Z Deníků Lennyho Abramova, 1. června, Řím – New York

 

Milý deníčku,

dnes jsem učinil důležité rozhodnutí: Nikdy neumřu. 

Umírat budou všichni kolem mě. Budou vymazáni z povrchu zemského. Z jejich osobnosti nic nezůstane. Jejich vypínač bude vypnut. Jejich životy, celá jejich podstata, budou označeny lesklým mramorovým náhrobkem, do nějž bude vytesána nějaká nepravdivá průpovídka („její hvězda plála jasně“, „nikdy nezapomeneme“, „miloval jazz“), ale i ty náhrobky nakonec smete povodeň, nebo je rozklove na kusy nějaký geneticky modifikovaný krocan budoucnosti. 

Nenechte si nabulíkovat, že život je cesta. Cesta znamená, že člověk někam dorazí. Když jedu metrem číslo 6 za svou sociální pracovnicí, je to cesta. Když přemlouvám pilota tohohle rozviklaného letadla společnosti UnitedContinentalDeltamerican, které se zrovna kodrcá přes Atlantik, aby to otočil a dovezl mě zpátky do Říma a do vrtošivé náruče Eunice Parkové, to je taky cesta. 

Ale moment. To přece není všecko, není-liž pravda? Je tu přece taky náš odkaz. Nezemřeme, protože naše potomstvo žije dál! Rituální předání DNA, maminčiny lokýnky, dědečkův spodní ret, věěěěříííím, že děééétíííí jsou nááááše budoucnóóóóst. To cituju z „The Greatest Love of All“, hitu popové divy osmdesátých let Whitney Houstonové, písně číslo devět na jejím eponymním debutovém elpíčku. 

Je to naprostá hloupost. Děti jsou naše budoucnost jen v tom nejužším, přechodném slova smyslu. Jsou naší budoucností, dokud taky neumřou. Další verš písně, „Svědomitě je učte a oni vám ukážou cestu“, nabádá dospělé, aby se zřekli své vlastní identity ve prospěch budoucích generací. Například prohlášení „Žiju pro své děti“ je totéž, jako byste přiznali, že budete co nevidět pod drnem a váš život je prakticky u konce. „Postupně umírám pro své děti“ by bylo přesnější. 

Ale co jsou ty naše děéééétíííí vlastně zač? V mládí jsou rozkošné a svěží, neuvědomují si lidskou smrtelnost, válí se ve vysoké trávě s těma svýma alabastrovýma nožkama, podobají se Eunice Parkové, jsou to koloušci, sladcí koloušci, všichni do jednoho, září ve své snové tvárnosti, v jednotě s navenek prostou podstatou jejich světa. 

A pak, za krátký okamžik trvající skoro století: slintají na jakousi ubohou mexickou ošetřovatelku v hospici někde v Arizoně. 

Vymazáni z povrchu zemského. Věděli jste, že každá pokojná, přirozená smrt ve věku jednaosmdesáti let je tragédií, která nemá srovnání? Den co den lidé, jedinci – Američané, pokud vám to takhle bude připadat naléhavější – padají tváří k zemi na bitevním poli, aby už nikdy nevstali. Aby nadobro přestali existovat. A to mluvím o komplexních osobnostech, v jejichž mozkové kůře se míhají slova, celé vesmíry, z nichž by naši analogoví předkové, kteří pásli ovce a cpali se fíky, padli na zadek.

Tihle lidi jsou vlastně taková menší božstva, nádoby přetékající láskou, dárci života, opomíjení géniové, bohové kovářství, kteří vstávají v 6.15, aby nastartovali kávovar, a mumlají si u toho tiché modlitby za to, aby se dožili dalšího dne a pak toho, co přijde po něm, a pak Sářiny promoce a pak... 

Vymazáni z povrchu zemského. 

Ale mě se to netýká, milý deníčku. Šťastný to deníčku! Nehodný deníčku. Od tohoto dne mi budeš společníkem během toho nejúžasnějšího dobrodružství, do jakého se kdy který průměrný nervní muž – stopětasedmdesát centimetrů vysoký, vážící 73 kilogramů, s lehce alarmujícím indexem tělesné hmotnosti 23,9 – pustil. A proč píšu „od tohoto dne“? Poněvadž včera jsem potkal Eunice Parkovou, která mě bude navěky udržovat při životě.

