Elfriede Jelineková: Lačnost

Možná to byla jen úklona před monarchou, provedená jako jakýsi návdavek k mnohokrát nazkoušenému zasalutování. Syn, jak tu tak stojí u skříně v hadovitě pruhované elastické běžecké soupravě a krotí své tělo tím, že ho před během zvolna rozehřívá, už v sobě vůbec nic služebného nemá. Otec ještě nosil svou služebnost se svěšenými rameny ale s rukama ochotně přikládanýma k dílu po prašných cestách a k rozšmelcovaným vrakům aut. Syn je možná mnohostrannější a také umí poroučet, jsem zvědavá, jak vypadá: trochu hranatý obličej, po němž myšlenky, které se u všech lidí tak rády roztahují, jako by jen plaše přelétaly. Tak. Ale vůle by tu byla, k čemu ji asi použije? Člun přirazil, semafor je zapnut a stále na něm svítí zelená, jemný rozdíl oproti ostatním se zvětšuje.

Četníka teď už zcela opanoval určitý druh lačnosti, která přišla nepozorovaně, ale nakonec zůstala, až ji zpozorovali i sousedé (v úžasu nad novými výpěstky na předzahrádce, o nichž se neví, odkud jsou, koupit si je určitě nemohl!). Někdo se občas podívá do pozemkové knihy, co se to četník pokusil zamaskovat knihou života. Teď přirazil ke břehu, vysledoval své cíle. Vesla jsou přitažena, udice je napřažená. Sítě: rozhozeny. Možná bylo v četníkovi původně místo pro něco jiného, krásného, chytrého? Dobře vypadající a zdánlivě lehkomyslný muž, četník, takový, jaký se nám ženám tolik líbí. S tím už se dá pracovat. Nejen k zachování světového míru servírují muži ženám lži, aby na nich začaly být závislé, zatímco ženy by přece mohly nabídnout něco mnohem lepšího, celé své myšlení a cítění a také leccos z barevné vlny. Vždyť je to pochopitelné, že my, především ty se staršími pohlavími, která toho malými výstupními škvírkami těla v životě moc neviděla, si přesto musíme zůstat cizí!, my dámy lačnící po lásce, my tohoto četníka (výkvět státní silnice se vyskytuje těsně před jeho zásahovým vozidlem a my u toho nejsme) neznáme osobně. Ale žádný strach, já už se o to postarám: Abych neohrozila vaše malé štěstí v lásce, které tak jako každé jiné spočívá v klamu, raději se sama ujmu vyprávění. Neskákejte mi do řeči a nepadejte mi tam! Chtěla bych zabránit válce mezi těly, ale zatím ještě nevidím ani jejich úlohu. Ani ta rozhodnost v muži, kterou už cítím, zatím ještě přesně nezná svůj cíl, já ale vím, že už ho dlouho hledá a že ho najde v tom, co nejsnáze podléhá zkáze, v lidském tělu. Kdo pozná sám sebe, ten pak ihned chce něco i z někoho jiného, jenže ostatní to pak hned chtějí taky.

Mezitím už jsou mimochodem oba mrtví, král, jeho vůdce, i strážce, četníkův otec, který tenkrát pyšně vedl roztančené černé vozy od hlavního nádraží ve Štýrském Hradci (státní návštěva přijela z Vídně dráhou přes Semmering) po předem určeném mostě přes řeku Múru a pak je neformálně vrhl do zbrojnice, kde bohatí lidé, už před staletími, uložili do úschovy své kovové ošacení. Jak jen někdo může nenávidět život, pomyslel si právě syn, který zbyl od otcova stolu a teď nastavuje tvář horskému větru. Vysoko nahoře je okénkem mansardy jeho domu vidět krmelec, do něhož se zarývají měkké čenichy, jejichž nositelé a nositelky budou později zastřeleni, mnoho z nich, jenom ne matky zvířat, které jsou v této roční době ještě chráněny svým mateřstvím. Ostatní jsou sami. Dokonce i zvířata často hledají blízkost toho druhého, neprávem, a také četník se často přítelíčkuje po hospodách a dělá malé kšeftíky navíc (s hodinkami a šperky raději v krajském městě! Kde člověka nezná tolik lidí). Leckdo ho proto má za dobrého kamaráda, od kterého dostanete levněji použité stavební nářadí včetně stavebního materiálu. Když by měl ale upřímně procestovat své vlastní nitro, zjistil by, že je tam taková tma, že vůbec nemůžete vědět, kde právě jste. Není tedy divu, že se musí znovu a znovu, asi tak každý měsíc, trochu iluminovat bojovným, ale nepříliš soustředěným popíjením jedné sklenky za druhou. Kolegové ve svém kumpánovi tu temnou stránku nevidí, možná ji někdy trochu tuší, a svým ženám, které na to mají cit a temnota je silně přitahuje, až je z nich jeden jediný rozpálený houf, věřit nechtějí. Kdo všechno poznává jen prostřednictvím četby, ten ať tak laskavě ihned učiní.

Pletu se, nebo se tu před lety našlo něco, co se nikdy nevysvětlilo? Co že to vidím, když otevřu tyhle staré noviny? Pod nejspodnějším lemem smrkových větví tu prosvítá světlý obličej jako malý měsíc, obličej o něčem vypráví, nemůže už ale pokračovat, neboť na hrdlo se položila těžká ruka, šaty byly strhány, rysy obličeje roztřeseny; koleje, které by možná byly dobromyslně poskytly volnou cestu, jen kdyby je o to někdo poprosil, se prohnuly, zlomily, zatímco se trhalo a lomcovalo kořeny těla, nohama, až byla míra naplněna, až se z nich začala sypat drolivá zem. Tak, a kde teď máme tu kopu humoru, který jsme ještě měli při oznámení na policii? Kde máme humus do květináčů? Džínsy, do kterých už se asi nevejde vůbec nic, praskají ve švech, kabátek letí vzhůru, padá z nebe zase na zem, proti své vůli, protože na to ušitý nebyl, vytváří pytel, do kterého pak přijde ženin obličej. Tak, a kam teď dáme razítko, aby tato osoba původně všestranných zájmů toužila jen a jen po spánku, protože už do posledního vlákénka v kořenu bytí poznala opak spánku, tedy nejvyšší aktivitu, a naučila se ji odmítat?

Četník je někdy nervózní z toho, že ho vesničané takového vůbec neznají, ačkoli původně měly být jeho převlekem dobrota a vlídnost, a pak zase pije příliš dlouho dál, v nejhorším i sám. Ženy, jejichž půda i statky mu jednou padly do oka, už laskaly půdu mezi a pod jeho nohama, až mu začala hořet. Takový energický, velký muž, který může rozpoutat skoro každé dění. Vyvolená, která před tím trochu moc dlouho ležela ve výloze, až ji vidělo příliš mnoho lidí a ani ti ji nechtěli, teď už zná jenom metr čtvereční před telefonem, a ten je taky dávno celý prosáklý soustavným popocházením sem a tam, a pak ještě cestu ode dveří a krásnou postel, která byla včetně nového saténového povlečení koupena v krajském městě speciálně pro dva. K čemu by nám byli ostatní.

Elfriede Jelineková: Lačnost

v roce 2006 vydal Odeon v překladu Jitky Jílkové