Erica Pedretti: Cizí domov

Když mi byly čtyři, strávila jsem, pravděpodobně díky curyšské tetě, otcově sestřenici, několik zimních měsíců, ale možná to přece jen nebylo víc než několik týdnů, v dětské ozdravovně na Rigi.

Říkala jsem ta Rigi. Ten Rigi, opravoval mě otec a vrtěl hlavou, když jsem o té Rigi chtěla vyprávět, ten Rigi je přece vrch, tedy mužského rodu. Říkal to tak často a tak energicky, že i pro mě je od té doby ten Rigi mužského rodu.

Byla to moje první ozdravovna. Nejspíš byla mnohem lepší než všechna další odporná sanatoria, do kterých mě posílali, protože jsem nejedla a byla hrozivě hubená. Curyšská teta, která ozdravovnu na Rigi navrhla, byla výborná pedagožka a k tomu velmi milý člověk, jak jsem se i se svými sourozenci o tom mohla přesvědčit o několik let později, a jistě se předtím informovala a rodičům dobře poradila. Přesto jsem se, téměř tisíc kilometrů od domova, cítila nešťastná. Proti tomu nic nepořídila ani zřejmě velkolepá krajina, která u dospělých návštěvníků vyvolávala nadšená ach a och, když obdivovali východ nebo západ slunce v alpské kulise. Proti stesku po domově neuspělo ani slunce, nepomohl ani nejkrásnější čerstvě napadaný sníh hned před domovními dveřmi, za nímž se, na rozdíl od naší krajiny, bohudík nemuselo šlapat na kopec.

Vystoupat nahoru bylo ovšem třeba, když chtěl člověk na lyžích sjet dolů, což jsme měli dělat dvě hodiny dopoledne a znovu po obědě a poledním spánku na slunečné terase. Sjíždět bylo zábavné, už před rokem jsem se naučila lyžovat, výstupy už míň. Problém s mrazivým sportem nastal, když jsem, ačkoliv dávno čistotná, nestihla dojít na Häusli, záchod, protože v zádveří bylo třeba zout boty a pak ještě zdlouhavě svléct lyžařskou kombinézu. Nakonec jsem se o to už ani nepokoušela a sedla si do sněhu. Stand uf, vstaň, volala pečovatelka, která nás hlídala a honila lyžovat, ufschtah! Já ale zůstala sedět, odmítala jsem vstát a přimáčkla se k zemi. Když ke mně Fräulein přijela a pokoušela se mě zvednout, odmítala jsem, abych se vyhnula ostudě, a čekala jsem, až budu mít kalhoty promočené i zvenčí.

Na čtvrté narozeniny si vzpomínám jako na zklamání. Z domu sice došel balíček, Päckli, a také jeden od každé babičky a jeden z Curychu, směla jsem je rozbalit, pak se ale celý jejich obsah spravedlivě rozdělil mezi tu spoustu dětí. Fasnachtschüechli, masopustní placičky, smažila moje švýcarská babička každou zimu, zhruba kolem mých narozenin, tedy právě v tuto dobu, po celých koších. Když už jsem musela do ozdravovny ve Švýcarsku, kde takových Fasnachtschüechli určitě bylo víc než dost, těšila jsem se právě na ně. Ovšem místo téhle lákavé dobroty jsme tady měli den co den ke snídani krupicovou kaši s cukrem a skořicí. Seděla jsem na dolním konci dlouhého stolu, vždycky poslední s ještě plným talířem, a co jsem nesnědla ráno, to jsem dostala znovu v poledne. Od té doby je mi krupicová kaše protivná a při vůni skořice vidím a slyším, jak v dřevem vykládané jídelně cinkají příbory malých dětí. Kdy konečně přijedou rodiče z Československa a odvezou mě?

Znovu a znovu se stávalo, že některé dítě odjelo, šťastné a provázené závistí ostatních, a Fräulein, která je odvážela horskou dráhou dolů do Vitznau, pak vyprávěla o krásných, slzavých shledáních s matkami. V duchu jsem nacvičovala svůj odjezd, chtěla jsem poskytnout stejně dojemnou scénu shledání. Z toho ale nic nebylo: polibek od matky, polibek od otce. Moji rodiče neměli pochopení pro sentimentalitu.