Pořádně si mě prohlédni, drahý deníčku. Co vidíš? Nepatrného človíčka s šedivým obličejem připomínajícím potopenou bitevní loď, podivně zvlhlýma očima, obřím lesknoucím se čelem, na něž by tucet neandrtálců jistě dokázalo něco pěkného vymalovat, srpkovitým nosem posazeným nad malými, našpulenými ústy, a vzadu na temeni hlavy s rozrůstající se pleší, jejíž tvar věrně kopíruje hranice státu Ohio, kde je hlavní město Columbus vyznačeno pomocí tmavě hnědého mateřského znaménka.

Nepatrný. Nepatrnost je mým prokletím ve všech směrech. Jakés takés tělo ve světě, kde obstojí jedině tělo úchvatné. Tělo v biologickém věku třiceti devíti let, které je už teď sužováno příliš vysokou hladinou LDL cholesterolu, ACTH hormonu, příliš vysokou hladinou všeho, co ničí srdce, štěpí játra, likviduje veškerou naději. Ještě před týdnem, než Eunice dala mému životu smysl, by sis mě vůbec nevšiml, deníčku. Ještě před týdnem jsem vůbec neexistoval. Před týdnem jsem v jedné restauraci v Turíně oslovil potenciálního klienta, klasicky pohledné Fiskálně perspektivní individuum.

Zvedl hlavu od svého studeného bollita misto, podíval se kamsi za mě, pak se znovu zahleděl na ty své vařené orgie sedmi mas a sedmi zeleninových omáček, znovu vzhlédl a znovu se podíval kamsi za mě – je zřejmé, že aby mě člen vyšší společnosti byť jen zaregistroval, musel bych vstřelit hořící šíp do tančícího losa, nebo by mě musela nakopat do koulí hlava nějakého státu.

A přesto bude Lenny Abramov, tvůj pokorný kronikář, tvá zanedbatelná nicka, žít věčně. Zanedlouho budeme mít k dispozici potřebné technologie. Jakožto Koordinátor aktivní pomoci Milovníkům života (stupně G) divize Posthumánních služeb společnosti Staatling-Wapachung budu prvním, kdo se na tom bude podílet. Stačí, když se budu hlídat a budu si věřit. Stačí, když se vyvaruju trans tuků a samohonky. Musím pít spoustu zeleného čaje a alkalické vody a odevzdat svůj genom do těch správných rukou.

Bude třeba, abych si nechal znovu dorůst svá tající játra, nahradil celý oběhový systém „chytrou krví“ a našel si nějaké bezpečné, teplé (ale ne zas moc teplé) místečko, kde bych mohl přečkat běsnící roční období a holokausty. A až Země dospěje ke svému konci, k čemuž zákonitě musí dojít, opustím ji a budu žít na nové Zemi, ještě zelenější, ale zato s méně alergeny.

A v rozkvětu své vlastní inteligence o nějakých 1032 let později, až se náš vesmír rozhodne zhroutit, moje osobnost proskočí černou dírou a odplachtí do dimenze plné nepředstavitelných zázraků, kde mi věci, které mě udržovaly při životě na Zemi 1.0 – tortelli lucchese, pistáciová zmrzlina, rané nahrávky Velvet Underground, barokní architektura dvaceti a více-letého zadečku obalená hebkou, opálenou kůží –, budou připadat stejně směšné a infantilní jako kostky na hraní, sunar nebo hra na pikanou.

Přesně tak: já nikdy neumřu, caro diario. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy. A jestli mi nevěříš, tak se jdi bodnout.

Včerejšek byl mým posledním dnem v Římě. Vstal jsem kolem jedenácté, v baru, kde mají ty nejlepší medové briošky, si dal caffè macchiato, sousedovic desetiletý protiamericky naladěný spratek na mě z okna pořvával: „Žádný globalizace! Nikdy!“, krk mi svíral teplý bavlněný ručník špatného svědomí, protože jsem před odjezdem nestihl dodělat, co jsem chtěl, můj äpärät bzučel o sto šest, jak se do něj valily nové kontakty, data, fotky, projekce, mapy, příjmy, hluk a vřava. Čekal mě další den naplněný touláním po městě za brzkého léta, po ulicích, které měly můj osud ve svých rukou a svíraly mě ve věčném, pořádně rozhajcovaném objetí.

