Gao Xingjian: Hora duše

Na horské stezce jsem strávil celý den, k Duší skále jsem ale došel ještě za světla. Cesta vede dlouho hlubokým údolím sevřeným mezi dvě skalnaté hradby, po kterých, na místech, kudy stéká voda, se rozprostírá tmavozelená mechovina. Poslední paprsky zapadajícího slunce se rozbíjejí na hřebenu skalisek lemujících údolí, září ruměnně jak ohnivé plameny.

Na úpatí stěny, za sekvojovým lesem, stojí pod jinany starými dobrých tisíc let bývalý klášter, dnes ubytovna pro turisty mimo jiné. Cesta od vstupní brány je vystlaná světležlutými jinanovými listy, ticho, nikde živá duše. Zahýbám přímo k zadnímu dvoru v přízemí po levé straně a až tam narážím na kuchaře, který právě čistí svoje hrnce. Prosím ho, jestli by mi něco nepřipravil k jídlu, on se na mě ale ani nepodíval a říká, že už má zavřeno.

„Večeři normálně podáváte do kolika?“ ptáš se.

„Do šesti.“

Vyzývám ho, aby se podíval na hodinky, je sotva třičtvrtě na šest.

„Se mnou nediskutujte, běžte za správcem, já podávám jen na stravenky,“ říká, svůj hrnec přitom drhne dál. Kroužím prázdnými chodbami, znovu odbočuji, ale stále na nikoho nenarážím, hlasitě tedy volám:

„Hej, je tu vůbec nějaká služba?“

Až po několika zavoláních se unyle ozývá něco jako odpověď. Slyším kroky, v chodbě se objevuje pokojská v bílé služební blůze, platím jí za pokoj, stravenky a zálohu za klíč, otevírá mi pokoj, podává klíč a odchází. K večeři mám jen talíř zbytků a naprosto studenou vaječnou polévku, teď lituji, že jsem její pozvání nepřijal a nepřespal u ní.

Potkal jsem ji na cestě v horách, když jsem odcházel od Dračího rybníka. Zvolna si to přede mnou vykračovala, na sobě potištěné bavlněné kalhoty a na rameni vahadlo s dvěma velkými otepemi kapradí. I přesto, že již dávno začal podzim, si slunce ve dvě, ve tři odpoledne stále udržuje veškerou svoji sílu, pot jí stéká po zádech, mokrá kamizola  se jí lepí k obratlím, páteř ale drží nehnutě, jen v bocích se protáčí, já jdu pomalu za ní. Zřejmě uslyšela mé kroky, natáčí své okované vahadlo, abych mohl projít, ale otepi s kapradím jsou tak obrovské, že zabírají celou šíři téhle úzké horské stezky.

„To je dobrý, jen klidně běžte,“ povídám.

U brodu jedné malé bystřiny náklad na chvíli sňala a odpočívá. Konečně na ni pořádně vidím, pár praménků vlasů se jí ze strany přilepilo na spocené, do ruda prokrvené tváře, její rty jsou plné, tvář dítěte, ale její poprsí se zvedá už docela vysoko.

Ptám se jí na věk. Šestnáct, říká, ale před cizím člověkem se vůbec nestydí jako jiné horalky.

„Ty se sama v horách nebojíš?“ ptám se. „Široko daleko ani noha, vesnice taky žádná na dohled.“

Hlavou ukázala směrem k vahadlu s okovanými špicemi, zabodnutém do otepi s kapradím, a říká:

„Když jde člověk sám do hor, stačí si vzít hůl, to na vlky stačí.“

Domů to také nemá daleko, říká ještě, je to támhle směrem k té roklině.

Chodíš ještě do školy, ptám se znovu.

Říká, že chodila na základní, teď, že se učí její mladší bratr.

Proč tě tatínek nenechá dál studovat, ptám se.

Říká, že jí táta umřel.

Ptáš se jí, má-li doma ještě jiné příbuzné.

Říká, že má ještě mámu.

