Doris Lessingová: Muž a dvě ženy

Když se před několika lety viděl s Barbarou Colesovou poprvé, všiml si jí jen proto, že o ní kdosi poznamenal: „S tou teď chodí Johnson." Rozhodně ho nezaujala natolik, aby si vybavil své tajné milostné zaklínadlo: „Tuhle dostanu." Dokonce se podivil, co na ní Johnson vlastně vidí. A později se rozpomněl, že když tak pozoroval Johnsona, pohledného, ale pitím už trochu zbrunátnělého chlápka, který flirtoval s jakousi neznámou dívkou, a Barbara zatím stála v koutě a nespustila z něj oči, ještě ho napadlo: „Ta si ho dlouho neudrží." Zdálo se mu tehdy, že se tváří pořád nějak zamračeně.

Byla bledá a nijak štíhlá, spíš solidně stavěná, ale postavu měla celkem slušnou. Rovné světlé vlasy nosila na straně rozdělené pěšinkou. Připadalo mu, že si s nimi neví rady. Ani si nevšiml, co měla na sobě. Ale vzpomněl si, že měla docela pěkné oči - velké a sytě zelené, jenže trochu trucovité, jak jí škubaly svaly v koutcích. Smaragdové oči školačky nebo mladičké učitelky, která přihlíží tomu, jak její milý laškuje s jinou, a ještě dlouho se tím bude trápit.

Občas se její jméno objevilo v novinách. Dělala scénické návrhy, výpravy, prostě divadlo.
Pak vypsaly jedny nedělní noviny soutěž o nejlepší výpravu a Barbara Colesová ji vyhrála. Ve světě divadla se o ní začalo mluvit a co chvíli někde uveřejnili její fotografii. Vždycky se na ní tvářila vážně. A on vzpomínal, jak mu tehdy připadala zamračená. Jednou ji zahlédl přes celou místnost na nějakém večírku. Bavila se právě s jedním slavným hercem. Plavé vlasy měla na jedné straně pořád rozdělené pěšinkou, ale teď působil její účes zajímavě. Na pravé ruce měla smaragdový prsten, jako by chtěla záměrně zdůraznit barvu očí. Přešel k ní a oslovil ji: „My už se známe, jsem Graham Spence." Znepokojeně si uvědomil, že to řekl dost příkře. „Nezlobte se, vůbec se nepamatuju, ale těší mě," odpověděla mu s úsměvem a pokračovala v rozhovoru.

Chvilku tam ještě postával, ale ona pozvala pár známých domů na skleničku a za chvíli s nimi odešla. Grahama nepřizvala. Chovala se s jistotou a nenuceností, v níž spatřoval znamení úspěchu. A tehdy, když se tak za ní díval, jak rozesmátá odchází se svými přáteli, si umínil: „Tuhle dostanu." Pak zamířil domů, k manželce, v nedočkavosti tak blažené, jako by už měl s Barbarou Colesovou smluvenou schůzku.

Jeho manželství už odolávalo dvacet let. Zpočátku bylo bouřlivé, bolestné a tragické, nabité rozchody, nevěrami a sladkým usmiřováním. Trvalo mu celé desetiletí, než si uvědomil, že na tom manželství, v němž mu bylo dopřáno tolik duševního i smyslového překvapení, není vlastně nic zvláštního. Naopak, manželství všech jeho známých, ať už šlo o první, druhé či třetí pokusy, dopadala úplně stejně. Jak už patřilo k dobrému tónu, opatřil si dokonce mladičkou přítelkyni, pro kterou málem opustil svou ženu, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a dívku nechal, takže ji měl nadosmrti na svědomí, i když mu to dělalo docela dobře. Ale i tady ho čekalo ponížení, neboť zjistil, že ani tohle drama není zdaleka tak jedinečné, jak si představoval. Něco takového už měl za sebou každý z jeho známých. A pravděpodobně i každý ze známých těch známých, které ani neznal.

Asi v desátém roce manželství však přece jen mnohé pochopil, určitá příchuť citového dobrodružství byla tatam a samo manželství prodělalo vývoj.

Kdysi dávno se jeho žena provdala za chudého mládence, kterého čekala velká literární budoucnost. Pro tu budoucnost se muselo mnohé obětovat a ty oběti přinášela hlavně manželka. Ne snad, že by si je sám neuvědomoval, nebo by jí nebyl vděčný, spíš se nedokázal zbavit věčného pocitu viny. Konečně vydal poměrně úspěšnou knihu a pak ještě jednu, na kterou si už bohudík nikdo nepamatoval. A pomalu začal pracovat pro rozhlas, televizi a psát recenze.

