Imre Kertész: Člověk bez osudu

Teď máme k dispozici nákladní auto a pak taky američtí vojáci projevili ochotu, že by nás odvezli kousek na východ: to ostatní už bude naše věc, pravil, a vyzval nás, abychom mu říkali strejda Miklós. Žít – dodal – se musí dál, a vskutku, nic jiného nám vlastně ani moc nezbývá, to koneckonců uznávám, když už se nám tedy přihodilo, že je to vůbec možné, pochopitelně. Celkem jsem se už mohl považovat za způsobilého, nehledě na pár podivných drobností a drobnějších nezpůsobilostí. Tak například když jsem na kterémkoli místě svého těla zabořil prst do masa, dlouho po něm zbyla viditelná stopa, jamka, jako když se prstem mačká do nějaké neživé, nepružné hmoty, řekněme do měkkého sýra nebo vosku.

Taky můj obličej mě poněkud překvapil, když jsem jej poprvé spatřil v jedné útulnější, dokonce zrcadlem vybavené místnosti někdejší nemocnice SS, protože jsem si z dřívějška pamatoval jinou tvář. Tahle, kterou jsem si teď prohlížel, měla pod několikacentimetrovým ježkem nápadně nízké čelo a u kořenů uší, které se divně rozšiřovaly, dvě zcela nové beztvaré otekliny, jinde měkké pytlíky a váčky, vcelku – alespoň podle výpovědi knížek, které jsem kdysi četl – to byly spíše vrásky, odulost, rysy lidí vyžilých v různých slastech a rozkoších, a tím tedy předčasně zestárlých, a také jsem si v paměti uchoval jiný, přívětivější, řekl bych důvěryhodnější pohled podivně zmenšených očí. A pak jsem taky pokulhával, poněkud jsem ještě za sebou tahal pravou nohu: to nic, mínil strejda Miklós, ovzduší domova to spraví. Doma – prohlásil – si vytvoříme novou vlast, a pro začátek nás hned taky naučil několik písniček. Když jsme procházeli po vojensku, v trojstupu, přes obce či městečka – což se během naší cesty občas stávalo –, zpívali jsme si je do kroku. Já osobně jsem měl obzvlášť rád tu z nich, která začíná veršem „Interbrigáda už brání Madrid“ – ani bych vlastně neuměl říct proč. Z jiného důvodu, ale rád jsem zpíval taky ještě jinou, zejména pro tuto její část: „Den co den jen samá dřina / hlad však naše řady kosí / ty mozolnaté tvrdé dlaně / se zítra už pušek chopí!“ Opět pro něco jiného jsem si oblíbil tu, v níž byl verš: „My proletářů mladá garda...“, po němž se vzkřikne: „Rotfront!“ a zpívá se dál, protože jsem pak s chutí vnímal třesk zavírajících se oken nebo prásknutí dveřmi a pokaždé jsem si povšiml nějakého člověka, Němce, jak se plíží kolem vrat či za nimi mizí.

