Gozo Jošimasu: Koo Ma, Koo Ma

Chůze, vesnu, nahoru, nazaro, stlýkopec. (Ve snu chci velikou, černou horu ve skalách)   zašeptal, kdosi.

Bledě, nakrvavělý odstín, obal, oval, tělo. Už ani nevím, kudy jsem v Mjógadani šel.  Stojím, ve stínu stromů, zarostlém plevelem, některý den, opírám se a padám, do bambusového houští. Zajíc, v prackách, skrývá, kost. Zjevila se, sotva znatelná, postava, muže.

Bledě, nakrvavělý odstín, obalo, val, tělo. Už, ani nevím, kudy jsem, vlastně, šel. Jestlipak už, na vrcholku hory, začalo, rudnout, listí (je tohle hora Kurakakejama?) zeptal jsem se, mládence, při přestupování, do druhé, nebo třetí, lanovky. Uvnitř, v lyžařské boudě, se ozval tázavý hlas.
(Alžbětino jezero bylo nádherné)

Chůze, ve snu nahoru, na zarostlý kopec. (Tu pláštěnku už na sebe nevezmu, pouští barvu). Kolena, narážejí, do krajiny stehenní. Když, stoupám dřevěným schodištěm. Voda, snad kráterového jezera, kamsi, prolomená, obálka, jejíž, ručičky, rozpřahují ruce, jakoby v tanci, stoupání. Byly i dny, kdy všimli jsme si, jak voní, cizokrajné řeči. (Rád bych došel až tam, do Kamenošin) šeptání, to je, zdá se, mé osamělé, potěšení. Jako bych se vydal objevit, nepatrnou, zkamenělinu, z okna, nevidíš, víc, než třetinu, krajiny, jedeme šinkansenem, tratí Tóhoku.

Šeptání, zelené, bambusové trávy. Šine se, kamení, šine se, kamení, jaképak, kamení. Na jednom ze štítů hory Iwate (to místo vypadá jak okno) jsem, zaslechl hlas. Ohromná, modročerná, formace, mraků, táhne, nad Morioku. Tvar se, snad, nepatrně, trhá. Přišla, určitě, od Japonského moře, přišla, zas.

Chůze, ve snu, nahoru, na zarostlý kopec. Vida, v krajině s mořem. K oběžnicím, se klene most, duhy, zabarvené moře, spěchá k paralelním světům. Zvlhlé, a zčernalé, úbočí kopce (sedadlo?), oči zvířat, hltají, jakoby hořící, krajinu, s krásným koncem.

Dotýkám se filmu, sledujícího film, filmovatější než filmy. Zvonek s bílým pásem.

Ble, dě, nakrvavělý odstín, obal, oval, tělo. Už ani, netuším, kudy jsem, vlastně šel. Vzadu v obchodě, zůstala, Honda City, pomalá, tichá, chůze údolím. Kráčí, i, chytrost, poblíž, Kurakakejamy, druhá, nebo třetí, lanovka, začíná mluvit, hrrrrrng, hrrrrrng, stisknutím vypínače, listí, na vrcholku hory, začíná rudnout. Rozeznívá, se hora, celá. V hloubi, křoví, několik, hadi, zajíci, ještěrky, krtonožky, žížaly, hadi, zajíci, ještěrky.

Vzadu, v kavárně (protože je pondělí) někdo  zašeptal. Spoustu, sake, a , nudlí. Staří, nám, přenechali, jídelní krabice.

Chůze, vesnu, nahoru, na zarostlý kopec. Klády, zvlhly, na kupu, špatně se, leze. Odněkud volá hlas: kóma, kóma. Konečně, zezdola přichází, manželka. Slova zní z ní.
Koo Ma, Koo Ma.
(Alžbětino jezero bylo nádherné)

přeložil Tomáš Jurkovič