Etgar Keret: Syn velitele Mosadu

Syn velitele Mosadu měl dlouhé hubené nohy a směšné jméno. Dali mu ho na počest otcova přítele, který padl v Sestidenní válce. Jmenoval se Elchas. Kdybys ho viděl v létě, jak si vykračuje v krátkých kalhotách na svých tenkých sýrově bílých chůdách, pomyslel by sis, že pod ním co chvíli musejí prasknout. Už jenom to jméno — Elchas, „Diagonál". Vůbec nevypadal jako syn velitele Mosadu, až by si leckdo řekl, že snad jde o další z otcových krycích manévrů s cílem skrýt svou pravou totožnost.

Velitel Mosadu někdy vůbec nevycházel z domu, jindy se vracel až pozdě za tmy. To pak synovi a jeho matce s unaveným úsměvem na tváři říkával: „Neptejte se mě, jaký jsem měl den." Oni se tedy neptali a dál se dívali na televizi nebo se připravovali na další den do školy. I kdyby se zeptali, stejně by jim neodpověděl.

Syn velitele Mosadu měl přítelkyni, která se jmenovala Gvi. Povídali si spolu o všem možném, většinou v jeho pokoji na zemi. Leželi ve tvaru písmene T, takže její hlava mu spočívala na břiše. Vyprávěla o své matce, která zemřela, když ona byla ještě malá. Gvi si přesto si dobře pamatovala, jak ji kojila. Nejzazší vzpomínka syna velitele Mosadu pocházela z doby, kdy mu mohly být asi dva a půl roku. Automobilem otřásá ohlušující houkání, ale otec sedí za volantem a mlčí jako Buddha. „Ať si houkají třeba do rána, Avivo," říká tichým hlasem matce, „nakonec je to stejně omrzí". — A stejně: „Ať si kluk brečí třeba až do zítřka, však ho to nakonec omrzí." Gvi měla dříve přítele, který se jmenoval Simon. Až do sedmého ročníku s nimi chodil do jedné třídy, pak ho ze střední školy vyloučili za to, že hodil cihlou po zástupkyni ředitele. Od té doby byl zaměstnán u svého otce. Také Šimonův otec vlastnil stavební firmu, ale velitele Mosadu nemohl vystát. „Pořád se jenom mluví o veřejných soutěžích, které vyhrála jeho firma," řekl jednou Šimonovi, „a přitom jsem ho nikdy neviděl v buldozeru, natož aby předložil nějaký projekt." Simon i jeho otec to všechno považovali jen za mocenskou hru, jejímž účelem bylo převést na firmu velitele Mosadu finance z vládních zdrojů. Myšlenka, která vůbec nebyla daleko od pravdy. Připočteme-li k tomu všemu fakt, že syn velitele Mosadu Šimonovi přebral přítelkyni, snadno pochopíme, proč ho Simon tak nenáviděl.

Jednou šli syn velitele Mosadu a jeho kamarád Lihu do klubu zahrát si košíkovou. Lihu byl vysoký, silný a málomluvný. Spousta lidí si myslela, že Lihu mlčí, protože je hloupý. Nebyla to ovšem pravda. Nepatřil sice k oslnivým géniům, ale určitě nebyl idiot. V jistém ohledu by se hodil za syna velitele Mosadu mnohem víc, než skutečný syn. Chladný rozum a duševní klid představovaly jen dvě z mnoha vlastností, které ho předurčovaly k tomu, aby se stal ideálním kandidátem na tuto funkci. Velitel Mosadu ho měl velmi rád. Kdykoli je Lihu navštívil, poklepal mu přátelsky na rameno a řekl: „Jak se vede, chlape?" Ten se jen pousmál a nadále mlčel. Taková gesta velitel Mosadu používal jen výjimečně. Nikomu, až na Lihu a zástupce velitele armádního zpravodajského oddělení, nepoklepával na rameno, ani například svému synovi. Zástupci velitele pak jen proto, že spolu navštěvovali kurs pro důstojníky a v desítkách případů si navzájem zachránili život. Jakmile se začalo stmívat, skončili hru a syn velitele Mosadu pomalu krá¬čel domů. Poslední, kdo zůstal ještě na hřišti, aby si trénoval střelbu na koš, byl jako vždy Lihu.

