Ersi Sotiropoulos: Cikcak mezi hořkými pomerančovníky

Dva dny předtím, než zemřela, dostala menstruaci. Cítila cosi lepkavého na svých šlachovitých stehnech, cosi teplého, protékajícího mezi nimi, pak nasládlý, slabě žluklý zápach vycházející z povlečení. Měla krev na pyžamu. Jak je to dlouho od posledně, přemýšlela. Nepamatovala si. Na chvíli zůstala nehybná, až rozeznala tu zvláštní hloupou bolest, oddělila ji od jiných, co jí sužovaly tělo, a byla zaplavena tím nádherným, sladkým, odporným pocitem v tříslech. Vzpomínala, jak mívala ráda zápach menstruace. Když byla mladá, zabořila prst a přičichla, pak olízla. Vzrušovalo ji to, představovala si, že každou chvíli omdlí. Zavírala se do svého pokoje, se zhasnutým světlem, mohla trávit hodiny v tom malátném stavu. Nějaký neznámý bůh nebo démon si musel vzpomenout, že jsem žena, myslela si, když se s ohromným úsilím táhla do koupelny.

Chtěla být sama, vzít si nové kalhotky a vyprat ty zašpiněné v naprosté tichosti. Zavřela za sebou dveře, opřela se o umyvadlo a podívala se na sebe. Měla zapadlé oči, zrak se jí zastřel. Její vzhled zmáčený v zrcadle vypadal jako obličej někoho, koho lze vidět za okenní tabulí. Pleť měla pokrytou kapkami deště. Pokusila se rukou otřít zrcadlo. Nic se nezměnilo. Měla obličej plný kapiček rosy. Rty se pohybovaly nahoru a dolů, trochu se pootevřely a zůstaly tak. Přiblížila se k zrcadlu a podívala se na sebe. Zkusila to znovu. Bylo to tak, nemohla zavřít ústa. Tvář strnula v očekávání. Koutky rtů, okraje nosu, brada byly v pasti. Pokusila se zašklebit. Nic. Její výraz se nezměnil. Obličej zůstal čekáním polapen. Kdy se mi to stalo? Jak dávno? Tělo se jí chvělo, měla pocit, že ztrácí rovnováhu. Opřela se o umyvadlo a podívala se na své holé nohy, tenký pramínek krve jí crčel po lýtku. Znovu se podívala do zrcadla, rty měla napůl otevřené v očekávání. Na co čekají moje ústa? Na co čekám? Na spoustu malých polibků, ty jsem měla vždycky ráda, pomyslela si najednou. Nekonečné, drobné polibky. Přitiskla tvář na zrcadlo a políbila si rty. Bum, bum, bum. Jediné, co slyšela, bylo její srdce, jak tlouklo uvnitř dutého mrtvého těla. Právě si vzpomněla. Bylo to jedné zimy před pár lety. Deštivý den a náhodou se potkali před vchodem do čistírny. Ne. Nepotkali se náhodou, po dlouhé době zase do sebe vrazili. No, jakkoli... Držela ranec s prádlem a on něco na ramínku, asi sako. Objali se pod bronzovou stříškou u dveří, déšť kapal a začali se líbat, až jim krvácely rty. Zapomněla, kdo byl ten muž, ale nebyl to nikdo, o koho měla zvláštní zájem. A přece po několik večerů cítila v ústech příchuť jeho polibků. Nenasytné, hltající polibky, jazyk zuřil a zuby byly v pohotovosti. Ale ještě i něco jiného, slaná mlha. Kdy to bylo? To bylo s jiným mužem, s kulatými, holčičími ústy. Měla pocit, že líbá svého bratra, ale nevadilo jí to. Líbal divně, rty mírně stažené, jako by se snažil chránit si dásně. Spousta neohrabaných, výbušných polibků. Spousta a spousta drobných polibků. A slaná mlha? To byl někdo jiný, pravděpodobně jeden starší muž. Už si nebyla jistá, ale když mu hladila hlavu, něco nevysvětlitelného se jí odehrávalo uvnitř dlaní, protože na lebce neměl nic než chmýří a vlasy se mu táhly napříč jako turban od ucha k uchu. Flirtoval s ní v jídelně a nakonec ji zahnal do kouta na můstku. Byl hlavním účetním na lodi. Líbali se na palubě, bouchala zády o záchranný člun.

Vůbec se jí nelíbil, jeho tělo ji jaksi odpuzovalo, ale líbily se jí jeho polibky. Jeho polibky byly sladké a plné slin, jazyk měl silný a kluzký jako had a zanechával silnou chuť turecké kávy a sladkého červeného vína. Rukama se pohyboval po jejím těle, ale nenechala ho pokračovat, nemohla se nasytit těch polibků, chtěla jich víc, jen jeho polibky. Cítila, jako by začínala mít orgasmus jen z toho nebo jako by už měla jeden orgasmus za druhým. V jisté chvíli se rozzuřil a odešel. Ale jak v hněvu odcházel, mořský větřík odhalil jeho lysou korunu a vlasy, které se mu odlepily, trčely vzhůru jako ztuha přičesaný ztopořený úd. Setrvala tam hodiny, strávila noc v předklonu přes zábradlí, olizovala si rty, vsávala slanou mlhu. Odstoupila od zrcadla a zůstala bez pohnutí. Teď neslyšela své srdce, jenom slabé hučení v uších. Jednou rukou sáhla na kohoutek a vyměnila si kalhotky. S těmi zašpiněnými v druhé ruce se opřela o umyvadlo a otřela zrcadlo. Krev na něm zanechala nahnědlou stopu, ne červenou. Znovu na sebe pohlédla přes hnědý opar. Rty měla pořád napůl otevřené. Měly pořád stejný výraz. Lačné polibků. Mmm... Ne. Tak ne. Nepřišla dovnitř pro krvežíznivé polibky. Nebo jazyky jako kladivo. Jemně, měkce, pomalu. Tak je to. Teď silněji. Malinká kousnutí. Spoustu drobných polibků a mezi tím sotva povšimnutelné kousnutí na špičku jazyka. Teď silněji. Silněji. No tak, kousni mě. Ještě, ještě... Takhle. Teď zase jemně. Lehce, lehce. Dej si načas. Stop. Všechno pěkně znova od začátku... Moje rty netlačí na tvoje, taktak se dotýkají, odpočívají na tvých, jako by tě chtěly poznat ode dna. Ty pláčeš. Proč? Zbožňuju polibky se slzami. Sliny smíchané se slzami. Chci víc. Neboj se. Ještě! Nepřestávej. Teď nesmíš přestat. Líbej mě, líbej mě. Vytrhni mi jazyk. Vysaj mi rty a oči, vysaj je. Teď si mě vem, vem si mě. Roztrhej mě na kousky. Teď! Jsem unavená, jdi pryč. Jdi pryč. Mám toho dost. Nech mě. Pojď sem. Pojď zpátky! Všechno pěkně znova od začátku.

publikovalo Právo 18. dubna roku 2002

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha