Hans Magnus Enzensberger: Básně
19. července 2010 16:01
Z autorského večera německého esejisty, básníka a myslitele.
Hříchy z nedbalosti
Ano, já chyběl bez omluvy.
Když nouze udeřila,
tak já se nepřetrhnul.
Milostné noci prospal,
na plese katastrofa,
plavat jsem stěží uměl.
Ano, já se vyhnul schválně
bojovat do posledního dechu.
A taky zanedbal jsem
s tulákem pobratřit se
a ani jsem nezaléval
sousedovy netykavky.
Zapomněl zpovídat se,
děsil se při myšlence,
že mám svět vylepšovat,
nikdy včas nebyl, kde měl,
opomněl třikrát za den
vzít svoji medicínu.
Ano, já jsem to nechal plavat,
ostatní pozabíjet. Ano,
taky jsem nezavolal.
Já zatím vypouštím i
okamžik vlastní smrti.
Chcete-li, odpusťte mi
Nebo to klidně nechte.
Přednosti mé ženy
Přednosti mé ženy jsou tak četné
že nevejdou se na A čtyřku.
Je mnohobuněčná, s šustivými vlasy,
kterým se v noci, v spánku, báječně daří.
Každý je mi milý. Do měkkých tkání
dobře uložena. Když její chřípí
drobně se zdvihá, hnedka vím: přemýšlí.
Jak často přemýšlí a jak bezděčně žije!
Vím, že stočí jazyk do ruličky,
i že opadá. Když se směje nebo hněvá,
hned má u úst novou vrásku,
tím mě získává. Také není jenom bílá,
je moc barevná. Barvité je též
jak dýchá, a to radši nemluvím,
jak pestrou duši moje žena v hrudi skrývá.
Divím se, že všude tam,
kde náhodou jsem já, většinou i ona bývá.
Východisko
Ne vždycky existuje,
častěji však
než by si jeden myslel.
Přirozeně,
až když jsi v koncích,
objeví se,
ta malá tajná škvíra,
skulina, zadní vrátka.
Na druhém konci
volnost tě oslepuje.
Žasneš:
den jako malovaný
a dějiny si spí,
prastaré dějiny.
Nikdo neřve.
Prozatím.
Hvězdy
(Adamu Zagajewskému)
Každým rokem, astronomicky přesně, znovu rozkvetou.
Tohle plazivé, myslím, se jmenuje vrbina,
a tamto drobounké bude druh čekanky.
To vše je žluté a zaniká brzy.
O těch, kteří jsou opravdu daleko od nás,
v mrazech, se říká, že shoří
jak narozeninové prskavky.
Když je konečně bezvětří, některé matně visí
na vlajkách. Jedna se objevila v Bibli.
Když jsem byl malý, bývaly i jiné,
křivé a zmačkané, někdo je snad musel
přišívat na šedé, obnošené kabáty.
Má teta Therese to nebyla,
jiné tety tu posedávaly, v puse nit,
s námahou pátrajíce po oušku jehly.
Tolik hvězd. Nemluv o tom.
Jen že žluté byly, žluté.
A pak se zničehonic vypařily.
Domácí zvíře
Můj smutek je zlatý křeček.
Nenechám ho vyhladovět. V noci
slyším, jak ve svoji kleci
kope, škrábe, hrabe. Ráno,
když jsem dobře naladěný,
otevírám občas mřížku.
Na tlapkách růžových hned ke mně vyrazí,
doráží, hledá si krmení,
zkoumá mě zvídavými nozdrami.
Očichává moje ruce,
nežli ztratím trpělivost,
popadne ho za zátylek,
tak, že oči hrůzou vykulí,
a posadím ho, pištícího,
zpátky do klece. S klapnutím
zavřu za ním na petlici
a jsem spokojen.
Rybičky a myšlenky
Jsou pevnější nežli my, naše věci.
i když už je nepotřebujeme,
dál si žijí na smetištích,
v žumpách a ruinách. Stará rýsovadla,
zrezlé rybičky, odřená víčka od hodinek
brání se zmizet. Vyblýskané,
opravené a vytoužené, znovu se vrací,
starožitnosti.
Stejně jak utkvělé myšlenky.
S kořínkem nezdolné bakterie
přežívají chatrné
ledviny svých autorů, nadlidsky – jak Nový člověk,
masakr pro masakr, pro Boha,
za vlast anebo apokalypsa -,
ještě pár milénií, nežli i ony,
tak jako rybička, zreznou,
změní se v prach, entropii, stejně
tak jako my, jen později, později,
vypustí konečně duši.
Historie mraků
1
Tím, jak se objevují, přes noc
anebo zčistajasna,
lze jenom stěží tvrdit,
že by se narodily.
Tím, jak tiše se vytrácejí,
nemohou ani tušit, co je to smrt.
Na jejich pomíjivost beztak
je každý krátký.
Vznešeně osamělé a bílé
plují hedvábnou modří,
nebo se k sobě choulí
jak mrznoucí zvěř, společně
pojí se otupělé do
elektrických katastrof,
duní a planou, nerušeně,
plískají a rozmáčej se.
Potom se předhánějí
v marnivých kouscích, barví a
opičí se po každičkém tvaru.
Hra je jejich historie,
nenásilná, starší než naše.
Historiků, katů i lékařů
netřeba, vystačí si
bez vůdců i bez bojů.
Jejich výškové poutě
jsou klidné a bezstarostné.
Nic je nezastaví.
Nejspíše samy věří
ve vzkříšení, bezděčně
šťastné jako já, který je
jistou chvíle již
na zádech pozoruje.
2
Proti smutku, žalu, žárlivosti, depresi
se vyplácí pozorovat mraky.
Ty ve svém rudozlatém červánkoví
převyšují Tiepola i Patinira.
Nejvíce pomíjivé z mistrovských děl,
hůře k spočítání nežli stádo sobí,
neskončí v žádném muzeu.
Archeologie mračen – to je věda
pro anděly. Ano, bez mraků by
všechno živé pomřelo. Jsou to vynálezci:
bez nich by nebylo není ohně, ani elektřiny.
Ano, vyplácí se, při únavě,
vzteku i zoufalství, zvedat
oči vzhůru k nebesům.
3
Modré nebe je modré.
Tím je o modrém nebi
všechno řečeno.
Avšak ty létající rébusy –
ač se jim smysl mění,
může je každý chvíli vyřešit.
V nejvyšších patrech tajemné,
mlhavé. A jak něžně
umírají! Tak bezbolestně
Jako jen máloco. Mraky,
nemají strach, jakoby věděly,
že se vždy beztak vrátí.
5
Ale umí to i po zlém.
To potom, ze vzteku či zpupnosti,
shluknou se a zahrozí
jako pěst. V chmurném třesku
z nich šlehne dávná síla.
Rázem vše exploduje, hluk,
napětí, voda i led.
Potom, jako vždy nachytáni
v posteli, utíkáme na střechy,
kde za tmy, mumlajíce, čekáme,
s kojencem pevně na hrudi
a kanárkem v ruce,
na sirény, nafukovací člun
a vzdálený cvrkot vrtulníků.
9
Pak nad námi zase visí,
houževnatě, celé týdny,
a my dřepíme v jejich stínu,
jenž, šedivák, sám vlastní stín nevrhá,
bez nálady, než konečně
se ten mdlý příklop roztrhá,
vzduch, jak fén, pojednou
zdá se přímo elektrický, a my
hnedka z domu utíkáme
zavířit v čilém ruchu
našich nových transakcí, zatímco
nebeští umělci nahoře, konečně,
jak my, probuzeni z apatie,
dají se do nezištného umění.
10
My jsme, kdo se v hrůze táže,
jak se zpátky na zem dostat
v našich směšných vzducholodích,
těžkopádných plechárnách,
za burácivé nervozity –
a tihle olbří nomádové!
Vzdušní pouští proplouvají,
lentissimo maestoso,
nad povrchem zeměkoule,
poklidně jsou unášeny,
čas od času shlukují se,
němí plavci, na kus řeči.
Pak pomalu se rozvolňují,
a směrem vzhůru vypařují,
až jenom jediný, malý
jak dychtivá vzpomínka,
v bílé na nebi zbude.
11
Nad chybami jsou povzneseny.
Že mohou být nezdařené,
sotva někdo hodlá tvrdit.
Během chvilky přihodí se
krupobití v miliónech,
každá krupka dokonalá.
Každý blesk je originál.
A to všechno bez mozkovny!
Studený/srdečný/, bohatý/chudý/, dobro/zlo:
Tohle všechno je jim cizí.
Tajfuny, záplavy, krupobití,
jejich nonverbální představení,
běs pro každého z nás,
promění se v okamžení,
že samou krásou oněmíte
při pohledu z Araratu.
12
Jen minutku se nedívat,
už jsou tady, náhle, bílé,
a kvetoucí, jen méně konkrétní –
trocha vlhkosti, tam vysoko,
něco drobného, co na kůži
taje: prudký přechod
z fáze do fáze – jak se patří.
Jenže ani fyzika tu
nemá všechno pod kontrolou.
I zde občas „má se za to“,
„jsme názoru“. Záhada,
tyhle kusy duhy, kuposlohy,
světelné sloupy, hala. Ví jen nebe,
jak to vzniká. druh,
pomíjivý, však starší než našinec.
A to že nás přežije,
plus mínus pár miliónů
let, je jisté.
z němčiny přeložil Tomáš Kafka
foto © Festival spisovatelů Praha