk, který prošel truchlením, stejný jako předtím; anebo bude už napořád truchlit pro tu malou věc, pohupující se na vlnách nedaleko Woodstocku jako ten malý steward, který spadl přes palubu a nikomu neschází? Bé, bé, brečí ten malý steward, jenž se nikdy nepotopí a nikdy neutiší.