Ten její náklad musí vážit nejméně padesát kilo, ne?

Ona říká, že když nenaseká dříví, musí se topit tímhle.

Nechává mě jít napřed. Za dalším hřebenem, na stráni pod úvozem vykukují tašky nějaké samoty.

„Támhle, jak roste ta hruška, tak za ní, to je náš dům,“ říká.

Listy na hrušce už skoro všechny opadaly, těch pár červenooranžových lístků, které ještě zbyly, se mihotá na zářící, fialové kůře větví.

„Ta naše hruška je vážně divná, na jaře vykvetla jednou, pak ještě jednou na podzim, ty její sněhově bílé květy opadaly až teď, je to jen pár dní. Podruhé to bylo ale jinačí, ne jak na jaře, neurodila se jediná hruštička,“ říká.

Zastavili jsme se na cestě před domem, zve mě na čaj. Vystupuji po kamenných schodech nahoru a sedám si na žernov u vchodu. Ona odchází složit kapradí dozadu za dům.

Po chvíli pootevírá velká vrata uprostřed, z hlavní místnosti přináší kameninovou konvici a nalévá mi čaj do velké misky s modrým okrajem. Konvice musela zůstat celou dobu na ohni, voda je ještě vroucí.

Teď sedím na ubytovně, opírám se o hlavu postele  z palmového dřeva a je mi zima. Okno je zavřené, tady na druhém patře jsou ale všechny zdi ze dřevěných fošen a těmi profukuje dovnitř, koneckonců už je dávno podzim, tady jsem na horách a už je noc. Znovu jsem si vzpomněl na ten okamžik, kdy mi nalévala čaj, dívala se na mě, jak oběma rukama držím misku, usmála se na mě. Rty se jí úsměvem otevřely, ten dolní krásně plný, skoro jak oteklý, propocenou kazajku stále na sobě. Povídám jí tedy:

„Takhle můžeš nachladnout.“

„To leda tak vy lidi z města, já se i v zimě meju studenou vodou,“ říká a pokračuje, „nechceš tu přespat?“ Vidí, že mě svou otázkou zaskočila a hned dodává, „když je v létě hodně turistů, tak my taky ubytováváme.“

Svým pohledem mne vyzývá dovnitř a já ji následuji. Dřevěná stěna v hlavní jizbě je způli vylepená barevně vyšívanou obrazovou historií legendární ženské vojevůdkyně Fan Li Hua . Slyšel jsem tu historku jako dítě, ale už přesně nevím, o co šlo.

„Ty máš ráda románové historky?“ ptám se, mám samozřejmě na mysli lidové romány na pokračování.

„Nejraději poslouchám operu.“

Asi pořady klasické opery na rádiu.

„Nechtěl by sis trochu umýt obličej? Nemám ti přinést teplou vodu?“ ptá se.

Říkám, že není třeba, že si v kuchyni poradím sám. Ona mne ihned vede ke kamnům, zvedá umyvadlo a, živá jako čiperka, nabírá velkou zběračkou vodu z kameninového džbánu, drhne umyvadlo, vylévá vodu, pak z hrnce na kamnech nabírá vodu teplou, lavór mi přidržuje, při tom mne pozoruje a povídá:

„Klidně koukni do pokoje, všechno tu mám čisťounké.“

Ten její mokrý pohled nemohu vydržet ani ustát, rozhodl jsem se, že zůstanu.

„Kdo je to?“ za dřevěnou přepážkou se ozval hluboký ženský hlas.

„Jeden host, mami,“ odpovídá nahlas a pak ke mně: „je nemocná, už jen leží, je moc stará.“

Podává mi teplý ručník a odchází do druhé místnosti. Slyším, jak se spolu o něčem šeptem baví. Otírám si obličej, hned se cítím čistší, beru si ruksak na záda, vycházím ven a usedám na žernov na dvoře. Vychází za mnou, ptám se jí:

„Kolik za vodu?“

„To není potřeba,“ říká.

