Hana Andronikova: Jiný svět

Zvuk slunečních hodin, Úryvek z kapitoly II. Jiný svět

Nesměl ztrácet čas. Zjišťoval, jak se stavebníci jiných firem vyrovnávají s indickým klimatem, jak řeší větrání, jak vzdorují monzunům a zemětřesením. Za pochodu zařizoval dílny pro zámečníky a truhláře. Vybavování firemních prodejen muselo fičet rychlostí monzunu. Jenom v Bengálsku a sousedním Ásámu měli zřídit sto deset prodejen. Ráno vstával do těžké kalkatské mlhy. Asi proto se tady usadili Angličané, uvažoval, protože tohle jim muselo připomínat Londýn. Denní vedra se postupně vyšplhala na 40°C ve stínu. Pozdě do noci datloval zprávy do Zlína. Orvaný a upocený, pracně sbíral kusé myšlenky přetrhávané vzpomínkami na domov. Otravovala ho hromada detailů, které musel sáhodlouze vypisovat. Dřevěné regály do bazarů kupujeme pět rupií za kus, depozit na elektroměr dělá zhruba pětadvacet rupií...

Cítil se polapený. Byl to jiný svět. V ulicích Kalkaty pulsoval život na každém kroku. Potkával lidi všech barev. Od bílých Angličanů až po nejčernější černochy, příslušníky všech náboženství a kast, od tibetských lamů v oranžových hávech až po nedotknutelné. Došel k řece Huglí. Na jejím levém břehu se město kdysi uvelebilo jako obrovské zvíře a od těch dob chlemtá kalný proud vody, napájí bezpočet domů, ulic, chatrčí a smetišť.

Dusný vzduch rozrážely zvláštní skřeky. Kálighát! Kálighát! Ty hlasy něco slibovaly, něco tajemného, něco úchvatného, něco, co si nesmíte nechat ujít. Kálighát! Hlasy řidičů autobusů. Zaklínaly bohyni Kálí. Kálighát! S rukama v kapsách kroužil kolem a pak bezmyšlekovitě nastoupil. Projeli alejí výkladních skříní hlavní třídy Chowringhi, na které se před dvěma týdny ubytoval. Pak zmizela pravá strana ulice a místo ní se před ním rozprostřel Maidan. Pláň uprostřed města. Hnědý řidič v bílé košili znovu a znovu zpívá zaklínadlo: Kálighát! Kálighát! Jako hora z žuly se vynoří bílý pomník královny Viktorie a muž za volantem sípá: Kálighát! Kálighát! Vozovka obestavěná rodinnými domky, vilkami, hlukem motorů. Brzdy autobusu zaskřípaly. Kálighát! Hlas, který oznamuje cíl.

Vypotácel se z autobusu. Nikde nic. Jenom obyčejné, evropsky vyhlížející domy, nudné a přísné. Tuctové zahrádky se zeleninou a omlácený autobus polepený reklamou. Ostatní cestující nevypadají ani zmateně ani podvedeně. Stočí kroky do úzké uličky mezi dvěma domy. Slepě se nechal vést. Evropské domy zmizely, a jako když kouzelník vytasí z klobouku kytici, procházel tajemnou zahradou. Smyslná vůně květů v chumlu páry a šumícího hmyzu. Zahrada ráje. Na podrážky se mu začalo lepit bahno. Podivné bahno. To čvachtající, čpící bahno byla krev. Horká, čerstvá, tekoucí. Vzduch nasycený krví. Omráčený klopýtal přes pobíhající psy; hladoví, nadržení, rudými jazyky lízali stydnoucí krev. Nad tím rytmus, dunění a kvílení fléten. Brahmín je připraven. Zvuk bubnů se rozléhá nádvořím, dosahuje vrcholu, oči poutníků krvelačně září. Kněz se širokým mečem se blíží k oběti. Dřevěný špalek ve tvaru vidlice sevře krk a vražedný nástroj prosviští vzduchem. Zhypnotizovaný dav ve vlnách vzrušení. Z tepen stříkají proudy krve, hlava jehněte se válí v rudém ratolišti, katovi pomocníci odnášejí bezvládný trup. To všechno pro ni. Pro bohyni Kálí. Zem nasáklá životy obětních beránků. Všude se tísní zástupy poutníků, kupují věnce z květů měsíčku a obětují je mocné bohyni. Odlesky poledního slunce v kalužích krve. Kaktusový strom na nádvoří ověšený amulety žen, které přišly prosit o syna.

Nevěděl, jak se dostal dovnitř. Do chrámu se světle modrou mozaikou na nízké věži. Chrám bohyně Kálí. Sama Kálí zůstala v bezpečí vnitřní svatyně, ale ten pach krve musela cítit i tam. Byla všude. Omamná a znepokojující chuť krve. Ta vůně ho vzrušovala.

Sešel po schodech dolů ke břehu Huglí, odkud se ve spirálách zvedaly oblaky kouře. Mezi zástupy se potulují posvátní býci, vypasení zebu a sádhu, svatí mužové, jejichž oděvem je popel a jediným majetkem miska na vyžebrané jídlo. Obrysy mrtvých těl na hranici dřeva a monotónní mumlání brahmínů. Ghát. Schody klesají k řece, kde se myjí živí.

Obraz, který se před ním vynořil, nikdy nezapomene.

Asi půl metru vysoká a metr dlouhá hranice narovnaného dříví, na ní květy a bíle oděná dívka. Stehenní kosti uprostřed přeražené a nohy násilně přistrčené k hlavě. Nešetrné zacházení s mrtvou šetří peníze pozůstalých. I za dřevo se platí. Hranice se rozhořela, kolem je unavený klid, nikdo nepláče. Šaty zmizely a maso se pomalu škvaří, tváře a hrudník nabíhají do bizarních rozměrů, postava se svíjí v dramatickém tanci. Tělo vyschlo a začíná uhelnatět. Hranice a zbytky těla se rozpadají, otec mrtvé přidává k popelu obětní peníz zabalený do trusu posvátných krav. Oheň dohasl a zbylá hromádka sklouzla do vody. Řeka zasyčela bolestí a živí poutníci se myli dál, aby v bahnitých vodách zanechali svoje viny.

Nejistým krokem se vracel kolem chladnoucí krve jehňat a psů s mrštnými jazyky ve tvaru misek. A náhle, jako by za ním spadla opona nebo plachta cirkusového stanu, stál na rušné ulici. Představení skončilo. Představení? Ne, to, čeho byl svědkem, nebylo žádné představení. Krev byla pravá, oběti, hořící mrtví, všechno bylo skutečné. I bohyně Kálí. Byla tam, i když se neukázala. Cítil ji, věděl, že tam je. Věděl, že víra hindů v Kálí je opravdová. I přesto, že v sousedství moderních domů působí Kálighát s krvavým běsněním jako gesta blázna. Nehorázně a jaksi groteskně.

Nechal se odvézt zpátky, ale spát se mu nechtělo. Bloudil pláněmi Maidanu, rozlehlou plochou suché, chřestící trávy v centru města. Odevzdaně se vlekl na ochablých nohou za zvuky přístavu, za světlem lamp a ohňů. Přístavní čtvrť Kiderpúr. Kolem ohňů uličky špinavých baráků, průplavy a mosty. Tržiště domorodců uprostřed noci, ryk, třesk a zmatek. Prodavači betelu do omrzení vřískali, Páán! Páán!, a ženy prodávaly čerůty. Všudypřítomný pach pečeného masa. Zatočila se mu hlava.