Igor Pomeranzev: Verše z knihy Rozhlasákova lyrika

1.
Myslitel knihovník N. F. Fjodorov
(1829-1903)
pokládal kříšení mrtvých
za jediný úkol lidstva.
Říkali mu proto fantasta, utopista, podivín.
Jak došlo k tomu, že jsem se já stal fjodorov-
cem,
ani sám nevím.
Tisíce hlasů jsem vypustil do vesmíru,
a tedy podle fyzikálních zákonů
budou ty hlasy žít věčně.
Pomyslel by někdo, že nějaký úředník
s hemoroidní barvou v tváři
a fádním hlasem
dochází denně do práce, někoho nahrává
a potom -
ano, a potom obdaří nesmrtelností.


2.
Mám v železné skříni archiv
a při něm slušný rádiohřbitov.
Ten se mi rozrůstá s každičkým rokem.
Lidé jsou mrtví
a hlasy jsou svěží a plné.
Kradmo je v reprízách pouštím,
tak, provětrávám.
Pustím - a chyťte je.
Kšá, kšá!



3.
To když zemřel Gerald Duřeli -
Zvířata mi straší ve věži,
Zoo v kufru -,
řekli mi, abych napsal nekrolog.
Smíchal jsem hlasy ptáků, mořských vyder,
delfínů,
vlků, slonů, makaků
a vysílal to sténání.
Kdo jiný by mu směl zazpívat panychidu...




4.
Zas jsem se přehraboval v rádiohřbitově.
Slyšel jsem Gazdanova Kašlat,
Adamoviče sípat.
Nahrávali je v pařížském studiu.
Mizerné odhlučnění.
Jenže koho zajímala
čistota zvuku, když rušičky vyly.
Jako bych akustickým periskopem
naslouchal životu na onom světe.
Hlasy kolegů jsem vytáhl
z onoho světa na tenhle,
patnáct a půl minuty je věnčil
a vrátil zas, kam patří.
Rozhlas, ten se smrtí smíří.
Člověk ji vypne a zapne.
Je poslušná
a nejde z ní hrůza.




5.
To je ráno!
V Paříži zemřel filosof A.
a v Moskvě malíř Z.
A jejich hlasy, jak se ukázalo,
mám v archivu jen já.
Troubové ze zpravodajství je přišli vyžebrat.
Co bych to tajil, byl to pro mě triumf.
A ten můj hřbitov,
ten mi zatím roste pod rukama.
Už je čas začít aleje v něm dělat,
zkatalogizovat, očíslovat.
V takové věci jenom na paměť
se přece nespoléhá.
A je čas promyslet, komu ho odkážu.
Podniku ovšem nikdy.
Osobní odpovědnost, taje k tomu nutná.
A nesmím ho jen odkázat,
podrobně musím sepsat návod,
jak často hlasy věnčit, v jakou dobu,
který kolik minut,
a jen to s vycházkami nepřehánět.
Vždyť v mimozemském prostoru,
v tom kyslíkovém hladu,
hlas může prasknout, vzduch z něj ujít.
Řeknu to s filosofem A.!
Vyletí - nechytneš ho.


6.
Jsem pod cenzurou,
pod autocenzurou,
že v přímém vysílám netroufnu si plakat,
rozeštkat se?
Ale proč?
Nejsou snad slzy
stejně přirozené jak smích?
A smál jsem se mockrát z plných plic,
I jsem se rozřehtal,
neplakal ale ani jednou.
Čímpak je to?
Co je to za kulturu,
která nedovolí plakat nahlas?
Je to snad hanba? Ale proč?
A udělám to jednou.
Musím, musím.

7.
Já sestřihal jsem pauzy
mezi údery zvonu,
co zvonil o Zvěstování a Velkém pátku.
Několik zámlk v jedné řadě,
a bylo z toho ticho, poprvé,
jako když zadrhne se hrdlo.
Planina pod sněhem se otevřela
a já jsem myslel na japonské verše.
Jinak v nich cvrčci cvrčí
i řeka šumí,
podzim podupává
a zima mlčí.
Měl bych se vydat do Japonska
s magnetofonem.
Co když tam opravdu je uzavřený vesmír
neslýchaného znění?


8.
Brzy z podzimku
vždy znovu opakuju pořad
o doutnících.
Mám představu,
jak někde poslouchají,
v podvečer, na chatě.
Táborák někdo zapaluje
a můj hlas se mísí s dýmem,
štěkotem psů, pištěním dětí.
Zvláště těm psům se asi líbím.
Ani ne já, spíš mračno jazzu,
co z posledního doutníku
tu zbylo.

z ruštiny pro Festival spisovatelů Praha 2008 přeložil Milan Dvořák