Homero Aridjis: 1492

Můj děd se narodil v Seville šestého dne v červnu, léta páně1391, téhož dne, kdy Ferrán Martínez, arcijáhen v Eciji, poštval křesťanskouchátru, aby zapálila brány židovské aljamy, zanechávajíc za sebou oheň akrev, rabování a smrt. Zatímco moje prababička Sancha křičela v porodníchbolestech, Ferrán Martínez a jeho nohsledové podřezávali hrdla žen a dětí,proměňovali synagogy v sutiny a zahubili čtyři tisíce nevinných. Otec méhodědečka hleděl na prababičku na posteli a skrze nezasklené okno na chamtivý davvěrných, jak loupí knihy a kachle, kůže a tkaniny, lampy a parfémy, nábytek ašperky, cihly a tašky. Víc než jednou vtrhl otec Ferrán Martínez do domu, kdese jakási žena tiskla se svou dceruškou u zdi, aby ji ochránila, a tento mužnevalného vzdělání, ale příkladného života, se uviděl v rozbitém zrcadle,spatřil svůj obraz opojený smrtí v krvavých střepech, a pozvedl dýku své víry,aby ji vrazil do dítěte, jehož matka žadonila o svěcenou vodu, která by jejídcerušku spasila.

Krouže kolemarcijáhna, dav ryčel, znásilňoval, pustošil, jako tisíciruké zvíře, uprostředtříštícího se nábytku, rozervaných šatů, otlučených stěn i podlah. Hrozby anářek, nevyslyšená slova a šepoty, otravovaly vzduch a přecitlivělá rodička,kterou děsil sebemenší zvuk, byla přesvědčena, že běs řádící v aljaměvstoupil do jejího těla. Prababiččin dům sousedil s židovským domem, a každéneštěstí, které udeřilo v jednom, se ozývalo i ve druhém, neboť jejich zadnímístnosti byly tajně spojeny úzkými dvířky, která byla později zatarasenahlínou a kameny.

Prababička porodila v bolestech, křičela, jakoby její břicho i dítě byly probodeny hrozným arcijáhnovým mečem, nebo jakokdyby právě v té chvíli jeden z mrtvých, jimiž byly posety ulice aljamy,vstoupil do těla novorozencova a odsoudil se tak k opětovnému životu na tomtosvětě. Pradědeček truchlivě zdvihl svého syna, prohlédl si ho v krvavě rudémsvětle, ukázal ho své tchýni a švagrové a slavnostně oznámil, že se budejmenovat Justo Afán,

neboli Spravedlivý Horlivec, neboť se narodil žíznící pospravedlnosti. Potom, když uviděl za oknem umírající, kteří se plazilidoutnajícím spáleništěm aljamy, a míhající se stíny viníků obtíženýchkořistí svých zločinů, obrátil se k ženám a řekl: „Nebudu mít žádné jiné dítěnež toto ve svém životě, neboť ve světě, kde volně kráčí Kain oháněje se oslíčelistí, kdo by chtěl stavět další Ábely do jeho cesty? Možná jsem pochopilpozdě, ale nyní vím, že jako se semena rozhazují po polích, aby nesla dobréplody, zlo kráčí vesnicemi, městy a královstvími, aby zničilo úroduspravedlivých.“

To řekl apoložil Justa Afána do náruče jeho matky, podíval se jí do očí, jako by od téchvíle jejich manželská láska měla existovat jenom v tom pohledu, v jiném světěa ve snech, a bez jediného ohlédnutí, jen s tím, co měl na sobě, a s jídlem,které měl v břiše, zavřel za sebou dveře svého domu a víckrát se nevrátil.

O dvacet letpozději se narodil můj otec, ačkoli můj dědeček ho nikdy nepoznal, protožepodlehl moru, přišla na něj velká nevolnost a zvracení žluté žluči, čtyři dnypoté, co se objevila hlíza veliká jako borová šiška v jeho pravé slabině. Lidéříkali, že zemřel ve všeobecné nevážnosti, vinou svého přílišného obcování seženami a protože doktor Mosén Sánchez do něj řízl a nalezl žlučník velikostihrušky, ze kterého vytékala zelená žluč. Moje babička se nijak netrápila, kdyžse dozvěděla o nevěrách, které údajně přivodily smrt jejího manžela. Jak říkalasvým přátelům a příbuzným, protože nebyl její, než se narodil, a nebude jejíani po smrti, nevidí důvod, proč by byl její, dokud byl na živu.

Šeptalo se,že ho nakazila Smrt v hábitu jeptišky, která hodila kouli modrého plameneotevřeným oknem do jeho pokoje; také se říkalo, že chytil nemoc od jeptišky převlečenéza děvku, když spolu smilnili na páchnoucím poli u městského hnojiště. Nakonecnebyl čas ho oplakávat, protože ho nakvap spálili za noci, aby sousedé nicnevěděli, ačkoli to už bylo všeobecně známo. Moje babička měla na oplakáváníjeho odchodu celý život, tak jaký rozdíl mohla dělat jedna noc? Přesto po němzřejmě vůbec truchlit nezačala a zapudila ho s nepochopitelnou nemilosrdnostíze svého života i ze své řeči, šla dokonce tak daleko, že když před nívyslovili jeho jméno, dalo jí námahu vzpomenout si, o kom je řeč. Možná to jenpředstírala, ale pravdu znala jen ona, Blanca de Santángel, matka mého otceRicarda Cabezóna.

