Graeme Gibson: Tři ukázky z Kratochvilné knihy o ptácích

1.

Když neznámý umělec vytvářel svou rytinu sovy v jeskyni v Chauvet, bylo pravděpodobně na celé zemi méně lidí, než jich dnes žije v samotné oblasti velkého Toronta. Každý člověk tehdy žil v bohatém a produktivním ekosystému. Život byl relativně snadný a zůstal snadný ještě dalších 20 000 let – dokud růst počtu obyvatelstva a rozvoj zemědělství nepřivedl lidstvo k neblahé nutnosti těžce pracovat.

Měl jsem dvakrát to štěstí, že se mi podařilo navštívit přírodní park Arnhemland u Mount Borradaile, devadesát minut letadlem na východ od Darwinu v severní Austrálii. Tamní skalnaté útvary, vystupující z monzunové pláně, jsou protkány hustými plástvemi jeskyň a chodeb, ve kterých se nachází pozoruhodný soubor aborižinských skalních kreseb. Některé výtvory jsou starší více než 50 000 let.

Jeskyně jsou v tomto tropickém podnebí, jež vyniká obdobími vydatných dešťů, překvapivě svěží a suché, což vysvětluje, proč tady lidé přebývali tak dlouho. V okolí je také dostatek „křoviskové menáže“ neboli přírodních zdrojů potravy, jež se vyskytuje v bohatém výběru: kapradiny, plody mučenky a planých angreštů jsou chutné a výživné; tůně pod vodopády se dodnes hemží rybami barramundi; a s příchodem období sucha se kolem vysychajících vodních zdrojů shromažďuje brodivé ptactvo. Zkušenému člověku by nedalo příliš práce najít zde potravu i přístřeší. Proto si zde zejména my, lidé zvyklí na naše relativně nemilosrdné severní lesy, připadáme jako v ráji – přímo v rajské zahradě – a možná to tady opravdu rajská zahrada byla, alespoň než sem přišli Evropané.

Současní vědci jsou toho názoru, že muži v úspěšných loveckých a sběračských společenstvech trávili přibližně jeden týden do měsíce pátráním po kořisti a ženám zabrala jejich práce zhruba jednu až tři hodiny denně. Zbývající čas byl věnován, řečeno dnešní terminologií, odpočinku a zábavě. Značnou část tohoto času s velkou pravděpodobností vyplňovaly různé rituály a obřady, a téměř jistě i řeč. Pozoruhodné kresby a malby v Chauvet, Lascaux a Mount Borradaile tuto hypotézu podporují. Ať už inspirovalo autory k vytvoření těchto nádherných uměleckých děl cokoli, velmi pravděpodobně byla jedním z motivů rituální snaha příznivě ovlivnit lov.

Tvořiví jedinci, kteří měli dost volného času, si jistě museli klást různé otázky po smyslu věcí. Například smrt: co to je, co opouští tělo a činí z něj neživou mrtvolu? Nebo sny – odkud se berou? Posílá nám je někdo nebo něco a snaží se nás v nich poučit nebo varovat? A co vůbec je tam venku, za kruhem světla z ohně, kolem něhož lidé sedávali pod nekonečnou noční oblohou?

Ptáci byli na zemi více než sto padesát milionů let předtím, než se objevili lidé. Probouzeli jsme se k vědomí obklopeni ptáky; a protože nás bylo jen málo, ptáci se nás ještě nenaučili bát: jak vybádal Darwin a další vědci, lidé je tehdy mohli shazovat z hnízd klackem. Není pochyb, že ptáci a ptačí vejce tvořili hlavní složku pravěké rychlé stravy.

A ptáků tehdy bylo opravdu hodně. Ještě v roce 1813 píše John James Audubon, že jel krajinou celý den pod oblohou zcela zaplněnou hejny stěhovavých holubů. Odhadoval, že jich nad ním až do půlnoci proletěla nejméně miliarda. Jiný legendární tah byl zaznamenán v roce 1866 v jižním Ontariu: přes míli široké hejno, podle odhadu se dvěma ptáky na čtvereční yard, míjelo po obloze celých čtrnáct hodin. Následné odhady vyčíslily množství ptáků v tomto tahu na více než tři miliardy.

Snad proto, že jich bylo tolik, že byli všude a že se dali relativně snadno ulovit, vyskytují se ptáci v paleolitických jeskynních malbách vcelku zřídka, o to významnější roli však hrají v pozdějších mýtech a příbězích všech civilizací. Ve finském národním eposu Kalevala vystupuje „lepá kachna“, z jejíchž vajec byla stvořena země a nebesa. Na severu se traduje, že suchozemská pevnina vznikla z bláta, jež vynesly potáplice a jiní vodní ptáci z prvotního oceánu. Podle pověsti indiánů kmene Joruba slepice s pěti pařáty rozhrnula hrst země, až vznikla moře. Sumerská bohyně lásky Inanna byla zobrazována s křídly; egyptský bůh Hór měl sokolí hlavu.