Jinak jsem se vydal na cestu s lehkým zavazadlem: měl jsem poněkud nepohodlně tvarovaný, protože přespříliš úzký, zato však i přespříliš dlouhý bleděmodrý plátěný vak amerických vojáků. V něm dvě tlusté deky, náhradní prádlo, šedivý, slušivě upletený, na zápěstích a u krku zeleným pruhem zdobený svetr z opuštěného skladu SS a pak nějaký proviant na cestu: konzervy a podobně. Na sobě jsem měl zelené soukenné kalhoty amerických vojáků, rovněž jejich, jak jsem doufal, solidní šněrovací boty s gumovou podrážkou, nad nimi taktéž jejich kamaše z nezničitelné kůže i s příslušnými řemeny a přezkami. Na hlavu jsem si opatřil podivnou, pro toto roční období poněkud těžkou čepici, ozdobenou strmým štítkem a na dýnku kosočtvercem – v geometrii jsme tomu říkali, jak jsem si připomněl z dávných školních časů, romboid –, kterou, jak mi tvrdili, přede mnou zřejmě nosil nějaký polský důstojník. Ve skladech jsem si mohl obstarat i nějaký lepší kabát, nakonec jsem se však raději spokojil s tímto – bez čísla a trojúhelníku – ale jinak stejným, osvědčeným, navyklým, omšelým pruhovaným kusem oděvu, který jsem si sám vybral, ba dalo by se říct, trval jsem na něm: takhle se aspoň vyhnu nedorozuměním – řekl jsem si –, no a navíc jsem ho považoval za velice příjemné, praktické, chladivé oblečení, přinejmenším pro tuhle letní dobu. Cestovali jsme na náklaďácích, žebřiňácích, pěšky nebo i veřejnými dopravními prostředky – podle toho, jaké služby nám mohly poskytnout různé armády. Spali jsme na korbě povozu, taženého párem volů, po lavicích či na stupínku opuštěných školních učeben nebo jen tak pod širým hvězdným letním nebem na záhoncích a měkké trávě parčíků mezi domky, které vypadaly jako perníkové chaloupky. Dokonce jsme se plavili po řece – která mým očím, zvyklým na Dunaj, připadala malá a která, jak jsem zjistil, se jmenuje Labe – a byl jsem i kdesi, kde dříve stálo patrně město, nyní však tu byly jen hromady sutin a kamení a tu a tam se k nebi černě tyčily trosky holých zdí. U těchto zdí a sutin, ale i pod zbytky mostů teď žili, bydleli, spali místní němečtí obyvatelé a já jsem z toho měl mít přirozeně radost, jenomže jsem si uvědomil, že mě právě tito lidé spíš jaksi uvádějí do rozpaků. Vezl jsem se červenou tramvají a jel jsem opravdovým vlakem, který se skládal z opravdových železničních vozů, v nichž byla opravdová kupé pro přepravu lidí – i když náhodou pro mě zbylo jen místo na střeše. Vystoupil jsem ve městě, kde bylo vedle češtiny slyšet už i poměrně dost maďarštiny, a zatímco jsme čekali na slíbený večerní přípoj, shromáždili se okolo nás tam u nádraží ženy, starci, muži, různí lidé. Zajímali se, jestli se vracíme z koncentračního tábora a vyptávali se nás, i mne, jestli jsem tam náhodou nepotkal někoho z jejich blízkých, jistou osobu toho či onoho jména. Říkal jsem jim, že v koncentrácích lidé zpravidla ani nemají jména. To se pak snažili popsat jejich zevnějšek, obličej, barvu vlasů, charakteristické rysy a já jsem se jim snažil vysvětlit: je to marné, vždyť v koncentračních táborech se lidé většinou velice změní.

