Gore Vidal: Zlatý věk

Jako autor románu Zlatý věk jsem se ocitl v neobvyklé situaci. Psal jsem o době, kterou jsem prožil. Byl jsem osobně přítomen na sjezdu, kde byl nominován Willkie. Osobně jsem znal řadu historických postav, o kterých píši. A jako člověk, který vyrůstal ve Washingtonu, jsem samozřejmě dychtivě sledoval všechny zákulisní klepy a fámy, kterými toto město žije. Později, v dospělosti, jsem měl příležitost naslouchat některým nejvýraznějším hlasům i v docela jiných situacích. Exposé Eleanor Rooseveltové na téma žárlivosti možná neodpovídá docela přesně tomu, co mi řekla kdysi počátkem šedesátých let v Hyde Parku, ale dovolím si tvrdit, že můj záznam jejích tehdejších slov je mnohem přesnější než, dejme tomu, rekonstrukce Periklovy řeči, byť tak výtečným, třebaže nikoli nestranným, kronikářem, jako byl Thukydides. Příběhy mých zcela smyšlených hrdinů, jakými jsou Karolína a Blaise a Petr Sanford, se prolínají s životy „skutečných" lidí, jako byl například Roosevelt a Hopkins (...).

Jsem si vědom toho, že ve svých románech o historii Ameriky, které jsem v průběhu let napsal, porušuji mnohá tabu. Například v Lincolnovi (1984) se Abraham Lincoln svěřuje svému příteli a kolegovi Williamu Herndonovi, kde a od koho se kdysi nakazil příjicí. Protože o tom píši stejnými slovy, jakými o tom psal sám Herndon, měl jsem za to, že je věc jasná - rtuť se tehdy opravdu používala jako „lék" na syfilidu a Lincolnova melancholie a podivné neduhy ve stáří mohly být docela dobře způsobeny otravou rtutí. Je mi líto, že příslušníky Lincolnovy brigády moje „nechutné pomluvy" tak pobouřily. Zdá se, že žádný z našich Velkých Američanů si nikdy nemohl uhnat pohlavní chorobu, být nevěrný manželce nebo něco podobného. Tehdy jsem si uvědomil, kolik statečných romanopisců odpočívá v hájku múzy Kleió, ochránkyně historiků.

V zasvěcených kruzích se od samého počátku dobře vědělo, že prezident Roosevelt Japonsko k útoku na Pearl Harbor vyprovokoval. Upřímně řečeno, Charles A. Beard, jeden z našich předních historiků, se touto dějinnou událostí zabýval již v roce 1941 ve svém pojednání Prezident Roosevelt a vyhlášení války. Není třeba zdůrazňovat, že obránci říše se ho po padesát let vytrvale snažili umlčet. Marně. Nakonec, věděl Roosevelt vůbec, že onen nevyhnutelný první úder dopadne na Pearl Harbor a ne, řekněme, na Manilu?  Odpověď na  tuto  otázku  ponechávám otevřenou.

V průběhu let mi bylo veřejně vytýkáno, a to nikým menším než slovutným Dumasem Malonem, že žádný muž, pokud byl gentleman, by se v době před občanskou válkou na jihu Spojených států nikdy nevyspal s černou otrokyní, a protože Thomas Jefferson byl opravdu velký muž a rozhodně pravý gentleman, je vyloučeno, že by mohl mít se svou otrokyní Sally Hemingsovou nějaké děti. Jak snadno se rodí národní mýtus z falešných předpokladů. Všechno, co jsem napsal o vztahu mezi Jeffersonem a Hemingsovou (Burr, 1973), bylo nedávno pomocí testů DNA prokázáno jako pravdivé. Autor prozatím posledního akademického životopisu Aarona Burra mi rovněž dává za pravdu v tom, že vše, co v mé knize o Aaronu Burrovi říká Hamilton a co nakonec vedlo k onomu tragickému souboji, se ve skutečnosti patrně udalo přesně tak, jak jsem si to „vymyslel". Ale dost vychloubání. Tady nejde o moje zadostičinění, ale o záhadu, proč se tolik amerických historiků tak hystericky zlobí, je-li některá americká modla postavena do příliš ostrého světla.

Prezident Eisenhower možná znal na tuto otázku odpověď, když nás varoval před vojensko-průmyslovým mocenskými strukturami. Eisenhower nejprve konstatoval, jak jsou moderní zbraně drahé; a vzápětí dost nečekaně upozornil na vliv, jaký tyto struktury vykonávají na americké univerzity, někdejší „gejzíry svobodných myšlenek a vědeckých objevů". Toto se mění, prohlásil. „Vzhledem k obrovským finančním sumám, které s tímto vlivem souvisejí, dnes vládní zakázky postupně doslova vytěsňují intelektuální zvídavost... Představa, jak jsou naši vědci podřízeni státním institucím a projektům, kde jde výhradně o peníze, se vtírá na mysl stále neodbytněji a my s ní musíme vážně počítat." Tak tomu je nebo alespoň donedávna bylo.

Nedozírné sumy peněz, které vláda vynakládá na výzkum a vývoj ve vědeckých odvětvích, se nutně musejí odrazit na křehkých humanitních oborech. Zde je původ neustálého přehodnocování naší historie a nevyhnutelného pobouření, jehož jsme tak často svědky, je-li otevřeně vyslovována pravda. Nemyslím si, že si ctihodný profesor Dumáš Malone připadal jako hrdina bez bázně a hany bojující za svou vlast, když psal svůj životopis Thomase Jeffersona, na druhé straně ovšem vím, že agenti „intelektuální" sekce CIA v té době s oblibou mluvili o svém velmi vytíženém pracovišti v Langley ve Virginii jako o „ministerstvu kultury", z něhož zakládali a řídili literární časopisy, jako byl v Evropě například Encounter, financovali americkou kulturní scénu, či dokonce vyráběli hollywoodské filmy jako Orwellovu Farmu zvířat s cílem démonizovat našeho nepřítele, který se - jaká podlost! -: v roce 1990 sám zhroutil a nechal naše propagandisty totálně na holičkách, takže dnes můžeme mezi mladými absolventy univerzit pozorovat první nesmělé náznaky rodících se skutečných historiků - antiideologů, jako jsou Richard Hofstadter a William Appleman Williams. S trochou štěstí se možná před námi otevírá nový zlatý věk historiků, který romanopiscům uvolní ruce, a my se budeme moci vrátit ke skutečné velkým tématům - jak je citlivý, hluboce charakterní hrdina neprávem nařčen z politické nespolehlivosti, v důsledku toho nezíská profesuru na michiganské univerzitě a k tomu všemu mu uteče manželka s milencem... Shakespeare by nám mohl závidět!

Přeložila Zuzana Mayerová

publikovalo PRÁVO v roce 2001
foto © Michael March