Iain Banks: Píseň kamene

15. kapitola

Černá voda ve studni páchne; pronikavý odér výpotku země by měl být aspoň hřejivý a hladivý, ale místo toho studí a štípe. Taky tu čichám člověčinu, to se vyzvracené víno a potrava smísily s močí a společně se zemitým pachem jámy vyvinuly ještě čpavější tóny.

Popotahuju si krev zpátky nosem; v uzavřené kovové přilbě se zvuk hlasitě rozléhá. Zkouším se zvednout, ale znehybňuje mě chlad. Uvažuji, jak dlouho už tu asi ležím. Nakloním hlavu, až přilbice zazvoní o stěnu šachty, a snažím se dohlédnout na vrchol studny. Světlo. Asi vidím světlo otvory v hledí. Nebo taky ne. Zamrkám a vjem se rozplývá. Už mě z toho bolí za krkem. Narovnám hlavu a světýlka vidím pořád.

Zase vidím hvězdičky, svalený na zádech ve vykuchané útrobě zámku, jeho vrcholky opentlené nocí mě drží v hrsti, jeho plíživý chlad mě nakažuje a já se cítím součástí jeho dusivé suti; další roztroušené smítko, vydané nejdřív těkavým živlům a pak zemi, kutálené po dráze, cestě, loži, které si nemohu zvolit a ani je opustit.

Nic než buňky, říkám si. Toto dočasné seskupení kostí, masa a krve je složitější než většina podobných, která jsou k nalezení na nehostinném povrchu zemském. Množství mé duchem nadané plazmy je možná větší, než jakým se může pochlubit leckterý živočich, ale princip je tentýž, a všechna dodatečná lidská moudrost slouží jen k tomu, že si pouze víc uvědomujeme vlastní bezvýznamnost. Mé tělo, celá má omámená bytost mi připadá jako sotva víc než hromádka listí, na podzim vířícího a kroužícího ve větru, lapená a vehnaná působením okolního terénu do ohraničené návěje. Oč větší význam mám já než ta pomíjivá kupička listí, soubor buněk mrtvých nebo sborem odumírajících? O co víc kdokoliv z nás znamená?

A přesto sami sobě připisujeme větší schopnost bolesti a radosti a větší důležitost než jinému shluku hmoty, ale také je cítíme. Asi se necháváme zlákat vlastními představami. Suchý list povalující se na cestě není tak docela jako uprchlík.

Neseme si v sobě nános vlastní paměti, jako zámecké poklady odložené na půdě, a převažujeme se pod jejich tíhou. Ale náš nános je svou hloubkou geologický, sahá daleko naší společnou historií, pokrevními liniemi a rodokmenem k prvním zemědělcům, první lovecké tlupě, první společně obývané jeskyni nebo hnízdu v koruně stromu. Rozumem dohlédneme i do minulosti a mimo tento svět, ve vrstvách mozku si s sebou neseme všechna zasutá geologická podloží dosavadního vývoje planety a naše těla obsahují jasné vědomí o explozích sluncí, která tu byla a zanikla, ještě než to naše začalo existovat.

Čím hlubší nános, tím velkolepější proudění, a já nemohu plně splynout s tou sutí pode mnou, dokud dýchám a myslím a cítím. Mým kostem by se tu odpočívalo docela pohodlně - jsou to jen minerály, studená hmota -, nikoliv však člověku, který o tom teď uvažuje.

Kdysi jsem si myslel, že z této jámy uvidím hlubiny nebes, minulost, kterou přináší prastaré světlo hvězd. Nyní právě tak, díky svým trýznitelům ponížený k vyššímu porozumění, jsem přesvědčen, že vidím cestu do budoucnosti. Zdá se mi, že odsud, s touto novou perspektivou nazírám zámek celý, jeho půdorys se prostírá nade mnou, přehledný a daný, zem už není neprůhledná a odhaluje kameny vztyčené z krajiny všanc dešti a ovzduší.

Tak to je dům bojovník, uzavřené dílo vystavěné kolem soukromé, střežené prázdnoty, obrněná pěst vzdorující zubu povětrnosti; jen jeho prapory a zástavy si vlají vzpurně ve sprostých proměnlivých větrech.

Ležím jako semínko, jako zárodek. Jako cosi spjatého s hlínou a zemí, rašící a zcela nezlomen břemenem propastné minulosti směstnané pode mnou, ani sloupovitým závažím atmosféry nade mnou. Společně na mě doléhají a vytlačují mě k velkolepějšímu a drsnějšímu povrchu.

Ale teď je přítomnost a teď je potřeba jednat.

Iain Banks: Píseň kamene
V roce 2002 vydal Volvox Globator v překladu Pavly Horákové

Pavla Horáková

(Absolventka překladatelství a tlumočnictví – angličtina a serbistika na FFUK. Mezi autory, jejichž díla přeložila, jsou např. Iain Banks, Thomas Pynchon, Hunter S. Thompson nebo Kurt Vonnegut Jr. V roce 2001 byla Obcí překladatelů oceněna za překlad povídkové sbírky Tamy Janowitzové „Otroci New Yorku“. Od roku 2001 spolupracuje jako redaktorka s anglickou redakcí zahraničního vysílání Českého rozhlasu.)