E. L. Doctorow: Povídky o skvělé zemi

Železniční stanici v La Ville tvořilo jen betonové nástupiště a přístřešek místo čekárny, nebyla tam ani pokladna.

Když jste vystoupili, táhlo se přímo před vámi stromořadí, na jehož konci jste mohli zahlédnout zdejší hlavní třídu.

Na hlavní třídě byl koloniál, pošta, bílý dřevěný kostel, kamenná banka a galanterie, na náměstí pak třípatrový hotel a uprostřed náměstí na trávníku socha vojáka Unie. Všechno tu bylo po jednom. Našli jsme muže s povozem, který byl ochoten nás svézt. Projeli jsme několika ulicemi, v nichž stály docela pěkné domy a další jeden nebo dva kostely, ale jak jsme pokračovali dál ze středu města, míjeli jsme stále ošuntělejší přízemní šindelové domky s malými tmavými verandami a zahrádkami a s prádelními šňůrami na dvorcích oddělených jen úzkými uličkami.

Nevím, odkud to máma věděla, ale řekla mi, že tady žije přes tři tisíce lidí. A potom jsme jeli několik mil krajinou, tu a tam zahlédli obilné silo kousek od rovné silnice vedoucí mezi lány kukuřice přímo na západ a najednou se před námi objevilo něco, co jsem vůbec nečekal, dvoupatrový dům z červených cihel s plochou střechou a kamennými schody k vstupním dveřím, jako by ho sem někdo přenesl rovnou z ulice někde v Chicagu.

Nešlo mi na rozum, jak si mohl někdo postavit takovýhle dům na venkově. V okenních tabulkách se odráželo slunce, až jsem si musel zakrýt oči, abych se ujistil, že mě neklame zrak. Ale bylo to tak, byl to opravdu náš nový domov.

Ne že bych měl čas o tom nějak dumat, protože máma se hned pustila do zařizování. Všude bylo plno pavučin a prachu a páchly tam zvířecí bobky. V nejhořejším patře, kde jsem měl bydlet já, hnízdili kosové. Byla tady spousta práce, ale máma měla brzy všechno zorganizované, protože z města už se blížilo procesí vozů s nábytkem, který poslala po železnici, a dostatek chlapů ochotných nechat se na den najmout v naději na další výdělek u téhle pohledné dámy s rukama obtíženýma prsteny.

A tak brzy stál kolem výběhu pro slepice nový plot, zaplevelená pole za domem byla zoraná, bylo vykopané koryto pro napájení dobytka i jáma na suchý záchod a já jsem si nějaký čas říkal, že máma snad zaměstnává celé illinoiské La Ville.

Ale kdo měl tahat vodu ze studny a prát prádlo a péct chleba? Život na farmě byl pro mě něco úplně nového a někdy jsem ležel pod střechou ve druhém patře na posteli, která byla ještě po celém dni rozpálená, díval se okýnkem na vzdálené hvězdy a připadal si nechráněný, což jsem v civilizovaném světě, odkud jsme odešli, nikdy nezažil. Ano, říkal jsem si, odvrátili jsme se od pokroku, a poprvé jsem si nebyl jist, jestli to máma vymyslela dobře. Putovali jsme ze státu do státu a ona vždycky překonala všechny možné překážky bránící jí v rozletu, takže mě nikdy nenapadlo o jejích rozhodnutích pochybovat. Jenže stejně jako tenhle dům nebyla žádná farma, ani ona nebyla farmářka, natožpak já.

Jednou večer jsme stáli na schodech před domem a dívali se, jak za nízkými kopci v dálce zapadá slunce.

Teto Doro, řekl jsem, proč jsme vlastně tady?

Nech to na mně, Earle. Některé věci prostě chtějí čas.

Všimla si, že se jí dívám na ruce, jak jí celé zčervenaly.

Najala jsem přistěhovalkyni z Wisconsinu. Bude spát v tom pokoji za kuchyní. Měla by přijet asi za týden.

Proč? zeptal jsem se. V La Ville je spousta ženských, manželek všech těch chlapů, kteří sem chodí každý den pracovat, a ty by určitě taky věděly, co s penězi.

Nechci mít v domě osobu, která bude do města vynášet klepy o tom, co tady uvidí a uslyší. Snaž se trochu používat rozum, který ti pánbůh nadělil, Earle.

Já se snažím, mámo.

Teto Doro, sakra.

Teto Doro.

Dobře, řekla. Zvlášť tady v té pustině, kde není široko daleko ani živáčka.

Kvůli horku si svázala husté vlasy a chodila po domě jen ve volných šatech bez spodního prádla, které obvykle ženy nosívají.

Jaký je tady nádherný voňavý vzduch, řekla. Nechám postavit krytou verandu a dám tam pohovku a pár houpacích židlí, abychom se mohli dívat na to velkolepé přírodní divadlo hezky v pohodlí.

Prohrábla mi rukou vlasy. A ty se neštěť, řekla. Možná teď nedoceníš, jaký je tady klid a jak tady zpívají ptáci a skoro nic se neděje. Ale já vím, co dělám, Earle. To mi můžeš věřit.

A tak jsem zůstal klidný.