V té doběbratr Vicente Ferrer -- neboli anděl zkázy, jak si říkal -- puzen mocnouproselytskou horlivostí, pročesával aljamy měst Aragonie, Kastilie aKatalonie měst a obracel židy na křesťanskou víru. S krucifixem v ruce kázal vkostelech a na náměstích, vpadával do synagog, aby je vysvětil na katolickouvíru. Narodil se ve Valencii kolem roku 1350 jako syn písaře, který žil v Callede la Mar, a říká se, že jeho matka neměla žádné bolesti než přišel na svět,tak podivuhodně hladce proběhlo její těhotenství. Biskup z města několikrátslyšel v jejím břiše psí štěkot a vysvětlil to jako znamení, že porodí syna,který „bude vyvolen, aby jako ovčácký pes hlídal křesťanské stádo, probouzel jesvým štěkotem z hříšného spánku a zaháněl vlky přicházející z pekla.“ Protochlapec od svých šesti let nejevil zájem o hru s ostatními dětmi, namísto tohoje k sobě svolával a svrchu jim kázal, jako šedovlasý stařec. Brzy na to sinavykl postit se  dvakrát týdně – v páteko chlebu a vodě – a naslouchal všem kazatelům, kteří mu zkřížili cestu, jakkolineotesaným a hrubým.

V osmnáctiletech vstoupil do kláštera svatého Dominika a oblékl roucho řádu kazatelů.Samotný svatý Dominik mu byl vzorem, četl tedy posvátné knihy, které četlsvatý, gestikuloval a kráčel, jak si představoval, že činil i Dominik. Tři rokypoté byl poslán do konventu svaté Kateřiny mučednice v Barceloně a pak doLéridy, kde se věnoval studiu teologie a praktikoval zásady svého vlastníhodíla Pojednání o spirituálním životě, mnohokrát zdvihal zrak od knih,aby spočinul na ranách Ježíše Krista, kterému zasvětil všechno svoje čtení aučení.

Po návratudo Valencie, když  se modlil před oltářemPanny Marie nebo před křížem, často se mu zjevoval ďábel v podobě svatéhoAntonína, nebo jako ohyzdný černý muž, který ho strašlivě zaklínal, abyzanechal svého řeholního života. Zatímco ve své cele hloubal nad knihou svatéhoJeronýma o věčném panenství Panny Marie a prosil ji, aby za něj orodovala uJežíše Krista, aby mohl zemřít cudný, promluvil k němu náhle hlas: „Bůh nedávákaždému milost čistoty a nedostane se jí ani tobě, zato o ni budeš velmi brzypřipraven.“ Avšak Ježíšova matka se mu zjevila v nesmírné nádheře vzápětí potéa upokojila ho, že jsou to jen svody ďábla a že ona ho nikdy neopustí.

Nicménědémon posedl ženu jménem Inéz Hernándezová, která předstírala nemoc, takžeposlali pro bratra Vicenta, aby ji smířil s Bohem a uložil jí pokání za jejíhříchy. Jakmile byl u ní v pokoji, obnažila se a chystala se s ním souložit,ale bratr Vicente uprchl v děsu, a když se žena snažila vykřiknout, bylauhranuta a oněměla. Její rodiče rychle zavolali exorcisty, aby vyhnali ďábla zjejího těla, ale démon odmítal vyjít, dokud muž, který dokázal státv ohni, aniž by ho plameny sežehly, nepřijde zpátky. Bratr Vicente sevrátil a v okamžiku kdy překročil práh, byla žena ďábelského zbavena. Při jinépříležitosti, když vstoupil do své cely, stála před ním hampejznice, která seho pokoušela svést, vybízela ho, aby se nebál, že je skutečná žena a ne ďábel.V zuřivosti jí tak živě vylíčil nekonečná muka pekelná, jež čekají ty, kdo seoddávají odporným choutkám těla, až ta žena začala litovat a navždy se zřeklaživota v radovánkách.

Mezitím„ďáblův syn“, aragonský Pedro de Luna, byl zvolen papežem v Avignonu pod jménemBenedikt XIII. Povolal bratra Vicenta, aby se stal jeho dvorním kaplanem azpovědníkem, a Vicente zůstal po jeho boku, až jednoho dne, kdy mnich ulehl na prahu smrti, zjevil se mu JežíšKristus v doprovodu svatého Dominika a svatého Františka a vyjevil mu, že budebrzy vyléčen ze své nemoci, že za několik let se začne církevní schisma hojit,a že musí jít do světa jako apoštol a kázat proti mrzkým hříchům doby. „Varujje,“ řekl Ježíš, „před nebezpečím, ve kterém žijí, řekni jim, aby napravilisvoje cesty, neboť Soudný den je blízko.“ Dotkl se Svojí rukou mnichovy tváře adodal: „Povstaň, můj Vicente.“ Ten dotek měl takový účinek, že kdykoli kázal oposledním soudu, objevily se na jeho tváři otisky prstů Ježíše Krista, jakopečeť nebo podpis, kterým dal Bůh najevo svůj souhlas s jeho kázáním. A takbratr Vicente, skoro šedesátiletý, trýzněný čtvrtodenní zimnicí, ale hnaný onímzjevením a oním příkazem, opustil dvůr v Avignonu, aby v krvavých kajícnickýchprocesích bloudil hříšnými královstvími lidí a prašnými cestami tohoto světa.


Ze španělštiny přeložila Betty Ferber