Došel jsem tam, kam jsem došel pokaždé. K té nejkrásnější stavbě v Evropě. K Pantheonu. K Pantheonu, jehož rotunda se pyšní dokonalými proporcemi; tíha jeho kopule spočívá nad vašimi rameny, zavěšena ve vzduchu díky chladné matematické preciznosti, její okulus propouští dovnitř déšť i spalující římské slunce, ale i tak uvnitř vládne chlad a stín. Nic nepokoří slávu Pantheonu! Ani ta nevkusná náboženská přestavba (oficiálně je to totiž kostel). Ani ti odulí Američané oškubaní o všechny peníze, kteří mezi sloupovím hledají sytý stín. Ani moderní Italové, kteří se venku hašteří a navzájem ukecávají, kluci se to snaží šoupnout do děvčat, mopedy předou pod chlupatýma nohama, mnohogenerační rodiny pučí trudovitým životem.

Kdepak, tohle je ten nejvelkolepější náhrobek lidské rasy, jaký byl kdy zbudován. Až přežiju Zemi a opustím její důvěrně známé lůno, odnesu si s sebou vzpomínku právě na tuhle stavbu. Zakóduju ji do jedniček a nul a budu ji vysílat po celém vesmíru. Pohleďte, co stvořil primitivní člověk! Staňte se svědky prvních záchvěvů jeho touhy po nesmrtelnosti, jeho sebekontroly, jeho nesobeckosti.

Můj poslední den v Římě. Dal jsem si své obvyklé macchiato. Koupil jsem si drahý deodorant – nejspíš jsem tušil, že mě čeká láska. Dopřál jsem si tříhodinové, lehce masturbační schrupnutí v neuvěřitelné výhni svého bytu zadušeného sluncem. A pak jsem na večírku, který uspořádala moje kamarádka Fabrizia, potkal Eunice –

Moment, kdepak. To není tak úplně pravda. Bylo to trošku jinak. Lžu ti, drahý deníčku. Jsem teprve na straně sedm a už je ze mě lhář. Před večírkem u Fabrizie se totiž stala jedna strašná věc. Tak strašná, že se mi o ní ani nechce psát, protože chci, abys byl pozitivní deníček.

Šel jsem totiž na americkou ambasádu.

Můj nápad to nebyl. Jeden můj kamarád, Sandi, mi řekl, že pokud člověk stráví víc než 250 dní v zahraničí a nezaregistruje se do oficiálního Programu Spojených států pro návrat občanů do vlasti s názvem „Vítej doma, kámo“, hrozí mu, že ho hned na Kennedyho letišti seberou, obviní z rozvratné činnosti namířené proti vládě a pošlou někam na sever do „zabezpečeného vyšetřovacího zařízení“, ať už je to cokoliv.

A Sandi ví všechno – dělá totiž do módy –, takže jsem naznal, že bych měl dát na jeho barvitě vylíčenou, kofeinem nabitou radu, a zamířil jsem na Via Veneto, kde si za nedávno vyhloubeným vodním příkopem hoví béžové palazzo naší národní ambasády.

Měl bych podotknout, že nejspíš už ne na dlouho. Podle Sandiho Ministerstvo zahraničí, trpící neodstatkem financí, právě celou budovu prodalo firmě StatoilHydro, norské státní ropné společnosti, a když jsem dorazil na Via Veneto, stromy a keře tohohle obrovského komplexu už byly v péči zahradníků, kteří je přetvářeli do vytáhlých, agnostických tvarů, aby vyhovovaly vkusu nových majitelů. Pozemek obklopovala obrněná stěhovací auta a uvnitř se podle všeho horentně skartovaly dokumenty.

Ve frontě u přepážky s konzulární agendou na vízovém oddělení skoro nikdo nestál. Po emigraci do Spojených států toužilo už jen pár z těch nejsmutnějších a nejchudších Albánců a i těch několik málo jedinců odradil plakát, na kterém byla vyobrazena odvážná vydra v sombréru, jak se snaží naskočit do přeplněného člunu, nad nímž se skví nápis „Loď už je plná, amigo“.