Ve slovech Matoušova evangelia „a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice“ se při Ježíšově křtu připomíná tradice, jež sahá do dávné minulosti až do prehistorických dob. Podobně Mayové uctívali Quetzalcoatla, svého všemocného opeřeného hada. Stojí za zmínku, že řečtí bohové již vynikali dvěma vlastnostmi, kterými jsou nadáni ptáci, ale nikoli lidé: schopností létat a zpívat. Čím božštější bytost, tím bližší ptačímu založení.

Člověk je jediný primát, který umí zpívat; tato skutečnost může do jisté míry prastarou souvislost osvětlit.

2.

Norský bůh Odin, Otec Všehomíru, měl dva průvodce havrany – jeden se jmenoval Myšlenka (Huginn) a druhý Paměť (Muninn). Havrani každý den létali po světě a po návratu vyprávěli bohu Odinovi, co viděli. Většina z Odinovy moci je přisuzována jeho „havranímu vědění“, jak se v určitých částech Skotska nazývá jasnozřivost. Pozůstatek této víry možná přežívá i v lidovém rčení „To mi zacvrlikal ptáček“.

Není divu, že se Havran stal uctívanou ikonou. Tito ptáci nedokáží sami roztrhat mrtvé tělo velkého zvířete, zejména je-li zmrzlé; proto musejí doprovázet na lovu masožravé šelmy, jako jsou vlci, medvědi a také lidé, kteří udělají tuto těžkou práci za ně. Po tisíciletí lovili lidé v rodinných tlupách, podobně jako vlci. Berndt Heinrich */ získal od terénních pracovníků v Nové Anglii zprávy o tom, že lovící vlčí smečku téměř vždy doprovázejí jeden nebo dva havrani. Je pravděpodobné, že stejně se havrani přidávali i k lidským lovcům. Po pravdě řečeno to často dělají dodnes, například při honech na losy a vysokou během myslivecké sezóny.

Havrani nebo také „vlčí ptáci“, jak se jim někdy říká, nejenže masožravé šelmy na lovu doprovázejí, ale podle všeho s nimi také aktivně spolupracují tím, že je navádějí ke kořisti. Havrani jsou velmi inteligentní ptáci, kteří dovedou úlovek vypátrat z velké výšky nad svými pozemními partnery; je pravděpodobné, že během let vynalezli způsob, jak lovce k jeho kořisti nasměrovat. Heinrich popisuje staré inuitské lovce, kteří tvrdí, že havrani jim během lovu velmi aktivně pomáhají.

Havrani nejsou jediní ptáci, kteří jsou schopni žít s člověkem. Vysoko na seznamu jsou také papoušci. Na začátku podzimu roku 1964 jsem si v mexické Oaxace koupil papouška. Byl to nádherný pták, zdravý a plný života. Dal jsem mu jméno Harold Wilson. Skoro nemluvil, zato uměl štěkat jako dva psi současně, napodobovat hukot vysavače a pokřikovat jména mých synů. Byl úžasně chytrý a přítulný a brzy se stal milým a právoplatným členem naší rodiny.

Asi o rok později v Torontu mi začal Harold dělat starosti. S příchodem zimních mrazů a tmy jsem jasně viděl, že je nešťastný: už jen zkracující se denní svit ho musel dost trápit, ale kromě toho jsem vytušil, že se cítí osamělý.

Na jaře jsem se domluvil, že ho věnuji torontské zoologické zahradě – tehdy to byla vcelku jednoduchá záležitost. Ředitel nás osobně zavedl k ptačímu pavilonu, kde pro Harolda připravili pěknou klec. Uvnitř na něj čekala jeho nová družka jménem Olive.

Před zraky svých synů a houstnoucího davu jsem s Haroldem na zápěstí vešel do klece. Když jsem ho posadil na hlavní bidýlko, Olive si odsedla. Rozloučil jsem se s Haroldem a otočil se k odchodu. Vtom mě Harold dokonale překvapil. Poprvé v životě na mě zavolal, úplně stejně jako kdyby na mě volaly moje děti: „Tati!“ Obrátil jsem se a viděl, jak se ke mně žádostivě naklání. „Tati!“ zopakoval.

Nevím, co jsem mu na to řekl. Patrně něco na způsob, že tady mu bude líp, že se brzy s ostatními skamarádí. Nejspíš to, co říkají rodiče dětem, když je opouštějí na letním táboře. Ještě venku před pavilonem, když jsme odcházeli, jsem ho slyšel křičet „Tati! Tati!“. Zjištění, že Harold zná moje jméno, protože se identifikuje s mými dětmi, mnou otřáslo. Dnes jsem si jist, že je znal celou dobu, ale že je – vůbec poprvé – použil ve chvíli, kdy byl zoufalý.

