Etgar Keret: Sedm dobrých let

„Já prostě tyhle teroristický útoky nenávidím,“ povídá útlá sestřička své starší kolegyni. „Chceš žvýkačku?“

Ta starší si jednu vezme a pokývne hlavou.

„Co naděláš?“ říká. „Já taky nesnáším pohotovost.“

„Nejde o pohotovost,“ trvá na svém hubená sestra. „Bouračky a podobně mi nevadí. Zato ty teroristický útoky, to ti povídám. Úplně člověka rozhodí.“

Sedím na lavici před porodnickým oddělením a říkám si, že na tom něco bude. Já se svou ženou přijel před hodinou a samou nervozitou se mi svíral žaludek. Přivezl nás úzkostlivě čistotný taxikář, který měl největší strach z toho, že mu poničíme čalounění, protože mé ženě praskla voda. Teď tu na chodbě zasmušile čekám, až se objeví někdo z příjmu. Všichni kromě těch dvou sestřiček odběhli postarat se o zraněné při útoku. Dokonce i mé ženě se zpomalily kontrakce. Možná i to dítě cítí, že celá ta záležitost s narozením už tak nespěchá. Když jsem šel do kavárny, projelo kolem mě několik zraněných na skřípajících pojízdných lůžkách. V taxíku po cestě do nemocnice křičela moje žena jako smyslů zbavená, ale tihle lidé jsou všichni úplně zticha.

„Nejste vy Etgar Keret?“ obrací se na mě chlapík v kostkované košili. „Ten spisovatel?“

Zdráhavě přikývnu.

„Takže, co o tom víte?“ pokračuje a z batohu vytahuje malý diktafon. „Kde jste byl, když se to stalo?“

Chviličku zaváhám a on s pochopením dodá: „Nespěchejte. Žádný stres. Právě jste prožil traumatickou událost.“

„Já při tom útoku nebyl,“ vysvětluju. „Jsem tady jen shodou okolností. Moje žena rodí.“

„Aha,“ ani se nesnaží skrýt své zklamání a vypíná diktafon. „Mazal tov.“

Sedne si vedle mě a zapálí si cigaretu.

„Asi byste měl o rozhovor požádat někoho jiného,“ navrhnu v naději, že mi přestane hulit tu svou Lucky Strike přímo pod nos. „Před chvilkou jsem viděl odvážet dva zraněné na neurologii.“

„Jenže to byli Rusové,“ povzdechne si, „neumí slovo hebrejsky. Kromě toho vás na neurologii tak jako tak nepustí. Tohle je můj sedmý útok v téhle nemocnici, už je mám prokouknutý.“

Chvíli tam sedíme mlčky. Je o nějakých deset let mladší než já, ale už začíná plešatět. Když si všimne, že se na něj dívám, usměje se a řekne:

„Škoda, že jste tam nebyl. Reakce spisovatele by se mi do článku dost šikla. Konečně někdo originální, kdo má aspoň nějakou vizi. Po každém útoku je to vždycky to samé: ‚Najednou jsem uslyšel výbuch‘; ‚Nevím, co se stalo‘; ‚Všude byla samá krev‘. Jak to má člověk pořád dokolečka poslouchat?“

„Oni za to nemůžou,“ povídám. „Tyhle útoky jsou prostě vždycky stejné. Co originálního taky můžete říct o explozi a nesmyslné smrti?“

„Nemám ponětí,“ krčí rameny. „Vy jste spisovatel.“

Z pohotovosti se na porodnické oddělení začínají vracet bílé pláště. „Jste přece z Tel Avivu,“ pokračuje dál novinář, „proč jste se teda táhli rodit až sem do tohohle zapadákova?“

„Chtěli jsme přirozený porod a zdejší porodnice...“

„Přirozený?“ zahihňá se. „Co je přirozeného na trpajzlíkovi se šňůrou visící mu z pupíku, který se najednou vyloupne z vagíny vaší ženy?“

Ani se nepokouším odpovědět.

„To já,“ svěřuje se, „jsem svojí ženě řekl: ‚Kdybys někdy rodila, tak jedině císařem, jako v Americe. Nechci, aby ti nějaký mimino zničilo figuru.‘ Dneska ženský rodí jako zvířata už jenom v primitivních zemích, jako je tahle. No nic, já mažu do práce.“

Sbírá se k odchodu, ale nakonec to ještě jednou zkusí.

„Nechtěl byste mi k tomu útoku přece jenom pár slov říct?“ ptá se. „Změnilo to pro vás něco? Jako třeba jaké dáte jméno vašemu dítěti nebo co já vím?“

Omluvně se usmívám.

„Nevadí,“ mrkne na mě. „Tak ať vám to všechno jde hladce.“

O šest hodin později se z vagíny mé ženy vyloupl trpajzlík se šňůrou visící mu z pupíku a hned se dal do pláče. Pokusil jsem se ho uklidnit, přesvědčit ho, že se nemá čeho bát. Že než vyroste, bude všechno tady na Blízkém východě v nejlepším pořádku: bude mír a nikdo už nebude páchat žádné teroristické útoky, a i kdyby jednou za bůhvíjak dlouho k nějakému útoku přece jen došlo, vždycky se najde někdo originální, někdo s vizí, aby to výstižně okomentoval. Chlapeček se na chvilku uklidní a zvažuje svůj další krok. Měl by přece být naivní, vždyť se právě narodil, ale ani on mi tuhle báchorku nespolkne a po kratičkém zaváhání a drobném škytnutí se zase rozbrečí.

Knihu vydalo v překladu Magdaleny Křížové a Terezy Černé nakladatelství G plus G.