Günter Kunert: Úvahy

Kolísaje mezi vědomím povinnosti, sebekázní, nechutí a vlažností vleče se spisovatel k pracovnímu stolu, aby alespoň svými škrábanicemi prokázal, že má právo na život. Před kterou instancí? Nezná jinou než instanci své vlastní, ochabující osoby. Proto se nikdy nevynoří u Kafky na scéně soudce, nikdy žádný určujícínositel zodpovědnosti, žádný zástupce nějakého vyššího, nezpochybnitelného principu, protože autor je zodpovědný jen sám sobě a žádnému bohu, žádné vyšší bytosti, žádné ideji, žádnému ideálu. A v tom právě spočívá jeho zkáza. Neboť nic se nenese hůř než zodpovědnost za sebe samého, jejíž oprávnění nikdy nikdo nikomu nepotvrdí. (S. 29)

Co jen to je za lidi, jako ten starý muž s šedivými vousy na rohu ulice ve Smyrně, který nabízel ke koupi jakousi nedefinovatelnou zbytečnost v krabici a nikdy od něho nikdo nic nekoupil? Hledíme na bytí dlouho žité, na naděje, zklamání, selhání, zoufalství a smířenost, zhmotněné do určité podoby, aniž při tom pohledu strneme – což by vlastně bylo nejpřirozenější ze všeho. Avšak nikdo tu obludnost, vtělenou zde do jedné jediné lidské existence, ani nezaznamená, a také my jen zběžně. Stále znovu proděláváme tutéž otřesnou zkušenost: Člověk je méně než nic, docela nadbytečný stín, jehož existence znamená méně, než když se na dlažbě vynoří a opět zmizí prchavá sluneční skvrna. A i když je vybaven individuálním, třeba tuctovým příběhem, je hrozivě nedějinný: stále nehotový konečný produkt sebe samého a sedliny naší lhostejnosti. (S. 131)

NDR: Bezpečí a zajištěnost – ale za jakou cenu. Bez ustání se konají zločiny udržující stát, takže jednotlivec je kriminality v podstatě zproštěn. (1985) (S. 204)

„Vědomě jsem nikomu neuškodil!“ – tak zní přikrašlující sebeobhajoba donašečů státní bezpečnosti. Ale jejich tvrzení je omyl: někomu totiž uškodili, uškodili sobě. Sami sobě ohnuli páteř možná bez vlastního tušení. Způsobili si, více či méně, morální škodu. Při spolupráci s tajnou policií přišli o smysl pro upřímnost, čest a pravdu: tři esence, bez nichž se lidé změní v herce sebe samých. (1995) (S. 208)

Za starého dobrého císaře Viléma se žilo tak mírumilovně. Za Hitlera nebylo zločinců. Dokonce ani za Honeckera neexistovala kriminalita. Zato dnes...! Je až s podivem, jak si minulost vylepšujeme vždy nejprve tím, že jí připisujeme harmonii a lidskou vzájemnost, která tehdy v žádném případě nevládla. Minulost tak proměňujeme v projekční plochu přání a tužeb, kterým přiznáváme skutečnost. Jen na plátně včerejška běží filmy o dobrotě a kamarádství, jejichž nehappyendem je aktuální přítomnost. (1992) (S. 194–5)

Přirozeně tomu není tak, že by peníze, jak tvrdí přísloví, přinášely štěstí, avšak přinášejí volnost a svobodu. Jenže se okamžitě klade otázka, kterou je třeba zodpovědět záporně, zda tedy štěstí přináší svoboda. Svoboda záleží totiž v odpovědnosti vůči sobě, avšak snést takovou odpovědnost dokážou jen nemnozí. Člověk „jako takový“ je blažený, může-li poslouchat, a v této blaženosti nachází cosi jako štěstí. (1999) (S. 224)

Z knihy Die Botschaft des Hotelzimmers an den Gast. Aufzeichnungen (Vzkaz hotelového pokoje hostu. Záznamy), vyd. Hubert Witt, Carl Hanser Verlag, Mnichov/Vídeň 2004

Pro Festival spisovatelů Praha zpracovala Věra Koubová