Konrád Lorenz i Berndt Heinrich zaznamenávají případy, kdy ptáci vyslovili jména svých blízkých v okamžicích ohrožení vážným nebezpečím. Po vlastní zkušenosti mě toto tvrzení nijak nepřekvapuje. Máme sklony pokládat své ptačí zajatce za domácí mazlíčky, ale zdá se, že tomu může být i naopak.

3.

V pohádkách a lidových vyprávěních na celém světě se k chování ptáků a dalších zvířat často přidružuje poučný nebo varovný význam. Mnozí z nás jsme vyrostli s Ezopovými bajkami, s Orwellovou Farmou zvířat, četli říkadla Matky Husy nebo pohádku O Slepičce a kohoutkovi. Příklady oblíbených ptáků v lidové tvořivosti jsou velmi četné: Datel Woody se svým chechotem, Kačer Skrblík, Stará moudrá sova Kryštůfka Robina, Velký pták ze Sesame, otevři se a poštovní sova Hedvika z Harryho Pottera.

Člověka odnepaměti přitahovala a bavila představa zvířat, která jsou nadána lidskými schopnostmi nebo pošetilostmi. Dávno před antropomorfními bohy lidé uctívali enigmatické zvířecí duchy: naši předkové žili v těsném a často nebezpečném spojení s divokou přírodou a jejich životy závisely na rozmarech lovecké štěstěny. Není divu, že si o zvířatech vymýšleli historky, ve kterých se s nimi identifikovali, a tak je mohli alespoň trochu ovládat.

John Houston ve svém dokumentu DIETA DUŠÍ, věnovaném tradičním loveckým technikám Inuitů, výmluvně dokládá, jak na Severu dodnes přetrvávají pozůstatky animismu. Jestliže věříte stejně jako odedávna Inuité, že zvířata, která člověk musí zabít, mají také duši a že tyto duše jsou někdy silnější než duše člověka, znamená to, že spirituální život je nebezpečný a nevyhnutelně tragický.

My jsme se už tomuto světu velmi vzdálili. Říká se, že většina dnešních městských dětí nikdy neviděla živou ovci nebo krávu. I tak ale v naší přetrvávající tradici pohádek a bajek o zvířatech přežívá sekularizovaná ozvěna magie, šamanismu – ozvěna dob, kdy duše přecházely mezi lidskými a zvířecími těly; kdy lidé věřili (jak někteří věří dosud), že všichni živí tvorové mají duši a my se od nich musíme učit.

Většinu sedmdesátých let jsem žil a pracoval na malé farmě severně od Toronta. Tam jsem byl svědkem pohádky přenesené do skutečného života, příběhu se zřetelně lidskými vztahy. Mezi hospodářskými zvířaty na farmě byl také neuvěřitelně pilný kohout, který byl vůdcem hejna asi dva tuctů slepic, které všechny hlídal, chránil a obsluhoval. Ten blázen bral své povinnosti tak vážně, že když jsem slepice krmil nebo šel sbírat vejce, musel jsem se před ním bránit a odhánět ho tenisovou raketou. Nehledě na to, že si nevzpomínám, že bych byť jednou rozklepl vajíčko, které by nebylo oplodněné.

Když se náhodou poblíž rozštěkal neznámý pes nebo se nad dvorkem mihl stín vrány, kohout se rozběsnil, okamžitě začal svůj poplašený harém zahánět do kurníku a přitom neustále vřískal na poplach. Vlastně to byl chudák. Ve městě by ho nepochybně diagnostikovali jako typického neurotika.

Onoho osudného dne na jaře se současně odehrálo několik neblahých úkazů. Do slepičího hejna se připletla ovce a rozdělila kohoutův harém na dvě poloviny. Kohout se je právě snažil sehnat dohromady, když jsem vyšel ze dveří s lopatou přes rameno a vkročil mezi vůdce hejna a jeho slepičky. To bylo na chudáka kohouta moc. Vydal ze sebe několik strašlivých skřeků a padl k zemi. Bylo po něm.

Než jsme to nešťastné stvoření předali jeho osudu kohouta na víně, ukázal jsem nebožtíka našemu veterináři, abychom vyloučili nějakou odpornou ptačí nemoc. Když si veterinář prohlédl jeho odulou, krví zalitou hlavu a krk, řekl: „Tenhle pták se tak rozčílil, že ho trefil šlak.“ Nepochybuji o tom. Podobné tváře často vídám za okny automobilů v dopravní zácpě a poznávám na nich stejné symptomy.

Jaké z toho plyne ponaučení? Žádné mi ten pták vlastně nedal. V pohádkách a bajkách je pták jakýmsi břichomluvcem: hlas, který slyšíme, je náš.

Přeložila Zuzana Mayerová