Uvnitř improvizované bezpečnostní klece jsem zamával svým pasem před postarším chlapíkem a on na mě zpoza plexiskla cosi nesrozumitelně křičel. Konečně se zjevila schopná Filipínka, která je v podobných končinách nepostradatelná, a mávla na mě, abych ji následoval zaskládanou chodbou do místnosti, která byla dokonalou napodobeninou fádní učebny na státní střední škole a byla vyzdobená v duchu programu „Vítej doma, kámo“.

Mexická vydra z kampaně „Loď už je plná“ tu byla už v poameričtěné podobě (sombrero nahradil červeno-bílo-modrý šátek uvázaný kolem chlupatého krku), seděla na trhle vyhlížející kobyle a společně tryskem pádily vstříc nelítostnému vycházejícímu slunci, podle všeho asijskému.

Za ohlodanými psacími stoly bylo usazeno půl tuctu mých spoluobčanů a tiše mumlali do svých äpärätů. Na prázdné židli tu jako mrtvý slimák leželo malé zasunovací sluchátko a u něj se skvěl nápis ZASTRČTE SI SLUCHÁTKO DO UCHA, POLOŽTE SVŮJ ÄPÄRÄT NA STŮL A VYPNĚTE VŠECHNA BEZPEČNOSTNÍ NASTAVENÍ. Učinil jsem, co mi přikázali. V uchu se mi rozdrnčela elektronická verze písně „Pink Houses“ od Johna Cougara Mellencampa („To je holt Amerika, pastva pro oči, bejby!“) a pak se na obrazovku mého äpärätu přišourala rozkostičkovaná verze odvážné vydry, která nesla na zádech písmena ARA, která se rozplynula v třpytící se nápis „Americká repatriační agentura“.

Vydra se postavila na zadní a začala se demonstrativně oprašovat. „Nazdar, kámo!“ řekla a její elektronický hlas přetékal roztomilou kolotočářskou žoviálností. „Jmenuju se Joe Vydra a dám na to krk, že z nás budou kámoši!“

Přemohl mě pocit bezradnosti a osamělosti. „Ahoj,“ pípl jsem. „Ahoj, Pepo.“

„Nápodobně!“ řekla vydra. „Teď ti položím pár přátelských otázek pro čistě statistické účely. Pokud na něco nebudeš chtít odpovědět, stačí říct: ,Na tuhle otázku nechci odpovídat.‘ Nezapomeň, že jsem tady od toho, abych ti pomohl! Tak jo. Začneme od toho nejjednoduššího. Tvé jméno a číslo tvého sociálního pojištění.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni naléhavě šeptali svým vydrám všemožné údaje. „Leonard neboli Lenny Abramov,“ zahuhňal jsem a pak jsem vydře nadiktoval číslo svého sociálního pojištění.

„Ahoj, Leonarde neboli Lenny Abramove, 205-32-8714. Jménem Americké repatriační agentury tě z celého srdce vítám v nových Spojených státech amerických. Třes se před námi, světe! Teď už nás nic nezastaví!“ V uchu mi začal řinčet takt z McFaddenova a Whiteheadova diskohitu „Ain’t No Stoppin’ Us Now“. „A teď mi něco prozraď, Lenny. Proč jsi odjel ze své vlasti? Jel jsi za prací, nebo za zábavou?“

„Za prací,“ odpověděl jsem.

„A čímpak se živíš, Leonarde neboli Lenny Abramove?“

„Ehm, dělám do Indefinitní prolongace života.“

„Odpověděl jsi ,indiskrétní provokace života‘. Je to správně?“

„Indefinitní prolongace,“ zopakoval jsem.

„Jaký je tvůj Kredit, Leonarde neboli Lenny, z celkového možného skóre tisíc šest set?“

„Tisíc pět set dvacet.“

„To vůbec není špatné. Nejspíš se umíš ohánět. Máš peníze v bance, pracuješ v oboru ,inkongruentní profanace života‘. A teď se tě musím zeptat ještě na jednu věc. Jsi členem Bipartity? A pokud ano, máš zájem do svého äpärätu každý týden dostávat náš stream s názvem „Teď už nás nic nezastaví!“? Objevuje se v něm řada skvělých tipů, jak znovu přivyknout životu ve Spojených státech a taky jak z něho vytřískat co nejvíc.“

„Nejsem členem Bipartity, ale rád se stanu odběratelem vašeho streamu,“ odpověděl jsem, abych si nezadělal na zbytečné problémy.