Syn velitele Mosadu si to namířil směrem k Parku dobrodružství a cestou si prohlížel zchátralé stavební stroje. Byla už skoro tma, a tak nepotkal živou duši. Nebyl tam nikdo — až na Simona, který byl opřený o roh bedny s pískem a nevypadal zrovna střízlivě. Seděl tam tak sklesle nejen kvůli tátovu rozbi¬tému buldozeru. Doneslo se mu totiž, že jeho sestra se tahá s jedním arabským dělníkem. Zrovna se mu po pátém pivu začínalo chtít zvracet, když zpozoroval, kdo se k němu blíží. Syn velitele Mosadu, kterého oslňovalo světlo, zatímco Šimonův obličej skrývala tma, vůbec nic netušil. „Tys mi tu ještě scházel," křikl Simon a drapnul ho za triko. „Už jenom ty jsi mi tu scházel," opakoval a vytáhl z kapsy vystřelovací nůž. Z nože se ozvalo „šlak" a vyskočila čepel. Syn velitele Mosadu zavřel oči a zavrávoral na dlouhých nohou. Simon se nemohl nasytit pohledu na vyděšeného syna velitele Mosadu a hned ho přešel i tlak v žaludku. Hlavou se mu honily desítky nápadů, jak ho ponížit. „Víš, že Gvi si nikdy neodpustí," zalhal, „vyprávět, jak malýho ho máš? Tak svlíkni kalhoty, ať to můžu vidět na vlastní oči." Nejdřív syna velitele Mosadu přinutil, aby si sundal kal¬hoty i spodky, a potom z něho strhl košili. Sáty přivázal k vel¬kému kameni, ten hodil do Jarkonu a šel domů. Ráno se probudil a hlava mu brněla bolestí. Syn velitele Mosadu se na svých chůdách stěží dopotácel domů, a když konečně otevřel dveře, srazil se s otcovým zkoumavým pohledem. Nejprve byl vyzván, aby jasně a stručně vysvětlil, co se stalo. Pověděl tedy jak o tom noži, tak o Šimonovi. Pak se však otec vyptával dál — jestli se ho Simon vůbec dotkl, jestli se syn vůbec bránil a jestli se svlékl i Lihu. Syn mu totiž zapomněl říct, že Lihu zůstal na hřišti trénovat. Velitel Mosadu zakončil výslech slovy: „Dobře, můžeš se jít obléci." Pak se silně rozrušen posadil za psací stůl. Syn si zatím lehl do postele, hlavu si schoval pod přikrývku a rozplakal se. Matka, která po celou dobu výslechu jenom beze slova stála, teď přišla a hladila ho, dokud nepřestal. Myslela, že usnul. Syn velitele Mosadu potom poprvé v životě uslyšel otce křičet. Výčitky k němu doléhaly z obývacího pokoje. Pod přikrývkou zachytil pouze útržky vět, jako „kvůli tobě", „ani škrábnutí", „ne, já nepřeháním" a „Lihu, například".

Nazítří ráno velitel Mosadu zkontroloval náboje v zásobníku revolveru a vrátil jej zpět do zásuvky. Potom odvezl syna do školy. Za celou cestu nepadlo ani slovo, ostatně jako vždycky. Ve dvě hodiny, po obědě, oznámil syn velitele Mosadu, že jde hrát košíkovou. Když se večer vrátil domů, řekl otci i matce s unaveným úsměvem ve tváři: „Neptejte se mě, jaký jsem měl den." A oni se neptali. Jakmile pak otec odešel do koupelny a matka usnula, vrátil syn velitele Mosadu revolver do spodní zásuvky. I kdyby se zeptali, stejně by jim neodpověděl.

přeložila Klára Sušická