Věděl už, že se velkého úspěchu nedočká, ne snad že by úplně zkrachoval, to mu snad nikdo vyčítat nemohl, ale zapadl mezi armádu lidí, kteří se živí svým důvtipem na samém okraji umění. Uvědomil si to se vší jasnozřivostí jednou kolem poledního v hospodě nedaleko BBC, kam občas zašel, aby se setkal s lidmi, jako byl sám - pochopil, že sem chodí hlavně proto, že tu najde sobě rovné. Stejně jako se jeho melodramatické manželství vybarvilo jako všechna manželství ostatní - až na to, že je sdílel s jednou ženou, a ne se dvěma nebo se třemi -, dovedly Grahama Spence i jeho jedinečný talent a tvůrčí zápasy až sem, do téhle hospody a hrstky podobných zapadáků, kde všechny potkal stejný osud. Všichni si můžou připočíst k dobru román, hru, básnickou sbírku, chvíli slávy. A přece končí tady, vyrábějí televizní pořady, o kterých mluví s despektem (mezi sebou, případně před manželkami), anebo sepisují články o cizích knihách. Ano, až sem to dotáhl, stal se impresáriem cizích talentů. Tyto dva momenty - pochopení vlastního manželství i vlastního talentu - souvisely zhruba (a možná ne tak docela náhodou) s manželčiným rozhodnutím, že od něj odejde s mužem, který byl mladší než on a přinejmenším podle jejího přesvědčení slibný dramatik. Nakonec jí to přece jen vymluvil. Naléhal na ni, aby pochopila, že z něj nikdy nebude T. S. Eliot nebo Graham Greene naší epochy - vždyť kolik takových Eliotů a Greenů koneckonců po světě chodí? Musí to konečně pochopit, vždyť její strašlivá zahořklost už není k vydržení. A on se zas nesmí vracet opilý kolem páté ráno, každého půl roku romanticky vzplanout a brát to tak vážně, že se manželka div neusouží, protože si myslí, že hledá jinde to, co mu doma schází. Prostě z něj musí být manžel jaksepatří. (Jako otec byl vždycky svědomitý.) A z ní pořádná žena. A u toho zůstalo: manželství se, jak se říká, ustálilo.

Zaklínadlo „Tuhle dostanu" už nemělo jen erotický podtext. Ve své vyzrálejší podobě se vyhranilo natolik, že se za ně nemusel nijak stydět. Naopak, vyjadřovalo spíš pobavené uznání nad tím, čím se stal, a nad jeho opravdovým nadáním a zaujetím, které - jak se ukázalo - přece jen nesměřovalo do oblasti umění, ale spíš do sféry citů a tvrdě vykoupené zkušenosti. Bylo v něm i trochu ironické sebeúcty, jako by říkal, a nejen sám sobě: Dokážu se na sebe podívat bez iluzí. A ještě něco: v téhle sféře zájmů jsem si své postavení vydobyl, a když se mi zachce, můžu dostat tu nejlepší.

Pečlivě sledoval okruh žen, které se proslavily v umění nebo v politice, pídil se po jejich fotografiích, poslouchal útržky klípků. Chodil si je obhlédnout, jak hrají, tančí nebo řeční. A dovedl si o nich udělat docela zevrubný obrázek. Většinou nějaký čas tiše spřádal nitky, jak se s nimi setkat, anebo si raději užil trochu hráčské radosti a počíhal si, vyčkal, až to setkání přirozeně vyplyne ze situace, k čemuž muselo dříve či později stejně dojít. Párkrát se nechal se svým objevem vidět na veřejnosti a nikdo se nad tím nepozastavoval, protože prostě patřilo k jeho povolání, aby se stýkal se slavnými osobnostmi, muži i ženami. Manželka o tom vždycky věděla, svěřoval se jí. Někdy se z toho setkání vyvinula kratší známost, ale obvykle to tak vypadalo pouze navenek. Ne že by ho netěšilo, když postřehl, jak mu ostatní závidí - schválně zavlékal obdivovanou ženu například do hospod, kam chodívali jeho mužští kolegové. Nefalšovanou radost mu však působily chvíle, kdy si dotyčná s úžasem povšimla, že jí vlastně tak dobře rozumí. Dělalo mu dobře, jak zvláštní atmosféru dovede vytvořit čistě pro sebe a tu inteligentní ženu: duch onoho pobaveného spiklenectví, v němž mnohé zůstávalo nevysloveno a které předčilo málem i erotiku.

Do seznamu žen, s nimiž se rozhodl navázat takovýto vztah, se teď dostala i Barbara Colesová. Neměl nijak naspěch. Příští týden, měsíc anebo rok se určitě setkají na nějakém večírku. Londýnský svět slavných osobností je malý. Proplouvají jím drobné i velké ryby, oťukají se, zavíří ploutvemi a zase odplují. Až takhle narazí na Barbaru Colesovou, teprve se rozhodne, jestli se s ní vyspí, nebo ne.

Zatím pozorně poslouchal. Moc se toho však nedověděl. Měla manžela a děti, ale manžel zřejmě zůstával na vedlejší koleji. Děti byly roztomilé a dobře vychované, jako ostatně děti všech jeho známých. Tu a tam prý s někým chodila, ale i když se o ní pár mužů vyjadřovalo zasvěceně, dalo se těžko odhadnout, jestli s ní spali, nebo ne, protože žádný se tím výslovně nepochlubil. Mluvilo se spíš o tom, kolik má přátel, o její práci a domácnosti, jaký uspořádala večírek a jak někomu opatřila místo. Byla oblíbená a vážená a sebevědomí Grahama Spence mohlo jen lichotit, že si vybral právě ji. Těšil se, až úplně mimochodem prohodí: „Barbara Colesová se mě tuhle ptala, co soudím o její výpravě, a docela otevřeně jsem jí řekl..."

Pak se náhodou setkal s mladíkem, který se Barbarou Colesovou nepokrytě vychloubal, tvrdil, že s ní prožil bouřlivý románek, a navíc docela nedávno, a mluvil o tom s takovou samozřejmostí, jako by to věděl kdekdo. Graham si uvědomil, jak se už ve svých představách do vztahu k Barbaře Colesové beznadějně zapletl, jinak by mu přece nevadilo, že si vybrala zrovna takový typ, jaký představoval tenhle mladý Jack Kennaway. Jack se vyšvihl teprve docela nedávno, vydával populární časopis a patřil k mladým mužům, jakých není ve velkoměstech -jak je patrné už na první pohled - nijak málo a kteří se prosadí jen díky čiré drzosti a nevybíravosti. Neměl nijak zvláštní nadání ani vkus, ale oplýval kouzlem jisté bezostyšnosti.

„Ano, já musím vyniknout, protože jsem si to umínil, i když jsem třeba hloupý, ale zas ne tak hloupý, abych neznal své nedostatky. A uvidíte, že vyniknu, právě proto, že vy, co se tak nimráte ve svých skrupulích a citečcích, prostě nevěříte, že člověk jako já může vůbec něco dokázat. A přitom jste moc zbabělí na to, abyste mi to zatrhli. Koneckonců jsem si vás už okoukl a půjdu si za svým, protože mám kuráž nejenom na to, abych odhodil svoje zábrany, ale taky abych se tím netajil. A kromě toho mě beztak obdivujete, to je jistá věc, jinak byste mě už dávno odrovnali..." Ano, takový byl Jack Kennaway a Grahamovi se z něj dělalo zle. Byl to vyčouhlý, trochu shrbený mladík, hezký a snědý, pořád jako by se rozplýval, a bylo nad slunce jasnější, že je buď úplně bezpohlavní, nebo homosexuál. A zrovna tenhle klacek se vychloubá, jak na něj Barbara Colesová letí, a dokonce se chvástá tím, co spolu měli. Buď je to nejpotrefenější neurotická a potrpí si na neurotiky, nebo je Jack Kennaway nestydatý lhář, anebo spí možná Barbara s kdekým. Graham najednou nevěděl, co si o tom myslet. Pozval Jacka Kennawaye na večeři, aby z něj ještě něco o Barbaře vytáhl. Ti dva si zřejmě byli pořádně blízcí - jen těch večeří, divadel a víkendů na venkově, co spolu strávili - a Grahamu Spenceovi bylo, jako by tajně nahmatal Barbaře Colesové puls. Nesnášel pomyšlení, že by měl čekat, jestli se s ní někde náhodou nesetká, a rozhodl se, že to nějak zaonačí.