„No výborně! Jsi na seznamu. Pověz, Leonarde neboli Lenny, potkal jsi během svého pobytu v zahraničí nějaké milé cizince?“

„Ano,“ řekl jsem.

„A copak byli zač?“

„Taliáni.“

„Odpověděl jsi ,Talibáni‘.“

„Taliáni,“ zopakoval jsem znovu.

„Odpověděl jsi ,Talibáni‘,“ trvala na svém vydra. „To víš, Američan se v cizině občas cítí sám. To se může stát každému! Proto nikdy neopouštím svou rodnou říčku. Proč taky? A teď mi pro statistické účely řekni, jestlipak jsi během svého pobytu měl intimní tělesný styk s nějakými Neameričany?“

Vytřeštil jsem na vydru oči a ruce se mi pod stolem začaly třást. Ptají se na to každého? Nerad bych skončil v „zabezpečeném vyšetřovacím zařízení“ na severu jenom proto, že jsem se plazil po Fabrizii a snažil se v jejím lůně utopit svůj pocit osamění a méněcennosti. „Ano,“ odpověděl jsem. „Jen s jednou dívkou. Párkrát jsme to spolu dělali.“

„A jak se tato Neameričanka jmenuje celým jménem? Nejdřív uveď příjmení, prosím.“

Zaslechl jsem, jak chlapík, co seděl pár stolů přede mnou a hranatý anglo-americký obličej měl napůl zakrytý hustou hřívou, šušká do svého äpärätu italská jména.

„Čekám na to jméno, Leonarde neboli Lenny,“ vybídla mě vydra.

„DeSalva, Fabrizia,“ špitl jsem.

„Odpověděl jsi ,DeSalva –‘“ Ale v tom okamžiku vydra zamrzla uprostřed věty a můj äpärät začal vydávat typické zvuky značící „důkladné přemýšlení“, kolečka pod jeho tvrdým plastovým krytem se zoufale otáčela a jeho starodávné obvody zcela zahltila vydra se svými taškařicemi. Na displeji se objevil nápis ERROR CODE IT/FC-CG/VAROVÁNÍ. Zvedl jsem se a zamířil zpátky k bezpečnostní kleci na druhém konci chodby. „Promiňte,“ řekl jsem a naklonil se k díře v plexisklu. „Můj äpärät zamrzl. Ta vydra se mnou přestala mluvit. Nemohli byste zavolat tu milou paní z Filipín?“

Ono prastaré stvoření za přepážkou na mě cosi nesrozumitelně zachrčelo a klopy jeho košile se přitom chvěly pod tíhou hvězd a pruhů. Pochytil jsem jen slova „počkejte“ a „servisní technik“.

Byrokratický metronom odměřil hodinu. Stěhováci vynesli ven zlatou sochu našeho národního orla s nápisem E Pluribus Unum velikosti dospělého člověka a jídelní stůl, kterému chyběly tři nohy. Pak chodbou konečně přiklapala postarší žena bílé pleti v obrovských ortopedických botách.

Měla ohromný trojstranný nos, který byl římštější než jakýkoliv chobot, který kdy vyrostl na březích Tibery, a nadrozměrné narůžovělé brýle, které mám spojené s laskavostí a vstřícnou péčí o duševně choré. Její tenké rty se chvěly následkem každodenního kontaktu se životem a v uších měla stříbrné kruhy, které byly o kapku větší, než se k ní hodilo.

Svým vzhledem a výrazem tváře mi připomínala Nettie Fineovou, ženu, kterou jsem neviděl od své maturity. Byla první osobou, která moje rodiče přivítala na letišti, když před čtyřmi desítkami let doplachtili z Moskvy do Spojených států v honbě za dolary a Bohem. Stala se jejich mladou americkou mamkou, jejich dobrovolnicí ze synagogy, která jim nosila latkes, domlouvala hodiny angličtiny a obdarovávala je svým nepotřebným nábytkem. Nettiin manžel dokonce pracoval ve Washingtonu na Ministerstvu zahraničí. A co víc, než jsem odjel do Říma, matka mi oznámila, že je teď na diplomatické misi v jisté evropské metropoli...

„Paní Fineová?“ zeptal jsem se. „Nejste Nettie Fineová, madam?“

Madam? Vychovali mě k tomu, abych ji uctíval, ale já se Nettie Fineové bál. Znala moji rodinu z té nejzranitelnější, nejubožejší a nejkřehčí stránky (když moji rodiče emigrovali do Států, měli dohromady jen jeden kus spodního prádla).

Ale tato mírná žena připomínající ptáčátko mi projevovala jen a jen bezvýhradnou lásku, lásku, která mě zaplavovala ve vlnách a způsobovala, že jsem se cítil zesláblý a vyčerpaný, jako bych bojoval se spodními proudy, jejichž zdroj jsem nebyl s to odhalit. Než jsem se nadál, ovinuly se kolem mě její paže a Nettie mi začala spílat za to, že jsem ji nepřišel navštívit dřív. Divila se, že najednou vypadám nějak staře („Vždyť je mi skoro čtyřicet, paní Fineová.“ „Páni, ten čas tak letí, Leonarde!“), a předváděla další projevy šťastné židovské hysterie.

Ukázalo se, že spolupracuje s Ministerstvem zahraničí a pomáhá jim s programem „Vítej doma, kámo“.

„Ale aby sis nemyslel,“ řekla, „mám na starost jen služby zákazníkům. Já na otázky odpovídám, nekladu je. To má na starosti Americká repatriační agentura.“ Pak se ke mně naklonila, ztišila hlas a na tváři mě pošimral její artyčokový dech: „Co se to s námi stalo, Lenny? Na stůl mi chodí hlášení, ze kterých se mi chce brečet. Číňani a Evropa se na nás brzo vykašlou. Nejsem si jistá, co to znamená, ale určitě to nevěstí nic dobrého. Budeme muset vyhostit všechny přistěhovalce s nízkým Kreditem. A chudáky naše chlapce masakrují ve Venezuele. Bojím se, že tentokrát z toho se zdravou kůží nevyvázneme!“

„Ale kdepak, všechno bude zase dobré, paní Fineová,“ uklidňoval jsem ji. „Amerika je pořád jen jedna.“

„A co ten prohnaný Rubenstein? Věřil bys, že je jeden z nás?“

„Jak to myslíte, jeden z nás?“

„No přece Žid,“ špitla sotva slyšitelně Nettie.

„Moji rodiče Rubensteina náhodou zbožňují,“ řekl jsem na adresu našeho povýšeneckého, avšak smůlou pronásledovaného ministra obrany. „Ve dne v noci sedí doma u televize a sledují FoxLiberty-Prime a FoxLiberty-Ultra.“
Paní Fineová se znechuceně ošklíbla. Pomohla mé rodiče vtáhnout do amerického kontinua, naučila je kloktat a prát skvrny od potu, ale i tak ji nakonec stejně odpuzoval jejich vrozený sovětský židovský konzervatismus.

Znala mě od narození, od dob, kdy Abramovovic mišpoche žila ještě v Queensu v přeplněném bytě se zahrádkou, který teď vyvolává už jen nostalgické vzpomínky, ale i tak musel být ubohým a žalostným místem. Můj otec pracoval jako údržbář v jedné vládní laboratoři na Long Islandu a díky téhle jeho práci jsme měli prvních deset let mého života zajištěn přísun lančmítu.

Má matka oslavila mé narození tím, že byla v záložně, kde statečně pracovala i bez znalosti angličtiny, povýšena z úřednice/písařky na sekretářku, a najednou jsme se doopravdy ocitli na cestě k tomu stát se nižší střední třídou. V těch dobách mě moji rodiče vozili ve svém zrezivělém Chevroletu Malibu Classic do čtvrtí, které byly ještě chudší než ta naše, abychom se mohli smát těm legračním otrhaným snědým lidičkám, kteří spěchali po ulicích v sandálech, a zároveň se poučili o tom, jaké následky může mít v Americe neúspěch.