Vytahuji z kapsy pár drobných, tlačím jí je do ruky, ona mě při tom sleduje a vraští obočí. Scházím na cestu, jdu dál, obracím se až po delší době a vidím, že stojí dál před žernovem, peníze stále mačká mezi prsty.

Potřeboval bych si s někým poklábosit, slézám z pryčny, procházím se po pokoji. Vedle také vrže podlaha. Ťukám na stěnu a ptám se:

„Je tam někdo?“

„A kdo jste vy?“ odpověděl hluboký mužský hlas.

„Vy taky cestujete po horách?“ ptám se.

„Ne, já jsem tu pracovně,“ odpovídá po chvíli zaváhání.

„Mohu vás na chvíli vyrušit?“

„Klidně, jak chcete.“

Vycházím na chodbu a klepu na dveře, otvírá mi, na stole i na okenním parapetě leží pár narychlo naskicovaných olejomaleb, vous ani vlasy si zřejmě dlouho nečesal, ale to zřejmě právě bude jeho účes.

„To je ale zima!“ říkám.

„Kdyby aspoň byla nějaká kořala, ale v kiosku nikdo není,“ říká on.

„Fakt svinské místo!“ zaklel jsem si zas já.

„Ale zdejší holky,“ ukazuje mi skicu dívky, jejíž rty jsou mimochodem také krásně plné, „jsou opravdu žádoucí.“

„To myslíte ta ústa?“

„Taková neposkrvrněná smyslnost.“

„Vy věříte na neposkvrněnou smyslnost?“ ptám se ho.

„Všechny ženy jsou smyslné, ale ty ti dají jen krásný pocit, k umění potřebuješ tohle,“ říká.

„Takže si nemyslíte, že krása bez poskvrny je možná?“ ptám se.

„Co bychom si nalhávali, že?“ jeho odpověď je dost upřímná.

„Nechtěl byste se jít projít a podívat se na noční scenérii?“ ptám se.

„Ale klidně, rád,“ povídá, „jenže venku není nic vidět, už jsem to prošel.“ Vrací se k těm nalitým rtům, pozorně si je prohlíží znovu a znovu.

Vycházím na dvůr, ze strže od bystřiny se vysoko tyčí několik obrovských jinanů, lampy před domem se ztrácí ve větvoví, jejich světlo sotva proniká dolů, spadané listí zde nabírá zvláštního vlastně bezbarvého odstínu. Otáčím se, nebe i skála za mnou se pod svitem lamp vytratily v šedavé noční mlze, jediné, co lze ještě zachytit pohledem, je přístřeší, jediné osvětlené. Nevím proč, ale obklopen takovým neznámým, neobvyklým světlem, nějak se mi začíná točit hlava.

Klášterní brána je již zavřená, poslepu odsunuji závoru, sotva ale překročím vysoký práh, ocitám se v temnotách, jen po levé ruce slyším bublání horského pramene.

Po pár krocích se otáčím, světlo u skály zmizelo, modrošedá oblaka mlhy se kroutí u vrcholků. Ve strži se hlasitě rozezpíval cvrček, zvuk vody u pramene se zvedá v ozvěnách větru prohánějícího se temnou roklinou.

Údolí se naplnilo vlhkým oparem, stíny, které pod světlem vzdalujících se lamp vrhají urostlé kmeny jinanů, nabírají v páře tvarů podstatně přitažlivějších. Obrysy hřebenů se začínají pomalu vynořovat, já sestupuji dál, hlouběji strží sevřenou do strmých stěn. Siluetu hory lemuje tlumená záře, všude kolem mne však panuje stále houstnoucí černočerná tma.

Zvedám hlavu, dívám se na ohromný černý stín, který se ze země zvedá do nebes, shlíží na vše z té výšky a nahání mně hrůzu. Ve zvednuté partii uprostřed rozeznávám velkou supí hlavu, obě křídla jsou ale stažená, připravená k vzletu, pod zákeřnými spáry téhle horské stvůry jen tajím dech.