Doma mě moje švýcarská babička, která bydlela naproti, přivítala švýcarskou němčinou. Tu jsem se v ozdravovně více méně naučila a teď jsem si ji mohla jako tajný jazyk s babičkou zdokonalit, navzdory posměšným ch, ch, ch sourozenců a rodičů. Wie gahts? Hesch guet gschlafe, und was mache mir hüt?, Jak se máš? Vyspala ses dobře? A co budeme dnes dělat? volala ze svého okna. Doma se nesmělo mluvit dialektem, ani domácím, jen daleko od otce, na ulici, a tam jsem ve čtyřech letech ještě nesměla. Tak byla švýcarská němčina, pravděpodobně aargauská, protože babička pocházela z Aarau, mým prvním dialektem. Který jsem pak bohužel zase zapomněla, když se babička vrátila do Švýcarska.

Někde ve Štýrsku našli rodiče další dětskou ozdravovnu. Zřejmě nás tam nijak zvlášť neopatrovali, podařilo se mi totiž několikrát odplížit se až k poště a tajně tam do schránky hodit dopisy. Neuměla jsem tehdy ještě psát, jen kreslit, moje volání o pomoc domů nikdy nedošlo.

O rok později jsem se ocitla v domově v Obersalzbergu, kde několik roků předtím moje sestřenice pobývala patrně docela ráda. Kupodivu se tam jezdilo vpravo místo jako u nás v Československu po levé straně silnice, a když jsme při jedné z každodenních procházek narazili na skupinu mužů, všichni, pečovatelka i děti, zvedli ruce a se zdviženými pažemi rázně přepochodovali kolem, pohled upřený na nijak zvlášť výrazného muže, kterému říkali Führer. Bylo to zvláštní. Copak se neučili, že se na nikoho nemá tak civět? Krátce nato prý tato ozdravovna zmizela.

Moje další sanatorium pro děti bylo v Durynském lese. Byla už tma, když jsme tam dojeli, osvětlenými okny obrovské jídelny bylo vidět, jak děti večeří. Uvnitř, během příjmu, přehlušoval klapot příborů každé slovo, páchlo to tam připálenou cibulí a já doufala, že si nikdo nevšimne, že jsem ještě nejedla. Bylo mi sedm nebo osm, už jsem tedy byla velká, otec mě ovšem odevzdal s datem narození jedné z mladších sester, a tak mě navlékli do příliš malých ústavních šatů a strčili k malým holčičkám.

V době odpočinku se předčítalo, ale když to bylo nejnapínavější, musela jsem na léčebný tělocvik. Při nedělní mši v tělocvičně se před zpěvem předčítaly jednotlivé sloky písní.

Kdo umí text?

Opakovala jsem, co jsem právě slyšela: Hrad přepevný je Pán Bůh náš, pak další sloku: Nástroj lidský jest v tom špatný, snadní jsme my k zmožení a další: Byť svět i plný ďáblů byl a ještě: Ďábel, svět musejí jistě | ustoupit slovu jeho až po: čest, hrdlo, statek, | nechť sobě mají, | nic tím nezískají, | nebes nám však nechají. ¹

To jsi už znala! tvrdila vyčítavě pečovatelka. Nelži! A po dobu mše jsem musela stát v koutě. Měla jsem jí zarecitovat Velikonoční procházku? Tu jsem se naučila od dědečka, který na našich společných ranních procházkách recitoval Fausta. Lehkost, s níž jsem se učila zpaměti, se mi mezitím bohužel vytratila.

