Dopisy literátů

Vystoupení Williama Styrona patřilo bezesporu k intenzivním zážitkům návštěvníků mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha (v roce 2000). V diskusích se čtenáři hovořil také o svých přátelstvích, mimo jiné i o vztahu s Normanem Mailerem. Právě jejich vzájemná korespondence vyšla v těchto dnech ve vydání amerického literárního magazínu. Dopisy adresoval Norman Mailer Williamu Styronovi v době, kdy pracoval na svém slavném románu Obora.

Mexiko 24. června 1953

Drahý Bille,

Zajímalo by mě, jestli jsi byl někdy v Mexiku. Jestli ano, tak asi nemá cenu ho popisovat. Napadlo mě zmínit tuto věc, protože mám pocit, že bys ho mohl vnímat jako zemi velmi povzbudivou. Je zároveň krutá a vznešená, její historie byla velmi krvavá a tragická, a to v dobách, kdy by se tomu možná člověk nemusel divit. Ale vadí mi ty tropy – asi za to můžou Filipíny, které jsem nesnášel, jako každý voják nesnáší místo, kde musí sloužit – a tak mám sklon tento kraj vidět jako místo, kde se nedokážu pustit do práce a budu jen tiše degenerovat. Šířit kolem sebe rozklad nám jde velmi dobře.

Na Mexiku, i s tím vším vzrušením, které nabízí, mě deprimuje chudoba. Zdá se, že svědomí severu funguje nejlépe, pokud nerovnosti mezi bohatstvím a chudobou nejsou příliš očividné. Nalezl jsem zde v sobě dvě nové myšlenky. Poprvé jsem si uvědomil, že je třeba mít hodně peněz, představa chudoby je odporná. Tyto tendence je třeba ignorovat, izolovat se od nich. Ale získal jsem tak určitý vhled na koloniální Brity a poznal jejich postoj, kterým dokázali být tak krutí.

Se svojí knihou jsem se právě ocitl na docela legračním místě. Vzdal jsem se konceptu, kterým jsem se chtěl vpravit do třetí osoby, došel jsem rozhodnutí, že by to sice objektivně mohla být lepší kniha, ale neměl jsem dost zanícení v něm pokračovat. Proto jsem se vrátil ke svému prvnímu konceptu, který má trochu zvláštní formu. Konečně jsme schopen to posoudit a myslím, že vše z toho, co je vedlejší (vedlejší postavy, vedlejší zápletky, atd.) patří k tomu nejlepšímu, co jsem napsal. Ale srdce knihy, z kterého jsem nakonec uvařil šedesát nových a klíčových stránek, nestojí za nic.

Takže když se mi podaří napsat šedesát dobrých stran, kniha bude hotová. Šílené je, že pokud budu vědět jak na to, napíšu román za šedesát dní, ale pokud ne, tak promarním rok a možná i víc. Je to už stará záležitost, kdy se opět ocitám v situaci, kdy nevím, co vlastně chci říct. Mám spousty názorů na lásku, sex a hranice a jejich vymezení, které jsou utvořené tak na půl, jenže nevím, kde bych je mohl ještě trochu lépe pochopit a přitom musím napsat šedesát, nebo dokonce osmdesát zbrusu nových stránek, ať už z toho nakonec vyleze cokoliv.

A jako je tomu vždy než začneme pracovat, jsem celý zkoprnělý strachy, obzvláště protože už tu práci nemůžu dál odkládat - nemám se už na co vymlouvat. Moc dobře vím, co jsi myslel tím: je potřeba skvěle začít už na první stránce, předtím, než se pustíš do dalšího psaní. Vždycky pro mě bylo strašně těžké v druhém konceptu napsat něco ještě lepšího než v tom prvním. Každá kniha je nejživější v prvním konceptu, a pokud jsme v dalších konceptech lajdáčtí, zamoří nám to celou knihu. Mimochodem přeji hodně štěstí při psaní tvé novely. Ať ti jde práce od ruky. Stane se, že si přečtu propagované anglické romanopisce – jako je například Ford Madox Ford – Člověk může povstat – a teprve si uvědomím, jak jsme dobří. Ta kniha sice má svá zajímavá místa, ale jinak je naprosto druhořadá.

Vše nejlepší přeje,

Norm

z angličtiny přeložil Petr Soukup
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha