Gao Xingjian: Hora duše

Říká, jak se jí hnusíš!

Proč? Vidíš, že si v ruce pohrává s nožem.

Říká, že jsi jí zničil celý život.

Říkáš, že ještě není tak stará.

Jenže ty jsi zničil její nejkrásnější léta, ty, říká, ano, ty!

Říkáš, že může začít znovu.

Ty můžeš, ale pro ni už je pozdě.

Nechápeš, proč by už mělo být pozdě?

Protože je ženská.

Ženy i muži jsou na tom stejně.

To se opravdu dobře poslouchá, posmívá se ti.

Sleduješ, jak se ruka s nožem zvedá, raději si také sedáš.

To ti jen tak neprojde, říká, zabije tě!

Kdybys mi život vzala, musela bys to zaplatit svým, říkáš, couváš a napjatě pozoruješ.

Tenhle život už stejně nemá žádnou cenu, říká ona.

Ptáš se jí, jestli předtím žila pro tebe. Snažíš se trochu uvolnit náladu.

Proč pro někoho žít, co z toho? Míří na tebe nožem.

Polož ten nůž! Varuješ ji.

Smrti se bojíš, co? Znovu se ti směje.

Každý se bojí smrti, přiznáš klidně, že se bojíš smrti, hlavně když ten nůž zas odloží.

Ona se ale nebojí, teď se už nebojí ničeho!

Nechceš ji dál provokovat, ale zároveň si musíš udržet jistou ráznost slova, nesmí poznat, že máš doopravdy strach.

Taková smrt opravdu nestojí za to, říkáš, je jedna mnohem lepší, zemřít stářím, nasycen roky.

Toho se ty nedožiješ, říká. Čepel jí probleskuje v ruce.

Mírně se otáčíš, pozoruješ ji z boku.

Začíná se hlasitě smát.

Ptáš se jí, jestli zešílela.

Jestli ano, tak je to i tvým přičiněním, říká.

A jakým prosím tě? Říkáš, že když už spolu nedokážete žít, tak nezbývá než se rozejít. Byli jste spolu, protože jste se k tomu oba rozhodli, takže se oba můžete rozhodnout i o rozchodu. Říkáš vše nadmíru klidně.

To není tak jednoduché.

Tak půjdeme k soudu.

To teda nepůjdu.

Tak se po vzájemné dohodě rozejdeme.

Říká, že tak snadno ti to neprojde, mává nožem a zblízka tě s ním stále více ohrožuje.

Vstáváš a sedáš si proti ní.

Ona také vstává, nahá do půli těla, poprsí svěšené, v očích jí kmitá hněv a velké napětí.

Ty tuhle její hysterii nesnášíš, v záchvatu ztrácí všechno sebeovládání. Rozhodl ses, že ji opustíš, už ji neprovokuj, raději s ní mluv o něčem jiném.

Chtěl bys utéct, viď?

Utéct před čím?

No před smrtí, zase se ti vysmívá, otáčí s nožem, její tělo se kýve ze strany na stranu, jako nějaká řeznice, cvik jí ještě chybí, jen její bradavky se třesou.

Říkáš, že ji nesnášíš! Konečně cedíš pravdu mezi zuby.

Už dávno ji nesnášíš, proč jsi to ale neřekl dřív? Zvedá se, křičí na tebe, je nepříčetná, celé její tělo, nejen bradavky, se teď roztřáslo.

Tehdy to ještě nedosáhlo takové míry, říkáš, že sis nikdy nemyslel, že by v tobě mohla vzbudit takový odpor, říkáš, že ji z celého svého srdce nenávidíš a častuješ ji těmi nejhoršími jedovatostmi, kterých jsi schopen.

Kdybys to řekl dříve, tak by to bylo mnohem lepší, kdybys to jen řekl dřív, rozplakala se, kudlu už sklonila dolů.

Říkáš, že toto její chování v tobě prostě vyvolává hnus! Chceš ji ranit úplně, to je tvoje rozhodnutí.

Odhazuje nůž a křičí, proč jsi mi to neřekl dřív, teď už je na všechno pozdě, na všechno, proč jsi to neřekl dřív, co? Proč jsi to neřekl dřív? Hystericky pokřikuje, bije pěstmi do země.

Chtěl bys ji něčím utěšit, jenže víš, že by celé tvé úsilí a s ním i to tvoje poslední rozhodnutí vyšly na prázdno, že by vše začalo nanovo a že by se ti odcházelo ještě hůř.

Hlasitě brečí, válí se nahá na zemi, vůbec si nevšímá nože ležícího hned vedle ní.

Skláníš se, abys jí ten nůž sebral, ona ho ale bere za čepel. Snažíš se roztáhnout její prsty, o to silněji je však svírá.

Vždyť se pořežeš! Křičíš, kroutíš jí ruku, až se konečně pouští. Z dlaně jí stéká jasně červená krev. Bereš ji za zápěstí a prsty se pokoušíš stisknout její tepny, ona se ale druhou rukou zase chápe nože. Teď už jí přímo jednu vrážíš, úplně zkoprněla a pouští nůž na zem.

Dívá se na tebe jako opařená, náhle se podobá malé holčičce, z očí jí kouká beznaděj, slzy jí tečou po tváři, nevzlyká ale.

Je ti jí náhle líto, zvedáš její poraněnou ruku a ústy vysáváš krev. Pláče a chce se k tobě přitisknout, chceš se vyprostit, ona se tě ale ještě silněji chytá oběma rukama, nakonec tě pevně přitahuje do svého náručí.

Co to děláš? Ty ses fakt zbláznila.

Chce se s tebou milovat, prostě to chce! Říká, že se s tebou chce milovat!

S námahou se vyprošťuješ, celý udýchaný říkáš, že nejsi zvíře!

Ale jsi! Jsi zvíře! Nepříčetně pokřikuje, z očí jí šlehá podivné světlo.

Nezbývá ti než ji konejšit, prosit ji, aby už nebyla taková, ať se trochu uklidní.

Nezřetelně něco zamumlala, pak se opět rozvzlykala, miluje tě, říká, výbuchy její náladovosti také patří k lásce, bojí se, že tě ztratí.

Říkáš, že se ženským náladám podřizovat nebudeš, že bys v takových temnotách nejen nedokázal žít, ale ona že tě navíc přímo dusí, že se nechceš stát ničím otrokem, že jsi nepodlehl nátlaku žádné moci, ať už užívá jakýchkoli nástrojů, nepodřídíš se tedy ani žádné ženě, nestaneš se jejím otrokem.

Říká, že ti dá svobodu, jen když ji budeš milovat, jen když ji neopustíš, jen když ještě zůstaneš u ní, když ji ještě uspokojíš, když ji budeš ještě chtít, obtáčí se kolem tvého těla, vášnivě tě líbá, tvář i tělo máš pokryté jejími slinami, už jste spojeni v jedno, její výhra, nemůžeš se bránit, noříš se zpátky do chtíče těla, z kterého není pro tebe úniku.

přeložil Denis Molčanov