Právě potom, co moji rodiče paní Fineové řekli o našich malých poznávacích výpravách do slumů v Coroně a bezpečnějších částech čtvrti Bedford-Stuyvesant, nastal mezi ní a naší rodinou skutečný rozkol. Pamatuju se na to, jak si rodiče v anglicko-ruském slovníku vyhledali slovo „krutý“ a byli v šoku z toho, jak si o nás naše americká mamka může myslet něco takového.

„Tak povídej!“ vyzvala mě Nettie Fineová. „Co tady v Římě vyvádíš?“

„Pracuju v odvětví kreativní ekonomiky,“ oznámil jsem hrdě. „Indefinitní prolongace života. Pomáháme lidem žít věčně. Vytipovávám evropské FIPERINy – Fiskálně perspektivní individua –, kteří se stanou našimi klienty. Říkáme jim ,Milovníci života‘.“

„No páni!“ vydechla paní Fineová. Bylo jasné, že netuší, která bije, ale tahle žena se třemi dobře vychovanými syny, kteří vystudovali Pensylvánskou univerzitu, se uměla jen usmívat a povzbuzovat, usmívat a povzbuzovat. „No to je vážně... něco!“

„To tedy ano,“ přisvědčil jsem. „Ale mám dojem, že jsem se teď dostal do nějaké šlamastyky.“ Vysvětlil jsem jí svůj problém s programem „Vítej doma, kámo!“. „Ta vydra si nejspíš myslí, že se kamarádím s nějakými Talibány. A přitom jsem řekl ,Taliáni‘.“

„Ukaž mi svůj äpärät,“ vyzvala mě. Nadzvedla si brýle, a odhalila tak jemné vrásky čerstvé šedesátnice. Její tváři dodaly přesně takový vzhled, jaký měla mít už od narození – byla to tvář, která uklidňuje. „ERROR CODE IT/FC-GS/VAROVÁNÍ,“ povzdechla si Nettie. „Panenko skákavá. Dostal jsi varování.“

„Ale proč?“ vyhrkl jsem. „Co jsem provedl?“

„Pssst,“ napomenula mě. „Zkusím tvůj äpärät restartovat. Zkusíme ,Vítej doma, kámo‘ spustit znovu.“

Párkrát jsme to zkusili, ale pokaždé se objevila tatáž zamrzlá vydra s chybovou hláškou. „Jak se to stalo?“ zajímala se Nettie. „Na co se tě ta věc zrovna ptala?“

Na chvíli jsem zaváhal, protože jsem si před domorodou zachránkyní své rodiny najednou připadal ještě obnaženější než kdy předtím. „Chtěla vědět jméno Italky, se kterou jsem měl pletky,“ oznámil jsem.

„Vezmeme to hezky popořádku,“ navrhla Nettie, zachránkyně tělem i duší. „Když ti vydra nabídla, aby ses stal odběratelem streamu ,Teď už nás nic nezastaví!‘, souhlasil jsi?“

„Souhlasil.“

„Výborně. A jaký je tvůj Kredit?“ Řekl jsem jí to. „Dobře. V tom případě bych se nebála. Pokud tě na Kennedyho letišti zastaví, dej jim kontakt na mě a řekni jim, ať se se mnou okamžitě spojí.“ Nahrála do mého äpärätu své údaje. Když mě objala, musela cítit, jak se mi strachy třesou kolena. „Ale no tak, zlatíčko,“ řekla a uronila na mou tvář teplou soukmenoveckou slzu. „Žádný strach. Budeš v pohodě. Chlap jako ty se nemá čeho bát. Kreativní ekonomika. Jen doufám, že tvoji rodiče mají dostatečně stabilní Kredit. Trmáceli se takovou dálku až do Ameriky, a k čemu jim to je? No k čemu?“

Jenže já se bál. Jak by taky ne? Vždyť jsem dostal varování od jakési zasrané vydry! Kristova noho! Přikázal jsem si, že se musím uklidnit a užít si posledních dvacet hodin své roční evropské idylky a pokud možno si náležitě ožrat hubu nějakým kyselým červeným montepulcianem.