Nebylo to však nutné. Začalo se o ní zase psát, a samozřejmě s velkou slávou. Inscenovala úspěšnou historickou hru, hned nato hru současnou a potom muzikál, který se stal šlágrem se-zóny. U všech těch inscenací se opěvovala výprava. Graham si prošel pár rozhovorů, které poskytla novinám a televizi. Všechny se točily kolem jedné otázky - Jak to, že zvládla tak hravě několik různých divadelních žánrů? - a především neopomněly zdůraznit, že je žena, což dodávalo celé věci na pikantnosti. A zčistajasna se na Grahama Spence obrátil rozhlas, aby s ní natočil půlhodinový rozhovor. Pečlivě si promyslel, jaké jí položí otázky, poučen tím, co už se o ní dozvěděl, ale hlavně svým instinktem a zkušenostmi se ženami. Debata se měla natáčet v půl desáté večer a Graham se pro ni měl zastavit v šest v divadle, kde byla zaměstnaná, aby se, jak mu to radili v BBC, „stačil s paní Colesovou blíže seznámit".

V šest už stál u východu pro účinkující, ale paní Colesová mu vzkázala, že není ještě s prací hotová a jestli by chvilinku nepočkal. Postával tedy na chodníku a pak si zašel na chviličku do protější hospody, ale paní Colesová pořád nikde. A tak zamířil do zákulisí, veden hlasy, zvuky kladiva a smíchem. Prostor byl jen slabě osvětlen a skupinka zaujatá prácí si ho nevšimla. Režisér James Poynter objímal Barbaru kolem ramen. Upozornil na sebe teprve nedávno - byl to hezký, nonšalantně vyhlížející mladík, a prý velmi chytrý. Barbara Colesová na sobě měla tmavomodrý pracovní plášť a rovné vlasy jí padaly do obličeje, takže si je musela co chvíli odhrnout rukou se smaragdovým prstenem. Stáli tu s režisérem těsně vedle sebe. Na druhé straně scény se skláněli tři mladí kulisáci nad stolem, kde byly rozložené plánky a výkresy, a studovali nějaké návrhy. Barbara promluvila tónem, z něhož sálala energie: „Tak jsem si myslela, co to udělat takhle - vidíš, Jamesi? Co tomu říkáš, Stevene?" „Nevím, holka," zamyslel se mladík, kterému říkala Steven. „Chápu, jak to myslíš, ale přece jen se mi to nezdá..." „Podle mě máš pravdu, Báro," ozval se režisér. „Podívej," usmála se Barbara a podržela jeden z návrhů před Stevenem, „ukážu ti, jak bych si to představovala." Všech pět se jich sklonilo nad výkresy a úplně se do nich pohroužili.

Pro Grahama to najednou bylo k nesnesení. Uvědomil si, že je do hloubi duše otřesen. Sestoupil z jeviště a postavil se zády ke zdi v temné chodbičce vedoucí k šatnám. Oči měl zalité slzami. Pochopil, jak nesmírně se vzdálil onomu prostému, nekompromisnímu, obdivuhodnému mladému nadšenci, jímž býval, když mu bylo dvacet. Ano, kolik let už neprožil něco takového jako tihle lidé - kteří tu spolu pracují, vtipkují a dohadují se. Vždyť je spojuje demokratická úcta k práci druhého, důvěra v sebe i v ostatní. Vypadají jako skupinka semknutá proti celému světu, kterým - ne, nedá se říct, že pohrdají -, který si ohmatávají, zkoušejí ho pochopit a rvali by se s ním klidně až do smrti, v zájmu svém i v zájmu toho světa. Jak je to dávno, co prožíval pocit, že patří právě k takovému společenství a zakouší tuhle rovnováhu. Pochopil, že viděl Barbaru Colesovou, když byla nejvíc sama sebou: úplně přirozená, uprostřed svých spolupracovníků. A když mu slzy osychaly pod očima, které mu zničehonic připadaly zestárlé a ironické, se rozhodl, že se s Barbarou Colesovou vyspí. Musí se s ní vyspat. Vrátil se dveřmi na jeviště, rozpálen tímto prostým rozhodnutím.

Doris Lessingová: Muž a dvě ženy (vydal Odeon v roce 2008 v překladu Zory Wolfové)