Emil Hakl: Skutečná událost

Nazítří večer opatrné klepání na dveře. Za nimi Evžen, v patách za ním vysoký vlasatý čahoun, bradatý vytřeštěnec jakýsi.

„Kolega – virolog,“ představuje ho Evžen, plazí jazyk, dělá dementa, což je u něj znak rozpaků.

„Mohli bysme si u tebe něco poslechnout?“ ptá se virolog.

„Proč ne.“

Sedají k monitoru. Žádné jak se máš, co novýho. Přímo k věci. Klik, klik.

Obrazovku vyplní chorobně zmalovaná diva. Tóny, jež vydává, jsou těžko k popsání.

„To je bruska, ne hlasivky,“ libuje si Evženův kolega. „Jo! A to jsem taky nevěděl – v roce devadesát sedum pojmenovali paleontologové Adrian a Edgecombe skupinu vyhynulejch druhů trilobitů po členech kapely: Arcticalymene rotteni, A. Viciousi, A. Matlocki, A. Cooki.“

„Já nevim nic, nic nesleduju,“ kontruje Evžen. „Včera večer jsem dal, éé, klasiku, Dařbujána a Pandrholu, takový jsem vemeno kachní vylízaný.“

„Co by, to je jedna z těch lepších.“

„Mně šlo spíš vo to zabít čas. Ale všim jsem si: za á – Pandrhola je zrzavej, za bé – zlej krupař Bašta taky a za cé – koktavej doktor, co chce peníze na dlaň, jinak nepřijde, je taky nazrzlej. Všechny záporný typy jsou ryšavý, proč?“

„To vodpovídá. Líp situovaný rodiny se často dvě stě, tři sta let ženily a vdávaly mezi sebou, aby byl majetek pohromadě. Začalo to na venkově, pak mladý utekli do měst a hned v nich zdomácněli. Proto to tu tak vypadá. Skoro v každym z nás je neblahej gen.“

Dál už jen mlčky hltají Diamandu. Tak se ta bytost jmenuje.

Čert se v nich vyznej. Znají se ze školy, z nějaké party. Tenhle ďábel a Evžen – co je může spojovat? Evžen pěstuje hrubou stylizaci, drtí trash, ale jinak skoro nepije, nekouří, je pro rodinu. Rád si čte na zahrádce při čaji Ajvaze. Zahrádku mu vlastně asi vzali s barákem.

Diamanda produkuje skřípění, které jako by ani nevycházelo z člověka. Hašteřivý psychotický jek.

Po hodině vstávám. „Hoši, jdu spát,“ povídám. „Ve skříni máte molitany, spacáky, kafe a čaj jsou tamhle, cukr na stole, lednice k dispozici. Ňákej alkohol?“

„Alkohol ne, díky. Alkohol vůbec.“

Takže něco máte, bestie, a nenabídnete. Třeba bych ani nechtěl, ale nabídnout jste mohli.

„Jenom si něco uložím,“ říkám.

„Ulož.“

Shodím dávící se zpěvačku na lištu, provádím zálohu.

Pozorně mě sledují. Evžen se pochechtává způsobem pro sebe typickým – sám neví, kde v něm končí zábavně bystrý chlapík a začíná naprostý debil. Znám to od sebe – extrovert chce ven a neví kudy.

„To je úplná modlitba, co s tim provádíš,“ komentuje divous.

Po probuzení slyším odvedle čilou polemiku. „Nebyls? Nikdy? Tam jeď aspoň na tři neděle. Stačí jenom chodit a zírat, ani trochu se nenudíš. Kde jinde vidíš vedle sebe v centru města kančí farmu, pokroucenou rezavou fabriku ve stavu, jak zustala po posledním náletu, a gotickej kostel vobsazenej důstojnejma pětašedesátiletejma hipíkama, co se snažej vo ňáký výtvarno, ale moc jim to nejde, revma a THC dělaj svý. Hned vedle barák plnej nezletilejch anarchistů, smrad, plivance, ty jejich děsně vulgární holky.“

„Špindy kunavý.“

„Jo, tam nemusíš. Vo dva domy dál najdeš úhledný bistro plný osumdesátiletejch babek v krajkovejch límcích, s těma si pokecáš vo čemkoliv, kupodivu maj pořád mozek v hlavě a zajímá je svět. Nejzajímavější jsou samozřejmě normální lidi, ne tahle zoologická, jenže k těm se tak snadno nedostaneš. Ne že by to nešlo, jenom musíš bejt trpělivej.“

„To nejsem.“

„I tak tam jeď. Jestli se budeš vracet vlakem, jeď S-bahnem. Už z dálky vidíš čnít nad střechama neskutečný obří skleněný termitiště.“

„Měl jsem jet na měsíc, pičadrát, jenže mě nebaví věčně se někam vtírat, drásat žádosti vo grant. Stačí, že mám tyhlety snažiče denně před vočima.“

„Zvláštní je, že tyhle typy rozeznáš už v první třídě základky. Jasně vidíš, kdo bude celej život ve vatě a kdo v loji.“

„Moje třídní na základce byla nejhezčí ženská, jakou jsem viděl. Měla tělo jak ruská snajperka, živočišně huňatý podpaží, jmenovala se Rotuše Caltová. Když jsem usínal, míval jsem vize, jak mě kojí, vyslýchá a tak. Jaký termitiště?“

„Hauptbahnhof. Souprava k němu jede po visutý koleji, vjede dovnitř, ty vystoupíš. Myslíš, že seš na nádraží, hovno – seš v obchoďáku. Patra a patra eskalátorů, ochozů, vobchod vedle vobchodu. Dáš bagetu s herynkem, postupně sjíždíš níž a níž, až seš na dně. Tam je teprve nádraží. Asepticky čistý peróny, ticho.“

knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2012