Graeme Gibson: Ukradená hlava Pancho Villy

„Král,“ pronesla Američanka jako mimoděk, anižvzhlédla od své prázdné sklenice.

„Si, král Eduardo, ona rozumí lásce, ano?“Turista, který se stále díval na Američanku,přikývl a obrátil zrak do zahrady k zakrslýmpalmám, ověšeným suchými listy. Brandy ho vkrku pálila, spláchl ji douškem minerálky aznovu se zaposlouchal do hemžení jakýchsi malýchživočichů na doškové střeše. Věděl, že brandy mu brzyzačne připadat příjemná a drahá, a že u nízůstane, dokud si nepůjde lehnout.

Skrze stěnu zelené vegetace uviděl světla přijíždějícíhoauta, které se jen pomalu šplhalo do kopce. Nepochybně užnebylo nejnovější, světla svítila jako bludičky.Nevěnoval mu příliš pozornost, zatímco farmář,který se mezitím vrátil ke svéšpanělštině, hloubal, čeho všeho se král Edward vzdal.Peněz, mucho dinero, verdad? A vlády. Před dvanáctilety by rozuměl většině toho, co farmář říká,ale teď už dávala smysl jen některá slova nebofráze. Něco o království a su tierra,potom zase todos. „Todo por una mujer, por amor.“Všechno pro ženu, pro lásku. Zvolna se mu vynořoval nejasnýobraz, vzpomínka na mrtvého krále a jehozakázanou manželku. Snažil se soustředit na světla,odhadnout, kdy zmizí a kdy se zase objeví. Přišlo mudivné, proč nehraje nějaká hudba, třeba kytary,rozvážně přikyvoval a doufal, že farmáře v jehoúděsně sentimentální náladě nenapadneobrátit se na něj.

Pod doškovým přístřeškem ve zpustlé zahraděhostince El Patio Palenque seděli u stolu čtyři lidé:turista a farmář; pak Američanka, vyžiláčtyřicátnice, a Kanaďan, mládenec s rudýmirty a pravidelnými zuby. Jelikož Američanka a mládenecmluvili dobře španělsky a farmář angličtinu ovládaljen tak tak, byl turista jediný, kdo neurčitě doufal, že seněco začne dít. Úlevu by mu přinesla i hudba.

Od vedlejšího stolu, kde měla svoji oslavu malárodina, náhle zazněl smích: otec, mladý muž sjasnýma očima, se čemusi bránil a jeho dcerušky,jejichž havraní vlasy byly ozdobeny modrými ačervenými mašlemi, skláněly hlavy v záchvatuchichotání. Muž se usmál a přisunul si židliblíž k manželce, která právě dalšímudítěti strkala do úst kousek chleba. Zatímconaléval víno, bylo vidět, jak jí pod stolemsahá na nohu.

Farmářův silný hlas se ozval znovu, naléhavěji.Turista na něj pohlédl. Malé postavy, obtloustlý,ale dobře stavěný, celý v bílém, jakoze škatulky, sombrero furiantsky na stranu, pomalu se otáčel,se strnule pokrčenými rameny; ruce držel před sebou dlaněmivzhůru, jako by očekával odpověď. Dole ve vesnici začalvybuchovat ohňostroj, dvě rakety se objevily mezi kopci, kde sezměnily v déšť jisker. Turista zvedl sklenici a všiml si,že už v ní nic nemá. Natáhl se po krabičcecigaret ležící někde mezi lahvemi, ale ocitl se vefarmářově sevření a znovu uslyšel stejnou otázku.Všiml si jemných stehů na manžetě farmářovy košilea tří masivních prstenů; cítil, jak ho tlačído zápěstí.

Jakmile Američanka nezúčastněným hlasem promluvila,stisk povolil. „Chce vědět, kolik z nás by udělalo tosamé.“ Automobil, vlastně to byla dodávka, sedoplazil až do kruhu světla před vchodem na terasu a farmářAmeričanku popuzeně opravoval. „Říká prý,kolik lidí dnes, v dnešní době...“ Z auta vystoupiltlusťoch v khaki uniformě s pistolí po boku, zaťukal nadvířka auta a cosi řekl osobě, která patrně zůstalauvnitř.

„To se ptá mě?“ A v té chvíli si na tovzpomněl. Na fotografie v časopisu Life. Slavní lidé,kteří pro ambiciózního fotografa vyskakujído vzduchu. Richard Nixon, než se stal prezidentem, RobertOppenheimer. Marylin Monroe, zachycená jak se stydlivěobjímá, nohy pokrčené za zadkem, melancholickyvznešená, jako by nikdy neměla dopadnout zpátky nazem. A vévoda a vévodkyně z Windsoru, tvářemají suché a svraštělé, jako obličejíčkyz jablek. Na fotografování si zuli boty. Držíse za ruce, prsty propletené, vyskakují spolu dovzduchu; neuvěřitelně zranitelní, visí tu vystrašeněa bez úsměvu. „Ne všichni si mohou vybírat,“odpověděl. Žena pokrčila rameny, a tak se obrátil kfarmáři. Nezáleží na tom. „No esimportante.“ Zdálo se, že ho neposlouchají,ačkoli farmář jeho zápěstí pustil. Zachmuřeněsi přiznal, že už vůbec nechápe, o co se tu jedná.Snažil se vzpomenout, co ta žena říkala: kolik lidíby to v dnešní době udělalo? Tak zněla otázka?Farmář ho úkosem pozoroval. Udělalo co? „Notenemos la posibilidad, la tentacion.“ Žena vzhlédla odsvých velkých rukou na stole; byl to nejistý,defenzivní pohled, jako by měla strach, co jí teďřekne. Potom se nečekaně usmála. Popraskané rtyodhalily špičku jazyka, kterou vystrkovala mezi zuby. Zcelaneočekávaně se ho zmocnila vlna chtíče. Možnás ní půjde. Místo, aby se vrátil do pokojíkuk manželce, zaleze s ní do křoví za domem a bude jívykládat, jaké má krásné lícníkosti nebo tak něco, a ona se mu s hlasitými výkřikyvzdá...

Přeložila Zuzana Mayerová