Ivan Binar: Sedm kapitol ze života Václava Netušila

Dlouho nic, stereotyp všedních dnů, klid a pak najednou.... lup ho, výslech, výhrůžky, které nešlo brát na lehkou váhu, vždyť hrozili státní úředníci a ne gangsteři, osoby disponující pravomocemi, mocí. Což neznamenalo, že by stav ohrožení opravňoval k mlčení a nečinnosti, že by mne zbavil povinnosti podat svědectví o tom, co se tu děje; zájem Státní bezpečnosti mě přece neopravňuje k přikrčenému životu. Začal jsem psát Rekonstrukci, román o vězení. – Zatímco jsem se takhle plahočil, plahočila se moje žena Jarka na svém políčku. Snažili jsme se ta políčka oddělovat, aby na ni tolik nemohli, jenže to dost dobře nešlo. Při tomhle úmorném plahočení vyrůstaly vedle v pokoji dvě děti.

Samozřejmě jsem věděl, že tam jsou, že chodí do školy a do školky a že jsou moje. David byl s námi už dlouho, s Markétou jsme váhali, jako lidé odpovědní čekali na příhodnou chvíli, aby se nenarodila jako David do podnájmu, nýbrž do pořádného bytu, otec aby slušně vydělával a měl jakéstakés postavení a matka aby měla dost času na péči i na výchovu. Princezna aby se narodila v zámku. – Počata byla závozníkem s mizerným platem a ještě mizernějšími vyhlídkami, mezi dvěma kriminály – po propuštění z vyšetřovací vazby a po soudu, který mi nadělil dvanáct měsíců, před nástupem do výkonu trestu. Aby Jarce nebylo za mé nepřítomnosti smutno, rozhodla o početí. Markéta se narodila těsně před Vánoci, zatímco jsem si seděl ve vězení, a to, co jsem vydělal, strhávali mi na stravu, postel a odborný dohled. Ačkoli jsem se za mřížemi neflákal, rodina nedostala ani zlámanou grešli.

Myslím že jsem svoje děti neodbýval, věnoval jsem se jim, vyprávěl a četl pohádky, dokonce jsem pro ně i cosi napsal, idylu vymýšlel v tom šedém světě příkoří; nestěžují si, teď už dospělé, na málo pozornosti a péče v dobách počátků, ale mně jako by to uniklo mezi prsty. Nevnímal jsem je zřejmě tak, jak bych je vnímal v dobách příznivých. Musel jsem se zabývat tíží, která zalehla naši zemi, i na mně spočívala. Jako by mi pleny všudypřítomné, škodlivé moci omotaly mozek a všechny smysly, jako bych tak trochu spal ochromen útlumem, který tížil a zároveň pomáhal přečkávat a nezbláznit se z toho.

Až ve Vídni jsem ty dvě děti pořádně objevil. Přivezli jsme s sebou zamlklého a poněkud váhavého, opatrného Davida a roztomilé, zvídavé, dychtivé děvčátko Markétku, čtyři roky jí byly a uměla už pískat, David ji naučil. Táhli to s námi a nic nám nevyčítali – jenom naší strašnou němčinou trpěli –, pomáhali nám kupředu, radostně si přitom hvízdajíce. – K nim se jednoho dne přidala docela mladá černobílá kočka; přišla, uvelebila se v křesle ze zkříženými předními tlapkami a navěky s námi zůstala. Vypadá jako pantáta koukající z okna a jmenuje se Číča. – A to jsme všichni, víc nás už nebude.

I když jednoho dne přijel do Vídně Paralipomenon Zahrádka, můj věrný přítel, druh a průvodce životem, Jarka ho do rodiny nepřijala. Už jsem toho o něm sepsal spoustu v jiných sepsáních, ale to podstatné, překvapivé, nečekané bude teprve vyřčeno, až nastane příznivá chvíle. – Vídeň už byla plná krajanů, kteří podepsali Chartu 77 a taky se přijeli zachránit.

Zdeněk Mlynář tu měl problémy se spolunájemníky v domě; krmil na terase havrany, přlétali ve velkých hejnech, křičeli a káleli, komu by se to líbilo... Pavel Landovský už kazil němčinu na prknech posvátného Burgtheatru, Ludvík Kavín s Nikou Brettschneiderovou sbírali kameny na stavbu vlastního divadla, Londýn s Dášou sehnali pro své chrobočky dvojkočárek, Artur Zdráhal s Marií a dětmi tu byli, doktor Milan Skřont, světový rekordman v chůzi, Aleš a Zuzanka Richterovi s holkama, Sváťa Karásek s rodinou tudy prosvištěli do Švýcar, Vašek Šabata s Barborou a Zuzankou do Ameriky, ani jsme si moc nezazpívali, Miloš Fládr tu našel partnery na bridge, Kocour prodával gramofonové desky na Bleším trhu, Ivan Medek se dočkal Heleny, Jarda Krejčí a Honza Leštínský s rodinami zakotvili v Německu a Pavel Kohout na vídeňských Příkopech budoval své sídlo. Když jsem se s ním setkal, dal mi dvě dobré rady: abych začal psát německy, líp se to uplatní, a pak abych si vybral raději menšího než většího nakladatele, ale s dobrou pověstí. V nouzi ti dá radu… A tu mi přišlo, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší, a že my dva – Pavel Kohout a já – žijeme každý na jiné.

Taky Jefim Fištejn tu byl s Věrou, dětmi a kočkou, za pár týdnů se naučil německy a chystal se dobýt Radio Liberty v Mnichově. – Abych nezapomněl na Josefa Hodice, byl to uhlazený pan podplukovník a deratizátor s vyleštěnými nehty na rukou; pilně tu pracoval, estébák před vyzrazením, přátelský až servilní, šedovlasý a důvěryhodný, vždy s kravatou a v saku.

(Ivan Binar: Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa, Hynek, Praha 2000)