Gozo Jošimasu: Bůh kamene Osiris

To budou hroby, napadlo mě, a pak se mi vybavily postavy dvou manželů, ze starého Egypta, které jsem viděl ve filmu, a začaly vyprávět. Události z filmu, vyvstaly přede mnou, dnes, teď.

Staří manželé, začali vyprávět, náš syn, jediný syn, je marnotratný, prosázel nakonec i hrob, kam jsme měli přijít po smrti.

Když jsem přišel k sobě, seděl jsem, ve vlaku, se zatnutými zuby. Probral jsem se, když vlak, sjíždějící z hor, přidal na rychlosti.

Až po Futakamijamské nádraží, už, deset nebo patnáct vteřin, cítím jak oknem proniká dovnitř jiný svět, jako opřekot, nechal jsem běžet propisovačku po papíře, nechával jsem jí běžet.

Když vyjdete ze stanice, kde slouží jediný železničář, a zahnete doprava, je hora Futakamijama přímo před vámi.

Tohle je zelená hora se dvěma vrcholky, rudnoucí v tváři, ta, jemná, kulatá hora,  nevím, jestli to zašeptal hlas egyptských manželů, nebo můj vlastní, Osiris, bohyně (?) zvaná Osiris, stála u cesty.

Vlastně je to zvláštní, ti dva rodiče, kterým marnotratný syn prodal i posmrtné útočiště, vůbec nebyli smutní.

I když nemáme po smrti kam jít, už nám to nevadí. A pak odešli cestou, uvnitř mě, podél kamenné zdi.

Na konci cesty čekala, snad na taxi, mladá, ale, ve světle fialové blůze oblečená, žena, ta krásná hora s dvojitými víčky je Futakamijama? Zeptal jsem se jí a zasmál se. Pak jsme si chvíli povídali a vrátili se zpátky na nádraží.

Už to nevadí.

Já nejsem odsud.
Osiris.

Měla světle fialovou blůzu.
Krásná hora.

Sešli jsme z kopce úzkou stezkou, došli až na nádraží. Příští vlak přijede asi za třicet minut. Jediný železničář, se právě baví, s nějakou paní, nejspíš ze sousedství, o penězích a právě postaveném domě. Zatímco je poslouchám, shýbám se na přechodu přes koleje, a tak aby mě neviděli, jsem sebral dva kamínky a rychle je strčil do tašky.

Přešel jsem na protější stranu, nástupiště, sedám si na lavičku, dřevěnou, zastřešenou lavičku, a zatímco začínám psát, dívám se na jemně zelenou, krásnou horu. Sedím a zas, jako o život, začínám psát.

Přišel jsem k sobě, snad když vlak, sjíždějící z hor, začal nabírat na rychlosti a vjížděl do nádraží, vstávám jak na povel, sebral jsem věci a pokouším se dostat dovnitř, do vlaku, ale nemůžu vstát z lavičky, dřevěné, kovový háček šatního ramínka se dostal do mezery mezi plaňkami a zachytil se tam.

Když jsem přišel k sobě, jedna z planěk byla zlomená a trčela vzhůru. Ze všech sil vbíhám do vlaku, plaňka dřevěné lavičky za oknem je zlomená a trčí vzhůru. Dřevo se zlomilo a vstává.

V zajetí pocitu, blízkého  zlosti, proto nádražní scenérie s jediným železničářem zanechává záři (krajinu?) připomínající imaginární vodní svět.

Byl jsem to já, kdo psal se zatnutými zuby, plaňka se zlomila a vstala.

Podruhé slyším hlas starých manželů, starověkých Egypťanů.

Už nám nevadí, náš marnotratný syn………,
Měla světle fialovou blůzu.
Krásná hora.

Možná jsem vypravěč? Sedím na sedadle, (a seděl jsem na dřevěné nádražní  lavičce ve Futakami) já? (Anebo kdo) je ta sedící postava?

Dřevo se zlomilo a vstává.

Plazil se okolo něj had. Ovinul se okolo něj, tiše, v břiše dva kamínky.

přeložil Tomáš Jurkovič