Pak jsem v horečkách a docela sama ležela v pokoji pro nemocné – spála. A s kostelními písněmi a předčítáním byl konec. Velkou událostí, hned poté, co jsem přestala ohrožovat nákazou, byla návštěva mého bratrance z blízkého města Zella-Mehlis. Byl o deset let starší než já, dlouhán, asi metr devadesát, měl nejkrásnější modré oči na světě a k tomu černé kudrnaté vlasy. Jak jen všechna ta malá i větší děvčata k Wernerovi vzhlížela, jak mi záviděla pohledného strýčka. Strýčka? Vždyť to byl můj milý bratranec. A zůstal jím, možná právě pro tu návštěvu, až do své smrti.

Sedmimílový krok přes několik let po této (mé poslední) dětské ozdravovně. Blížil se konec války a s ním ruská vojska. Naše gymnázium bylo přeměněno v lazaret, osm tříd se tísnilo v jedné místnosti. Na dny, kdy jsme proto nemohli mít vyučování, v posledních měsících války, jsme dostali rozsáhlejší úlohy: Tak nás náš učitel němčiny, pražský germanista, pro politickou nespolehlivost z trestu přeložený do provincie, poslal do okolních vesnic. Tam jsme měli zkoumat hláskové posuny v nářečních odchylkách a při putování z jedné vsi do druhé jsem měla možnost dohnat své znalosti severomoravských dialektů. A kdo neví, kde leží Morava: Morava je pauza mezi českou a slovenskou národní hymnou, vysvětlil moravský básník Jan Skácel skupině spisovatelů, když jsme po autorském čtení seděli pospolu ve Vilenici. To bylo v roce 1989, těsně před Skácelovou smrtí. V roce 1993 se Slovensko stalo samostatným státem a obě hymny se už spolu nezpívají.

Zpět k hláskovým posunům, k naší úloze. Zde by bylo třeba doplnit, lépe přesně popsat cesty do různých vesnic většinou úzkými pruhy malých políček, bílé domky německých vesnic, různobarevné české domky, v německých stejně jako v českých vsích, všude nás vítaly hlasitě kejhající husy. Velké čtverhranné dvory nebo malé chalupy nádeníků, kolem dokola slepice, kačeny, králíkárny, žebřiňáky a hromady nářadí připraveného k opravě. Na lavicích přede dveřmi prastaří muži. Ženy s metlami nebo krmící drůbež. Různé kuchyně a světnice. Pak vyprávění žen, které tolik těžké dřiny jen stěží zvládaly. Často také velmi mladé dívky, které se ještě rychle provdaly, než jejich milí museli odejít na frontu. A všude fotografie mužů a synů, všichni v uniformě, téměř v každém domě jeden nebo dokonce dva snímky se smuteční páskou. Seděli jsme v mnoha kuchyních a světnicích a dlouho mluvili s obyvateli, kteří většinou hovořili pouze dialektem, nikoliv spisovnou němčinou, dověděli jsme se o jejich velmi namáhavém životě a pilně jsme zaznamenávali do sešitů, jak vyslovují slovo Apfel a bůhví jaká jiná slova. A na základě nářečních slov, měnících se od vesnice k další osadě, jsme se snažili sledovat různé hláskové posuny.

Co jsme si ještě představit nedovedli: Jen za několik málo měsíců budou tihle lidé vysídleni, vesnice vyklizeny, všechny domy opuštěné. A když jsem se po třiceti letech poprvé vrátila, schovávaly se v ruinách romské děti.

Ale válka dosud neskončila a my dostali další školní úlohu – psát dlouhé slohové práce, vždyť jsme na to měli spoustu dní. Tak jsem sepsala svoje vzpomínky na Rigi, dosud ještě zcela živé. A poprvé jsem zjistila, třebaže slohové práce byly do té doby mou silnou stránkou, jak svévolně, dokonce vzpurně se chová jazyk, když se jím má psát přesně, a jak to, co je jednou napsáno, překrývá, nebo dokonce zcela nahrazuje vzpomínku. To, co jsem teď popsala, tedy zřejmě není moje dětská vzpomínka, nýbrž vzpomínka na vzpomínku čtrnáctileté dívky.

¹ Z písně „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“. Podle Evangelického zpěvníku (1979).

foto: Pražský literární dům autorů německého jazyka