Takže mě pak nechali být, až na jednoho, který měl na sobě docela letně jen kalhoty a košili a oba palce si u pasu na obou stranách zastrčil za šle, zatímco ostatními prsty nervózně bubnoval na bocích kalhot. Chtěl vědět, což mě i trochu pobavilo, jestli jsem viděl plynové komory. Řekl jsem mu: „To bychom si teď tady nepovídali.“ „No jo,“ namítal, ale jestli vskutku existovaly ty plynové komory, a já mu řekl, ovšem, mimo jiné jsou tam i plynové komory, přirozeně: všechno závisí na tom – dodal jsem ještě – jak kde, v kterém koncentráku, podle toho. V Auschwitzu například s nimi můžeme počítat najisto. „Já však – upřesňoval jsem – přicházím z Buchenwaldu.“ „Odkud?“ – zeptal se a musel jsem mu to zopakovat: „Z Buchenwaldu.“ „Takže z Buchenwaldu,“ – přikývl, a já na to: „Ano, správně.“ Nato mi se strnulým, přísným, málem až mentorským výrazem řekl: „Moment! Počkat! Takže vy,“ – a ani nevím proč, ale skoro mě až dojal tím oslovením znějícím velice vážně, řekl bych až obřadně, „jste o plynových komorách slyšel,“ a já na to: „Ovšem.“ „Nicméně,“ – pokračoval tím svým stále stejně strnulým výrazem, uspořádávajícím a osvětlujícím řád věcí – „vy osobně, na vlastní oči, jste se však o tom přece jen nepřesvědčil,“ a já jsem musel připustit: „Ne.“ Nato poznamenal: „No proto!“ pak krátce kývl a odkráčel, strnulý, vzpřímený, a jak se mi zdálo, i poněkud spokojený, nemýlím-li se. Zanedlouho se oznámilo: pohyb! vlak už je tady, podařilo se mi urvat docela slušné místo na širokých dřevěných schůdcích vagonu. Když jsem se k ránu probudil, supěli jsme vesele krajinou. Později jsem si všiml, že místní názvy už jsou všude maďarské. Tamta vodní hladina, ukazovali, která se třpytí v dálce, to už je Dunaj a tahle země tady kolem, tvrdili, která v té ranní záři žhne, až se celá chvěje, už je maďarská. A potom jsme časem dorazili pod zchátralou, otlučenou střechu dvorany, která měla vzadu spoustu rozbitých oken: Západní nádraží, říkali kolem mne, a byla to pravda, vskutku, docela jsem to tu i poznával.

Venku před budovou pálilo slunce přímo na chodník. Bylo tu horko, hlučno, prašno, rušno. Tramvaje byly žluté, na nich číslo šest: ani to se tedy nezměnilo. Byli tu i prodavači s divným pečivem, novinami a podobně. Lidé byli velice krásní a všichni měli zřejmě co dělat, měli něco důležitého na práci, všichni někam spěchali, klusali, běželi, strkali se, různými směry. My taky – jak jsem byl informován – se musíme neprodleně dostavit na sociální středisko, okamžitě tam ohlásit svá jména, abychom ze všeho nejdřív obdrželi nějaké peníze a doklady – tyto nyní už nezbytné náležitosti života. Dotyčné středisko – jak jsem se dozvěděl – je poblíž druhého, Východního nádraží. Hned na prvním rohu jsme nastoupili do tramvaje. Třebaže se mi ulice zdály omšelé, fronty domů místy prořídlé, ty zbývající pak zničené, jinde neúplné, děravé a bez oken, přece jen jsem přibližně rozpoznával jak trasu, tak i to náměstí, kde jsme posléze vystoupili. Středisko jsme našli zrovna naproti biografu, který jsem si, na mou duši, ještě pamatoval, ve větší, šedé, ošklivé veřejné budově: nádvoří, vstupní hala, chodby – všude už bylo plno lidí. Seděli, stáli, přecházeli, hlučeli, tlachali nebo mlčeli. Mnozí měli na sobě obnošené, chatrné oděvy, šaty i čepice z lágrových skladů, ošumělé zbytky uniforem, někteří pruhované hadry, podobně jako já, někteří však už byli měšťansky vyparádění, v bílé košili, s kravatou, a s rukama sepjatýma za zády se už opět radili o důležitých věcech, důstojně, tak, jako kdysi, předtím, než odjeli do Auschwitzu. Jedni si připomínali, porovnávali poměry v lágrech, jiní odhadovali možné vyhlídky a míru materiální podpory, opět další si stěžovali na složitost vyřizování, na neoprávněné výsady, na výhody poskytované jiným na jejich úkor, na různé jiné nepravosti, všichni se však shodovali v jediné věci: že se musí čekat, a to bezpochyby dlouho. Jenomže mě to velice nudilo, a tak jsem si hodil vak na záda a brzy jsem odkráčel dolů na dvůr a pak ven, před vrata. Zase jsem uviděl biograf a napadlo mě, že kdybych šel doprava snad za jeden či nanejvýš dva rohy, zkřížila by mi cestu – pokud mě paměť neklame – Pomněnková ulice.

knihu Člověk bez osudu vydala Academia v roce 2003 v překladu Kateřiny Pošové