Ještě dál a pronikám do vysokého lesa starých sekvojí, zde už ale není vidět ani na krok. Z husté tmy se stala souvislá zeď, ještě krok a narazil bych do ní. Bezděky se prudce otáčím. V lese za mnou proniká mezi stromy chabé světlo venkovního osvětlení, probleskuje jak nejasné světélko svědomí, jako vzpomínky, které ne a ne si vybavit. Jako bych z neznáma pozoroval místo, odkud jsem přišel, cestu však nevidím, před očima mi jen kmitá ono stále nehasnoucí světélko svědomí.

Zvedám ruku, abych se přesvědčil, že sám existuji, ale nevidím se. Otvírám zapalovač, až teď vidím svoji do výšky vztyčenou ruku, která jako by třímala pochodeň, plamen ale náhle zhasíná, přitom vůbec nefouká. Temnota kolem dokola houstne, táhne se do nekonečna, dokonce i ten nekonečný ryk cvrčků ustal. I sluch mi naplňuje tma, taková pravěká tma, v které se rodí lidský sklon k uctívání ohně, potřebě překonat v srdci onu hrůzu z temnot.

Opět otvírám zapalovač, poskakující jemný plamének se protočil, ale zhasl pod zhoubným dechem nějakého neviditelného ducha. Hrůza mě v téhle nehostinné temnotě pohlcuje kousek po kousku, bere mi mou sebedůvěru i moji orientační paměť, kdybych šel dál, určitě bych spadl někam do propasti, říkám si. Raději se hned obracím, tudy cesta nevede. Opatrně našlapuji před sebe, mezi stromy přede mnou slabě zazářila řada světel, něco jako plot, a zase zhasla. Z cesty jsem do lesa odbočoval ostře doleva, měl bych jít tedy napravo. Upravuji směr, tápu před sebou, ze všeho nejdřív bych ale měl najít tu temnou, do nebe trčící Supí skálu.

Hustá mlha se plazivě rozlévá jak oblaka dýmu padajících k zemi, tu a tam poblikává pár hvězd. Konečně se vracím zpět k tomu osamocenému černému skalisku Supí skály, ale až nyní vidím, jak uprostřed, mezi staženými křídly, ona šedobílá hruď nabírá podoby do pláště zahalené stařeny, netváří se vůbec přívětivě, spíš jako stará čarodějnice, hlavu svěšenou, z pláště vykukuje její vyzáblé tělo, pod pláštěm se také skrývá nahé tělo klečící dívky, na jejích odkrytých zádech si lze docela dobře představit její obratle. Je na kolenou, tváří vzhůru směrem k té babě, jako by ji o něco zaříkavě prosila, rukama láme, pas i horní část těla obnažené, boky jsou na její postavě nejjasnější, do obličeje jí sice vidět není, jen obrys pravé tváře prozrazuje její krásu a přitažlivost.

Její rozpuštěné vlasy spadají hluboko na levé rameno a paži, boky a pas se jí tak jen zdůrazňují. Zůstává stále na kolenou, sedá si dozadu na paty, hlavu svěšenou, teď je zcela jasné, že se jedná o mladičkou dívenku. Má velký strach, zdá se, že se modlí, prosí, občas se najednou celá změní, v tu chvíli se vrací do své dřívější podoby mladé ženy s rukama prosebně spojenýma, stačí se ale jen na chvíli obrátit a ona se opět stává onou mladou dívenkou, jejíž drobná silueta je ještě krásnější, z levé strany lze zahlédnout křivku jejího prsu, jenže to je po chvíli znovu nedosažitelné.

Procházím vstupní bránou, temnoty zůstávají za mnou, vracím se opět pod šedavé, mdlé světlo venkovních lamp. Na větvích několika starých jinanů zvedajících se z rokliny zbylo ještě pár listů, na světle však ztrácejí veškerou svoji barvu, zdá se, že jen na chodbách a pod přístřeškem dává osvětlení světlo skutečné.

přeložil Denis Molčanov